Jak vzniká dramatizace Dumasova románu Královna Margot?
Samotnému natáčení samozřejmě předchází nastudování a několik velmi pečlivých zkoušek. Panáček má k dispozici dva významné dokumenty: promluvu autora k hercům a rozbor postav. Libo-li začíst se? Můžete tak učinit právě zde…
Promluva Michaela Lázňovského k hercům
Vážení a milí,
nevím, jak dalece budeme mít možnost se setkávat při natáčení Královny Margot, ale nejprve vám všem – všem – chci poděkovat, že jste svou roli přijali. Vím, že práce v rádiu není ta nejlukrativnější záležitost, která se hercům nabízí. Ale my, kdo máme rádio rádi, si rozumíme…
Tento dopis nechce být vyčerpávající informací, víc vám poví pan režisér Dudík, se kterým jsme na přípravě dlouhodobě spolupracovali, ale chtěl bych tu jen podat globální vizi toho dumasovského světa, se kterým jsem dva roky žil a pomoci tak k našemu ladění na společnou tóninu; abychom vytvořili orchestr, který přistupuje k věci u vědomí společné energie.
Jen chci ještě upozornit, že jsem začal na dramatizaci pracovat na základě jediného existujícího českého překladu (který byl vlivem našeho zajímavého politického vývoje publikován pod dvěma různými překladatelskými jmény), ale brzy jsem pochopil, že musím k pramenu. Protože Dumas je Dumas. Takže jsem adaptoval z francouzského originálu. Věřím, že ku prospěchu věci.
Jak stárnu, jeví se mi lidská historie čím dál tím více jako neuvěřitelně pitoreskní, groteskní, boschovské jeviště ambicí, tužeb, chtíčů, citů, lásek a nenávistí, které jsou pro nás lidské červíky nepředvídatelné a nenaplánovatelné a přitom stále stejné…
Nicméně: Margot je a není román historický. Historie v něm hraje zásadní úlohu, větší než třeba u Třech mušketýrů apod. To musíme respektovat. Zároveň je však tato konkrétní francouzská historie 16. století jevištěm a kulisou příběhů, které patří spíše do romantické záliby v barvitém vyprávění, o němž víme, že není pravdě tak docela věrné (řekněme realistické), ale které nás o to víc baví, protože se jím můžeme nechat unášet, ba uchvacovat.
Pojmenovat žánr našeho seriálu je velice nesnadné. Několikrát jsme se o to při dramaturgické přípravě pokoušeli, ale vždy jsem se zalekl zjednodušení.
Řekli jsme si například, že je to tak trochu Angelika.
Měli jsme pravdu. Ale ne celou.
Řekli jsme si, že jsou to Tři mušketýři. Měli jsme pravdu, ale ne celou.
Řekli jsme si, že je to historické plátno… atd. atd.
Tenhle román se totiž místy podobá sondě do velké a kruté historie (a je jí mnohdy velice věrný!), někdy je až psychologickou studií, zatímco místy sklouzává k romantickému barvitému líčení, kdy se autor nechává unášet fantazií a seriálovou logikou, vypráví příběh, líčí atmosféru, stupňuje napětí… a nevšímá si, že nejen uhýbá od pravdy Historie, ale dokonce i od pravděpodobnosti.
Jenomže se pak vždy probere a vrátí se do „přízemní“ historie. A zjistíme, že ta je neméně barvitá, neméně krutá, ba ještě krvavější a trýznivější než autorova bujná fantazie. To všechno patří k Dumasovi a je to skvělé.
Alexandre Dumas, to je důležité vědět, patří k tvůrcům tohoto žánru, k Otcům zakladatelům. Proto je dobré k němu přistupovat s větší úctou a respektem než k jeho pozdějším napodobitelům a pokračovatelům. Je tu ta fantastická autentická potřeba vyprávění, líčení, ta barvitost, ta mohutná energie, nezadržitelná a strhující, která je podle mne tou základní energií, o které bychom měli při práci vědět. Nemusíme něco vytvářet, něčemu pomáhat a stavět na písku. Ta mohutná řeka je tady – a pomůže nám, ponese nás, stačí respektovat její zákonitosti.
