Heslo: Zapomněl jsem na hodiny

Přidal: beatman |

Říjen 30, 2006

O rozhlasové hře Karla Copa a Jiřího Horčičky HODINY

Hru otvírá zvuková koláž sestavená z tikotu hodinek, budíků – zkrátka všech možných druhů hodin. Ty se pak prolínají díky Horčičkovu citu pro zvukovou vyváženost celou hrou.
Pana Mrázka, toho času ve vězení, nalézáme při psaní žádosti prezidentské kanceláři o přehodnocení jeho kauzy. Coby bývalý vrátný, mající dvě děti, si chtěl jen bokem něco přivydělat.
V jeho argumentaci je patrné švejkovství, kdy obhajuje svůj delikt a ve snaze vyjít s co možná nejčistším štítem připouští, že si za všechno vlastně může sám: „Já vím, já vím, za svý omyly musí platit každý, ať lump či nevinnej“ atd. a zároveň je zde patrna naivita, se kterou doufá, že se někdo bude vůbec jeho žádostí zabývat.
A tak se pouští do vyprávění…

Dějem se přenášíme zpátky, kdy jakýsi doktor právě pověřuje pana Mrázka úkolem využít podnikového zájezdu do Polska k převozu ilegální zásilky zboží od překupníka Tadeusze do Československa.
Jelikož pan Mrázek neoplývá přílišným intelektem, doktor – ve snaze ulehčit mu práci se zapamatováním si instrukcí – použije mnemotechnickou pomůcku a instrukce mu zrýmuje na celosvětově známou melodii Škoda lásky.

Podstatnou zvukovou kulisou jsou tikající hodiny, které Mrázka znervózňují, a proto mu i tak výuka činí notné potíže.

Pro přiblížení si dané rýmy odcitujme:

„Půjdu stále doprava od radnice,

potom zahnu nalevo do ulice.

Zamířím hned do domu číslo 105.

V zahrádce jsou vlevo dveře, za nimi pan Tadeusz.“

Pro navázání kontaktu zdůrazňuje doktor heslo – Zapomněl jsem na hodiny.

„Zkontroluji, je-li všecko v pořádku.

Potom vyjdu zpátky zas na zahrádku.

Půjdu klidně, lehce a nenápadně.

Kdyby se mě někdo zeptal,

řeknu, že jsem cizinec.“

Mrázek se neustále plete a doktor svým objasňováním termínů, na které v dialogu narazí, připomíná Haškova poručíka Duba ze Švejka.
Vypadá to, že Mrázek není schopen se úkolu zhostit a doktor málem na jeho služby rezignuje. Vidina snadného výdělku se začíná vytrácet, což Mrázka vybičuje k téměř bezchybnému odrecitování písničky a doktor mu úkol tedy svěří.

Je sobota ráno, čas odjezdu a vstáváme, jak jinak než vesele, s rozhlasovým fejetonem, vysílaným v relaci pro motoristy Šťastnou cestu, o tom, že sobota má mezi všemi dny týdne zvláštní postavení. Fejeton symbolicky zahajuje cestu do spřáteleného Polska.
Účastníci podnikového zájezdu si bujaře prozpěvují lidovou píseň, jen pan Mrázek si opakuje stále dokola instrukce.
Sotva dojde v instrukci k místu se slůvkem zahrádka, je shodou okolností vyrušen slovy jednoho z cestujících: „krajina jako zahrádka“, lekne se, navíc má opět dojem, že slyší hodiny a jeho nervozita se začíná stupňovat.

Další gag:
Řidič autobusu je požádán, aby naladil něco na tom svém tranzistoru.
A jaká melodie se ozve? Samozřejmě, že Škoda lásky. Jiná to být ani nemůže.
To už je na pana Mrázka příliš a vybuchne. Označí řidiče za lumpa, žádá si vypnutí rádia, chová se doslova nepříčetně.
A počne moralizovat: co je to za mládež, za chuligány, kteří místo, aby se šli projít do lesa, sedí celý den u rádia atd. atd.
Dojde ke sporu generací, který se snaží urovnat další pracovník.
Jeho reakce („Soudruzi a soudružky, už od doby Jagelonů panují mezi lidovým Polskem a naší socialistickou republikou vztahy, tak říkajíc bratrské…“) působí v této situaci spíš jako parodie na politické projevy.

Jsme na hranicích, přichází celník, který se namísto důkladné prohlídky věnuje laškování s jednou soudružkou a vlastně celá celní kontrola se nese v podobném lehkovážném duchu, takže Mrázek nabývá dojmu, že by se zpáteční cesty, kdy poveze kontraband, nemusel obávat.
Přesto je stále vyjukaný a při celníkově výzvě vyletí jak bodnutý včelou, ačkoli ještě nic neveze.
Epizoda na hranici graduje zvoláním jednoho z cestujících:
„A Mrázku, víš co? Zapomněl jsi na hodiny.“, které však neznamenalo nic jiného než upozornění na měnící se časové pásmo.
Reakce Mrázka – šok.

