Láskyplné vypravování o bystré lišce

Přidal: Přemek |

Listopad 1, 2011

Přemysl Hnilička (Týdeník Rozhlas 45/2011) – rozšířená verze

On ten Těsnohlídkův románek o lišce Bystroušce není žádný literární skvost. Tak jako byl sir Arthur Conan Doyle hluboce nespokojen s tím, že jeho literární odkaz je odsouván a čtenáři žasnou jen nad jeho Sherlockem Holmesem, tak by jistě Rudolf Těsnohlídek podotkl, že jeho kardinálním dílem je přece Kolonia Kutejsík. Svět literární řídí se však vlastními zákony, a tak je jeho jediným dodnes žijícím dílem právě Liška Bystrouška, ať už v geniálním operním provedení Leoše Janáčka (1924) nebo v legendární interpretaci brněnského herce Karla Högera.

Příběhy lišky Bystroušky navíc vznikly jen jako Těsnohlídkova činnost vedlejší, na objednávku. Výtvarník Stanislav Lolek totiž pro brněnské Lidové noviny připravoval seriál kreslených příběhů čtveračivé obyvatelky lesa a bylo třeba doprovodit obrázky textem. Rudolf Těsnohlídek tedy vzpomněl na krásné lesy v Bílovicích nad Svitavou, kde měl domek – a od té doby Bystrouška pobíhala po nich. Dodnes se v Bílovicích dá narazit na hájenku Bystrouščinu…

K osudovému setkání Karla Högera s Bystrouškou došlo před brněnským rozhlasovým mikrofonem roku 1962, pravděpodobně zásluhou dramaturga textu Jana Skácela. Nahrávalo se dlouho, jak píše v bookletu CD Tomáš Sedláček, „pověst praví, že si herec dokonce přiobjednával frekvence a jednotlivé pasáže natáčel tak dlouho, dokud se výsledek dokonale nekryl s jeho představami“. Rádi pověsti věřme, neboť to, co z nahrávky slyšíme, není zcela shodné s Těsnohlídkovým textem; románová brněnština totiž nebyla přesná, správná – došlo tedy k mnoha pečlivým úpravám, jak o tom vypovídá i další svědectví.

Legendární režisérka brněnského rozhlasu Olga Walterová-Zezulová na natáčení vzpomínala: „.. Jednoho dne jsem se dozvěděla, že mám režírovat četbu Těsnohlídkovy Lišky Bystroušky, kterou přijede do Brna natáčet pan Höger. Trochu mě zatrnulo. A taky jsem si říkala: Režírovat – co budu proboha já na něm režírovat? Pak přišel do studia Karel Höger, přátelský, usměvavý, milý, s pečlivě nastudovaným textem. Zasedla jsem za režisérský pult jaksi odevzdaně smířená s tím, že tu budu fungovat jenom jako jakýsi technický dozor. Jenže.. Jenže já jsem Těsnohlídkovu Lišku Bystroušku důvěrně, až milostně znala, často jsem už dřív z ní natáčela malé úryvky. Prostě mi to nedalo a při jedné větě, kde byla jakási nesrovnalost, jsem natáčení s omluvou přerušila a řekla, že správně po brněnsku by tahle věta měla znít trochu jinak. S obavou jsem čekala, jak Karel Höger zareaguje. On však moji připomínku přijal nejen přívětivě, ale zřetelně rád: „Samozřejmě, já jsem si to taky myslel, ale jsem už z toho Brna přece jen dost dlouho pryč.. Pojďte sem, podíváme se na to, kde bysme to ešče měli trochu upravit!““

A tak ožil svět Těsnohlídkovy liščí humoresky. Höger výtečně vypráví i předehrává politické různice skokana a opilého komára i pivem posilněné filosofování pana rechtora, revírníka a pana učitele, lumpácká dobrodružství Bystrouščina i milostné její vzepětí k lišáku Zlatohřbítkovi… Vypráví s pochopením pro všechny a s okouzlením vůči textu.

Pro Högerovu interpretaci platí i to, co v Zemědělských novinách vyšlo v roce 1968: „Pod kouzelným dotekem vypravěčova hlasu se rozechvívá Těsnohlídkova překrásná zpěvná čeština, oživují hlasy milé a blízké, dýchne to něčím důvěrně známým, co se už zdálo v ruchu velkoměstských ulic být nenávratně ztraceno.“ A recenzent Svobodného slova správně poznal, že hlavním klíčem k Högrově interpretaci je zdroj z nejčerstvějších: „zážitky kluka, který naboso brouzdal polesím vlastního dětství.“

Nebylo to ostatně naposled, co se Karel Höger setkal s Těsnohlídkovým románem. Další verzi natočil v roce 1963 opět s Olgou Zezulovou a v roce 1969 v pražském studiu v režii Josefa Svátka. Z příhod bílovické lišky často četl i na představeních Lyry Pragensis či ve Viole. Vedle rozhlasových a gramofonových nahrávek vznikl i televizní cyklus četeb. Ten v roce 1973 – ještě v černobílé – doprovázely originální kresby Stanislava Lolka – ty, které byly na samém počátku celé té liščí historie.

Je tedy záslužné, že se nejstarší z těchto verzí – s hudbou Leoše Janáčka v půvabně minimalistickém aranžmá Gustava Křivinky – opět vrací mezi vděčné posluchače. Jedinou vadou na kráse této reedice je chybějící poslední kapitola: editor zvolil raději variantu dvou klasických CD, byť se nabízí dnes již běžná možnost CD mp3, kam by se vešla četba celá. Nemusíte se však obávat – příběh je přesto ukončen přirozeně, do tečky. Ostatně – jak píše Tomáš Sedláček – „tu sedmou si můžete čas od času poslechnout z repríz této trvalky slovesného rozhlasového vysílání ČRo“.