Kromě toho je tu jeden rys, který, doufám, oceníte při práci stejně jako jsem ho oceňoval já.
Je to vynikající cit pro psychologii postav. I v případě postav, které by mohly být pouhými „funkcemi“ – kat, vrah, astrolog, milenka, hostinský… jsou všechny obdařeny neobyčejně životnými a jedinečnými rysy.
A co teprve velké historické figury. Mají téměř shakespearovské rozměry. Jsou neobyčejně bohaté, plastické, nezjednodušené. To zdůrazňuji především proto, že v podobě scénáře to vše může působit daleko „holeji“. Nebojme se za slovy dialogu hledat opravdu barvité figury. Nejsou to klišé ani téze, nejsou to ani „pouze“ dvořané, jsou to vše bytosti plné vášní, nejistot, strachů, zklamání, nadějí… A doba je krutá. Myslím tu, ve které se Margot odehrává. Ostatně ta naše je také krutá. Tam, kde jde o veliké peníze, tam se i dnes vesele vraždí. I když naše politická scéna je spíš pouhou fraškou. Nezapomeňme však, že s Královnou Margot se dostáváme do blízkosti jednoho z trůnů, kde se hrály šachy o budoucnost Evropy! Tam jde o skutečnou moc! O moc nad celou Evropou. Francie soupeří s Habsburky a Alžbětou Anglickou o moc v Evropě; není však sama vnitřně sjednocená. Je to doba krutého boje na život a na smrt – bez oddechu. A každá zbraň je dobrá. I náboženství. Evropa se stále víc dělí na katolickou a evangelickou (tedy protestantskou, ve Francii zvanou „hugenotská“, nebo také kalvínská). Je to doba permanentních náboženských válek.
Není to pro nás snadné, přenést se na francouzský dvůr. My Češi jsme totiž plebejci. Už pěkných pár set let nevíme, co je to mít královský dvůr. A co je to mít šlechtu. A jestli nějaký stát budoval systematicky centrální královskou moc a s ní také královský dvůr, pak to byla Francie. Pyramida společnosti a „kariéra“ šlechtice mířila do blízkosti krále, ke dvoru. A dvůr byl státem ve státě, Vatikánem v Římě. V té době sídlil dvůr v Louvru.
Šlechtic, dvořan a zvláště pak příslušník rodu, který měl nějaké, byť teoretické, možnosti přiblížit se k vrcholu pyramidy, byl od mládí vzděláván a kultivován, od mládí věděl, že patří do určité vrstvy, vlastně kasty, to znamená, že měl mnoho věcí takříkajíc v těle.
Je to v přímé opozici k dnes hlásané „uvolněnosti“. – U dvora vládl dril etikety. A hierarchie.
Proto to pro nás, teď myslím na vás, na herce, není nic ‚samozřejmého‘. – Naštěstí je tu ale právě divadlo, vaše vzdělání a profesní zkušenost: to vám totiž dává nejlepší předpoklady porozumět tomu, co to znamená dlouhodobě, po léta, na sobě pracovat, vzdělávat se, kultivovat se, umět se ovládat, umět se dokonce přetvařovat, říkat Něco nějakými úplně jinými slovy a s nějakou úplně jinou mimikou, než je „přirozené“. A při tom všem to neznamená, že člověk není pravdivý a přesvědčivý. Ti, kteří bojují o moc, musí být vynikajícími herci.
Netrhají kulisy. Nepředvádějí se. (Pokud situace nevyžaduje právě to, pochopitelně.) Vědí, že když v prvním jednání bodnou, budou se z toho muset v pátém zpovídat. Nejednají jako děti. Někdy se nechají unést, jsou to jen lidi. Ale vědí, že pokud to udělali, budou muset o to víc pracovat na sobě i na druhých, aby zahladili stopy, aby přesvědčili ostatní, že ve skutečnosti šlo o něco trochu jiného, aby odvedli pozornost atd. atd. Hrají neustále velkou hru.