Jsme na místě.
Za neustálého opakování si instrukce pan Mrázek najde Tadeuszovo bydliště a s doznívajícím rýmem, počne rytmicky vyzvánět na dveře pana Tadeusze – co slabika, to zazvonění.
Mrázek je Tadeuszem dotázán, proč tak vyzvání, ten zaskočen otázkou se zmůže pouze na odpověď: „Máte tu zvonek“, a jakoby zapomněl na účel své návštěvy, začne pod vlivem doktorovy vysvětlovací mánie nemotorně popisovat, k čemu slouží zvonek.

Nakonec se ale vzpamatuje a dojde k předání zboží. K Mrázkovu zděšení to je 250 náramkových hodinek. Pan Tadeusz mu pro převoz hodinek přidal pro tento účel speciálně upravenou vestu, aby hodinky pohodlně provezl přes hranice na svém těle.
Mrázek projeví radost nad dobře vymyšleným plánem, jak hodinky provést a pan Tadeusz ve snaze Mrázka vypoklonkovat jej vyprovází se slovy, ať si ten aušus již kouká odnést. Při těchto slovech však Mrázek ztuhne, neboť si vzpomene na část instrukce, že musí zboží zkontrolovat a obrátí se na pana Tadeusze se slovy:
„Víte, pane, Tadeáš, co je to menotechnika?
Menotechnika je, když já si například zazpívám: zkontroluji, je-li všecko v pořadku…“
A tak si Mrázek vyžádá přezkoumání zboží, to znamená natáhnout všechny hodinky. Po úmorné práci, když společně natáhnou všech 250 hodinek, sdělí Tadeusz Mrázkovi, ať si pro hodinky přijde druhý den.
To však nejde, poněvadž za hodinu musí pan Mrázek odcestovat zpět do Československa.
Teď je pro změnu zděšen Tadeusz. Jak to udělat, aby Mrázek netikal jak časovaná bomba?
Dostane od Tadeusze japonské rádio, na kterém je naladěna stanice Luxemburg.
A jede se zpátky do Československa.

Mrázek si pro osazenstvo autobusu vymyslí, že má speciální chorobu, kvůli které byl u lékaře a ten mu poradil, aby pro uklidnění poslouchal nahlas rádio.
Spolucestující sice reptají, ale nakonec svolí.
Hudba linoucí se z transistoru počne po čase cestující obtěžovat, nabídnou Mrázkovi, že mu sami zazpívají a tak Mrázek na chvilku rádio vypne. Sborově počnou zpívat Rožnovské hodiny smutně bijú. Mrázek doslova brečí.
Tikot hodin je pochopitelně slyšet a cestující spekulují, zda netiká motor. Mrázek opět zapíná rádio, spekulace jsou ukončeny, neboť jsme opět na hranicích a jak jinak, než opět s fejetonem o tom, jak neděle večer má mezi všemi chvílemi týdne zvláštní postavení.
Fejeton se tu prolíná s Mrázkovými myšlenkami – zbožnou modlitbou, aby hodinky přestaly
tikat nebo ať je celník hluchý.
Ten jej vytrhne z modlení.
Opět kontroluje v laškovném tónu s toutéž soudružkou, dojde až k Mrázkovi a vůbec mu nevadí, že Mrázek poslouchá rádio.
Jenže ouha…
V ten okamžik zazní z rádia reklama na hodinky značky Omega, reklama skončí, hodinky tikají, celník zpozorní a Mrázek se jen marně vymlouvá a opět si vzpomene na závěrečný verš instrukce: „Kdyby se mě někdo zeptal, řeknu že jsem cizinec!“

Mrázek vše přizná a je umístěn do vězení. Zde mu po čase za vzorné chování zmírní ředitel trest. V těchto případech může vězeň vykonávat své civilní zaměstnání, což však
s přihlédnutím k původnímu zaměstnání vrátného v Mrázkově případě nešlo. Proto mu bylo přiděleno místo na základě jeho zálib. V dialogu ředitele s Mrázkem jsme svědky použití určitého podobenství s poručíkem Dubem jako v úvodu hry.
K umocnění tohoto podobenství dojde Mrázkovou parafrází tak typickou pro Švejka.
„To je zajímavý, já znal jednoho…“

Hra končí opět nad sepisováním žádosti presidentské kanceláři Mrázkovou otázkou, zda je spravedlivé, že po tom všem mu bylo přiděleno místo v hodinářské dílně.

Malé resumé

Hra Hodiny je tedy satira tepající do nešvarů doby a člověka vůbec.
Je zde plně využita brilantní hra se slovy, vtipně umisťovaná zvuková koláž, není nouze
o spoustu gagů, které hříčku posouvají stále vpřed, čímž udržují posluchačovu pozornost až do závěrečné pointy hry.

Komičnost hry umocňují výkony jednotlivých představitelů rolí, zejména pak Josefa Kemra, jak jsem zmínil úvodem a Jaroslava Marvana.
Přestože se hra odehrává počátkem 60. let, stále v ní můžeme najít určitou aktuálnost. Je to mnou už několikrát zmiňované švejkovství, které si neseme sebou od dob Jaroslava Haška
a které nám, coby národu, nikdo nikdy neodpáře.

Historie rozhlasových her