A nejlépe takovou velkou hru hraje ten, kdo přesně ví, co chce. Tím pádem totiž dovede mnohé obětovat.
To je případ Jindřicha Navarrského, který se jednou stane Jindřichem IV. a zakladatelem velké dynastie Bourbonů. Je to tatínek Ludvíka XIII. a dědeček Ludvíka XIV., tedy zakladatel velké novověké Francie! Jindřich je typickou ukázkou „nadstranickosti“. Pro něj není nejdůležitější, jestli je v dané chvíli na levici nebo na pravici, jestli je katolík nebo protestant. Pro něj je důležité, že existuje potenciální možnost stát se francouzským králem. Je mladý a cítí své možnosti. Má zdravou vnitřní sebedůvěru. A má obrovskou výhodu, že dovede být trpělivý. Je to v každém případě obdivuhodný, až neuvěřitelný osud. Sledovat historii Jindřichovy cesty ke sjednocení Francie je samo o sobě dobrodružné. Evropsky veledůležitý edikt Nantský se mu podaří vyhlásit až za víc než čtvrt století po skončení našeho příběhu, ale podaří se mu to!
Edikt nantský je název ediktu, vydaného 13. dubna 1598, v němž francouzský král Jindřich IV. zaručoval francouzským protestantům (hugenotům) stejná práva, jakých požívali katolíci. Edikt měl především ukončit dlouhotrvající náboženské války ve Francii. Jindřich IV. měl k vydání ediktu i osobní důvody. Sám byl původním náboženstvím protestant. Poprvé se zřekl své víry po bartolomějské noci, kdy byl Karlem IX. držen v Louvru. V roce 1576 Jindřich, tehdy ještě král navarrský, uprchl z Paříže a vrátil se k protestantské víře. V roce 1584 se stal po smrti králova bratra Františka, vévody z Alençonu, oficiálním dědicem francouzského trůnu a o deset let později, 27. února 1594, byl korunován králem Francie, jejíž trůn se uprázdnil po zavraždění Jindřicha III. Aby mohl být korunován, rozhodl se opět změnit víru na katolickou a proslul výrokem „Paříž stojí za mši“. Edikt nantský pak po čtyřech letech skutečně nastolil mír a přispěl k upevnění jednoty Francie.
Říkám to vše proto, aby bylo zřejmé, že jsme se tu s Dumasem pustili do velké historie.
Jde skutečně o velké věci, i když dvorské intriky jsou stále jen lidské a vlastně malé. Ale jedna dobře odhalená nevěra tu může někoho stát třebas království. Nebo hlavu.
Tohle musíme mít na mysli. Hrajeme si, hrajeme si s chutí, ale hrajeme Člověče nezlob se a v sázce jsou životy. Když ne naše, tak třeba našich poddaných.
Tohle je moc důležité pro většinu postav: jsou do dvořané, pro které pohybovat se v prostředí intrik, nedořečených vět, náznaků, symbolů, permanentní hrozby, je samozřejmostí, a zároveň s tím je tu ten pocit výjimečnosti, nadřazenosti nad plebejci. Naši hrdinové nejsou hloupí, ba naopak, mají chování a držení těla, muži dovedou skvěle šermovat a ženy koketovat. Je radost na ně pohledět. Každý z nich je osobnost. A někteří z nich jsou zcela výjimeční. Třeba i v nenávisti či podlosti.
Královna Markéta z Valois, zvaná Margot je historicky neobyčejně vzrušující postava, která od mládí udivovala kultivovaností, inteligencí, sečtělostí, znalostí jazyků, talentem, například básnickým apod. Asi na ni byl krásný pohled. Poměrně brzy se začal projevovat i talent pro lásku. To znamená: byla i vášnivá. To se pak, když žila v Navaře, projevovalo stále silněji a zvláště po rozvodu s Jindřichem (po téměř 20 letech manželství) skončila jako vzdělaná a kultivovaná nymfomanka (ale to opravdu až za dlouho).
V našem příběhu (a není to v protikladu k historii) se ukazuje, že jejím prvotním zájmem je moc. Ale ne za každou cenu. Ta ambice a potřebné sebevědomí jsou tu, ale Margot má tu výhodu, že vše dělá s neobyčejným půvabem, důvtipem a samozřejmostí. V duši totiž královnou je. Řeklo by se: má na to. A všichni to vidí. A tak si, na své úrovni, může dovolit mnohé. Dokonce se i zamilovat. Je svým jednáním svobodná, protože je na svém místě.
Jindřich Navarrský, to je trochu jiný případ. Ten vyrůstal zčásti na dvoře, takže dětské hry si hrával s Karlem (nyní králem) a jeho bratry a následníky, Anjouem a Alençonem, a také s vévodou de Guise, ale zčásti na venkově v Navaře, tedy v podhůří Pyrenejí (dnes region Bearn s hl. městem Pau). Je možná méně kultivovaný než de Guise či Anjou, ale má v sobě víc přirozenosti a tedy i instinktů krásného dravce. Dravce, který neútočí, pokud to nemá zapotřebí, takže jako dravec vlastně ani nepůsobí. Jindřich tedy důvěrně zná prostředí Louvru, ale není v něm doma. Zato má šestý smysl, který ho vždy uchrání.
To, že se později mohl stát francouzským králem, bylo zásluhou jeho původu: jeho otec byl vzdáleným potomkem francouzských králů, jeho matka byla královnou navarrskou. Dvojí náboženství dostal do vínku: matka byla protestantka, otec katolík. Proto pro něj nebylo tak nesnadné změnit nálepku, když mu šlo o krk. Ostatně to se týče i dalších postav, jako je například hrabě de La Mole.
Proti těm dvěma stojí Kateřina Medicejská. Obrovská postava. Tvoří jakousi páteř celého románu a našeho seriálu. Těžko se mi o ní mluví. Trochu uniká komentářům. Velmi snadno bychom ji mohli charakterizovat jako nenávistnou, zlou intrikánku, jenomže ono je tu ještě něco víc: ona to všechno dělá pro udržení rodu, trůnu, moci. Když zemře její manžel, jsou její děti nezletilé. Ona musí vládnout. Pak zemře první syn… a ona se postupně, téměř by se dalo říct proti své vůli, stává představitelkou moci ve státě. Její první starostí není uspokojování sebe, ale starost o to, aby francouzské království fungovalo, takže ho (s prominutím) nerozesírá, ale je jeho svorníkem, tak silným, že vlastně pomáhá Francii budovat, zvedat výš. Její ambice jsou obrovské, její síla je výjimečná. Kdyby v sobě měla víc lásky, asi by dokázala ohromné věci. Jenže ona po nešťastné, náhodné smrti svého manžela Jindřicha II. (při turnaji) zahořkla a jako kvočna křížená s orlicí urputně prosazuje zájmy svých dětí. Někdy i proti jejich vůli. Je přesvědčená, že ví, lépe než ony, co je třeba.
Je neustále při věci, ve střehu, tu tlačí, tu jen přistrkuje, tu někomu hází klacky pod nohy. Někdy je až hloupě pověrčivá, jak je zaslepena strachem z budoucnosti, jindy je jasnozřivá. Její dialogy, zvláště její souboje s Jindřichem a s Karlem, jsou mistrovské psychologické studie. Její zoufalství narůstá, je sama udivena svou neschopností zlikvidovat Jindřicha… Je důležité, aby její nenávist byla kultivovaná, mistrovsky zvládaná, není v ní ani stopa po vulgaritě a přímočarosti. Smrt (těch druhých) a krev, to pro ni není problém. Dovede udělat hysterickou scénu a střihem přejít do naprosto protikladné polohy, například zcela chladně kalkulovat.
Srovnávat ji s historickou postavou Kateřiny de Medici je marnost. Ta naše, Dumasova, se blíží legendě, dlouho tradované. Zdá se však, že skutečnost byla odlišná. Kateřina prý se vskrytu snažila překonat rozpory mezi katolíky a protestanty, ale nikdy se jí to nepodařilo.
Je to veliká a neproniknutelná Žena. Ale i ona má Achillovu patu. Lásku ke svému synovi Jindřichovi z Anjou, který se na konci našeho seriálu stává francouzským králem Jindřichem III. Vydrží mu to 14 let: 1575–1589, ale jeho slabost Francii rozkládá, Jindřich IV., Navarrský pak bude mít co dělat, aby to dal dohromady. Protože Jindřich z Anjou je sice schopný, vynikající vojevůdce, snad, ale rozmazlený, sebestředný, prostě Zlatá mládež. Asi bisexuál, později se stane flagelantem, chvíli hřeší, pak činí okázalé pokání… Chtěl by všechno, ale neví, co to je. Je netrpělivý a maminka s ním má co dělat.
Zabíhám do podrobností, a to bych neměl. Ale musím se zastavit ještě u dvou dalších Kateřininých synů:
Vévoda z Alençonu, jinak též František (François) je další neobyčejně zajímavá a důležitá postava. Je to poslední syn Kateřiny a Jindřicha II. Opravdový vejškrabek, který sám o sobě je jakousi karikaturou, myslím už historicky, a proto na tuto stránku není třeba v interpretaci tlačit. Prostě my lidé jsme i takoví. Jen abych ukázal, že historie je pitoresknější než román: skutečný Francois se narodil jako maličký a slaboučký, ale dostal jméno Herkules. Zřejmě aby ho uchránili posměchu, dali mu pak jméno staršího, zemřelého syna, Francois. Významný královský kronikář té doby píše, že je těžko možné představit si člověka ošklivějšího. Navíc měl tvář poďobanou od neštovic. Byly učiněny velmi vážné pokusy provdat ho za královnu Alžbětu Anglickou, která mu přezdívala Žabák. Nevyšlo to, protože byl Francouz, katolík, šereda a ještě se přišlo na to, že je homosexuál… Nakonec chudák zemřel na tuberkulózu, než se dočkal smrti svého staršího bratra, Jindřicha z Anjou. – Takže nakonec všechno schramstne ten nechutný Navarra (jak hvězdy předpověděly – mimochodem, nevěštil to jen náš románový René, ale také historický Nostradamus).
Ambiciózní a agilní František si také založil vlastní „stranu“ Nespokojených, nebo také Politiků. Věřil, že se mu podaří využít bratrova odchodu do Polska – a udělal vše pro to, aby se po smrti Karla IX. stal králem Francie. Nic mu nevyšlo, a navíc maminka ho neměla ráda… Ta úžasná maminka, mocná jako Bůh sám. Hrůza, ne?!
U Dumase (a v našem seriálu) se to všechno pochopitelně podává trochu jinak. Ale myslím, že ta upocenost, ten žárlivý obdiv k Margot, který je jakousi sexuální závislostí (už proto, že Margot je jeho skutečným protikladem – krásná a úspěšná, hotová Miss World), ta chtivost moci a odhodlání spojit se s každým, kdo by mu dopomohl k moci, ta ostražitost vůči bratrům, ten ambivalentní vztah k matce, to vše by mělo vycházet z hloubi Františkovy duše. Je to pro mě hodně důležitá postava. Vidím okolo sebe dost lidí, kteří jsou tak posedlí touhou zmocnit se Něčeho, že by pro to udělali cokoli. A nejsou tak hendikepovaní jako on…
Karel IX. není jeho bratrem náhodou. Je to člověk cholerický, velmi nevyrovnaný, slaboch, který své matce nedokáže odolat (a jí jsou všechny prostředky dobré, aby svého syna ovládla). Ale on to ví a snaží se svou závislost překonat. Má i světlé chvilky a ve své podstatě je velmi bystrý a inteligentní. Velmi dobře cítí, že jediný normální člověk na dvoře je Jindřich Navarrský a že je to šance pro budoucnost Francie. Ale prakticky tuhle svou vizi nedokáže prosadit. Nemyslím si, že by Karel IX. chtěl Bartolomějskou noc; myslím, že přesný je postřeh toho, kdo události vykládal asi takto: „Svět a lid musí věřit, že král skutečně vládne. Že vše v království se děje z jeho vůle. Když Karel IX. pochopil, že Bartolomějské noci nezabrání, vydal rozkaz,
aby byla zahájena.“
Jako mávnutím proutku se ale z téhož člověka stane něžný milenec, milující otec, básník, a snad i věrný přítel. Ale jen když uteče z Louvru, když unikne z dosahu ničivého víru moci.
Protože lidé, kteří se na moci podílejí, jsou jí přitahováni. A jsou tím uragánem formováni. Musejí respektovat jeho zákony. Teprve jsou-li mimo jeho dosah, mohou být někým docela jiným… Třeba sami sebou.
Ostatně právě na to tornádo moci dojedou naši „dva mušketýři“: hrabata de La Mole a Hannibal de Coconas (prosím nedivte se, že se vyslovuje Kokonas, můžeme si to zdůvodnit třeba tím, že má řecké předky).
Pro Dumase je neobyčejně důležitým prvkem přátelství, normální mužské přátelství, o kterém několikrát mluví hraběnka de Nevers (že to jako žena nechápe, ale obdivuje to). A tohle přátelství, nebo to nazvěme souputnictví, má hlubší, až téměř symbolický smysl. Je obrazem podvojného charakteru světa. Slunce a Měsíc, protiklady, které se přitahují, Láska a Nenávist, válka a mír, zločin a trest… víra a beznaděj… Dumas si tu ve velmi rozvolněné podobě pohrává s prvky, které v téže době řešil romantismus.
Je navíc strašně důležité, že ti dva jsou Francouzi, tedy Galové, potomci Asterixovi, když to přeženu… Jsou totiž trochu legrační a dojemní ve své přepjatosti… Je to ale něco jiného, než „sám sebe shazovat“ a už vůbec ne předem. Oni jsou totiž Opravdu přepjatí a Opravdu dojemní v té jakési naivitě (a tedy čistotě), kterou zcela postrádají postavy dvorské.
Důležitá je ta galantnost, ze které se stává hra. Protože Coconas například galantně konverzuje s dámou, když bojuje. Ale když ztratí přítele, na galantnost kašle. Je nevyrovnaný, je nedůsledný, je lidský, má spoustu chyb. Ale jedno je podstatné: nebojí se o svůj malý živůtek… A nepije nikdy pivo. Jen víno.
La Mole je pochopitelně trochu složitější. Nese v sobě víc romantické melancholie. Je měkčí, je trochu rozlomený mezi protestantství tatínka a katolictví maminky, propadá okouzlení, pochybuje o sobě, pochybuje o lásce Margot… a trápí ho to. Dokáže pochybovat o všem. Ale dokáže také hořet.
Ne, neměl jsem v úmyslu popisovat postavy… Neberte mě vážně. Nechal jsem se trochu unést. Chtěl jsem jen být nápomocen vaší práci, snad jsem nic nepokazil, chtěl jsem vám popřát, abyste své postavy měli rádi, i když tuším, že si klidu na práci asi moc neužijete a že při tom seriálovém způsobu práce budete asi točit trochu na přeskáčku. Ale právě proto si myslím, že konzistence postav je velice důležitá. Proto jsem rád, že kasting je tak dobrý a že můžete dát do postav i kus sebe, byť to bylo skryto za cynickou maskou herce, který vydrží všechno…
Moc se omlouvám, že jsem mluvil jen o ústředních postavách. Vůbec to neznamená, že ty další jsou méně důležité. Ale pan režisér už to myslím má přesně srovnané, v hlavě i na papíře… Protože třeba takový Hostinský (nedal jsem mu jméno jen proto, že jeho francouzská podoba je v češtině velmi nevýhodná – La Hurière – a špatně by se s ním pracovalo), to je dumasovská postava pax excelence. Jeho revoluční vznět a pak zbabělý útěk – to jsou rysy neobyčejně lidské a ve své podstatě okouzlující, protože jsou podložené láskou k pozemskému životu. Že je mi až hanba o tom psát.
Zrovna tak ta romantická postava mistra René (která má také historický předobraz), nebo nešťastného najatého vraha Maurevela, nebo krásného a moudrého a smutného Kata…
A je tu ten frajer a jednička, jak by řekl pan Hrabal: pan de Guise, kterého v budoucnu také čeká zákeřná smrt (v roce 1589 se už zmocní Paříže, ale Jindřich III., náš Anjou, ho dá zavraždit – a vzápětí bude sám zavražděn. To nepřežije Kateřina Medicejská a sama vzápětí umře. Hotový masakr, díky kterému všechno spadne do klína trpělivému Jindřichovi Navarrskému… Není to děsivá ironie dějin?)
Moc rád mám i správňáka pana de Mouy, což je dějově hodně důležitá role. Je to podle mě snad jediná opravdu kladná postava…
A chudák pan admirál Coligny, tak hanebně zrazený Karlem! A je tu i jeho vrah, ten pan Besme vyslov Bem, což vlastně znamená Böhme, což znamená Čech… Jo, našinec byl i u tohohle vraždění! – to všechno jsou historické postavy, které i na malé ploše musí žít…
A jsou tam další… paní de Nevers a paní de Sauve, to jsou úžasný holky… Každá má svůj šmrnc, chtěl bych je mít za kamarádky, vážně…
Ne, už toho nechám…
Chci vám předem poděkovat, doufám, že se během natáčení potkáme, a předávám vše do rukou pana režiséra, vás, Alexandra Dumase a Pánaboha… Zlomte vaz.
Váš Michal Lázňovský
Rozbor postav
Postavy příběhu
KRÁLOVNA MARGOT:
Kultivovaní, vzdělaní, elita. Jedna generace.
Milovat a intrikovat. Dvě základní vášně ovládající francouzský dvůr. Všichni hrají intrikánské hry – nikdo (skoro nikdo) nic neříká upřímně a bezelstně a bez postranního záměru.
Souboj je běžná věc, vražda jedem či mečem není zase nic tak neobvyklého.
Všichni sourozenci by ve skrytu duše chtěli být francouzským králem, Margot královnou. Nikdo se nezříká.
Intrika Bartolomějské noci: Král Karel IX dal souhlas k bartolomějské noci, Kateřina Medicejská a vévoda de Guise vraždění připravili a provedli. Jako záminku k pozvání špiček Hugenotů do Paříže použili svatbu Jindřicha a Markéty. De Guise a Alencon uzavřeli spojenectví, protože bylo oběma prospěšné. Výsledkem jejich dohody měla být smrt Jindřicha Navarrského. Jakmile by byl mrtev, zmocnili by se jeho království a Markéta by zůstala vdovou bez trůnu a bez moci.
KAREL IX. – Nejstarší syn. Nevypočitatelný a tím hrozivý a nebezpečný, se zlomy nálad v jediné sekundě. Rozmarný a cholerický. Z veliké laskavosti do šíleného vzteku umí přejít v jedné větě. Ještě mlád, ale neprojevuje se jako mladý člověk. Jařmo vlády je pro něj těžké a ubíjející a neurotizující. Nevypočitatelný. Má návaly energie, kterými se vyčerpává. Rychlé střihy. Umí být kousavý a výsměšný, hned šeptavě upřímně výhružný, vzápětí to celé shodí jako žert. V tu chvíli se projeví záchvatem nuceného smíchu, jehož ozvěna se hrozivě odráží od stěn Louvru.
Vzteklý až vraždí bezdůvodně lidi kolem sebe a hned zas jde hrát na lesní roh svým psům, aby se nenudili.
Zosnoval sňatek své sestry Margot s Jindřichem. A to je co říci, má Margot opravdu rád. Původně věřil, že se tak upevní v jeho království mír. Proto pozval do Paříže i výkvět protestantské šlechty. Ke krvavým událostem o bartolomějské noci jej přesvědčí matka, která má takto již vše připraveno jako na talíři. Kateřina, jeho matka, jej ovládá téměř ve všech jeho myšlenkách, přáních i skutcích. Umí to s ním. Král s ní často souhlasí jen proto, aby už mu dala pokoj.
Když dostane svůj pověstný záchvat zuřivosti, když se jej zmocní posedlost, což se pravidelně stává (a zkracuje mu to život o desítky let), když nedokáže situaci ovládat a není po jeho, zmocní se jej oslepující vztek, který se projeví strašlivým takřka zvířecím řevem. Je mu to jedno, on může takto uvolnit ventil. Ať mu to v tu chvíli někdo přijde říct!
Poté, co je otráven, dostáván prudké záchvaty podobné epilepsii. při oněch záchvatech se mu z hrdla dere nelidský řev, nesoucí se spolu s hrozivou ozvěnou starými chodbami Louvru.
Karel IX. má opravdu rád Jindřicha. Nedůvěřuje bratrům Alenconovi a Anjouo – podezřívá je, že jim jde o francouzský trůn, jeho trůn. O Jindřichovi si to nemyslí – ale je to tak. Jindřichovi se to jen daří maskovat. Jindřicha prokoukne jen Kateřina. Karel IX. ho má rád až do smrti a na smrtelném loži jej pověří vládou nad Francií. To se sice nestane hned, ještě nastoupí Anjou jako Jindřich III., ale to je již jiný příběh.
JINDŘICH NAVARRSKÝ, budoucí JINDŘICH IV. – Není ješitný, ač sebejistý a sebevědomý. Zárodek a předzvěst budoucího velikého vládce a státníka. Jemný, ale vlastně není intelektuál. Bystrý, intuitivní, opatrný, koncepční. Umí se rychle a přesně rozhodovat – a ví to o sobě. Věří si, ale bez zbytečné domýšlivosti. Je spíše než hostem zajatcem krále Karla IX, je vězněn v Louvru, aby byl pod dohledem. Bytostně klidný, chladnokrevný, soustředěný. Výtečné sebeovládání. Stále ve střehu – ví, že musí být, chce-li přežít. Zvykl si na to. Rychle mu to myslí. Dovede se mistrně ovládat, hráč. Žádná srágorka. Není zbabělý, ale neriskuje zbytečně. Rovný jako strom. Nebojácný a odvážný. V boji statečný; skromný, ale ocelově cílevědomý. K jeho ctnostem však patří něco víc, než jen statečnost – má v sobě po otcích zděděnou a mimořádně vyvinutou mravní sílu. Vždy ví, co říká a proč to říká. Nepouští se do zbytečných řečí. Budí dojem málomluvného podivínského mladíka, ale je to jen maska. Umí milovat, být veselý, duchaplný a společenský… k žernám je pozorný a dvorný, v rozhovoru s nimi usměvavý. V Louvru je velice opatrný a nastražený. Je navíc přesvědčen, že jeho matka byla v Louvru otrávena – a má pravdu. Jana dAlbert Navarrská se nehodila Kateřině Medicejské do krámu, v Navaře byla příliš oblíbená a lid za ní stál. Viz str. 173 knihy. Nechala pro ni mistrem Reném vyrobit otrávené rukavice.
Jindřich je tedy jejím nástupcem – králem hugenotů. Když později změní svou víru na katolickou, není to ze zbabělosti. Jen si spočítal a uvědomil, že cesta k úspěchu vede tudy. má jasný cíl. Jeho cílem je usednout na francouzský trůn, ale pochopitelně to z obav o svůj život tají. Proto je také ochoten pustit trůn Navarrský.
Astrologové mu francouzskou královskou korunu také předpověděli, což ví i Kateřina Medicejská a nedá jí to spát. Je odhodlána Jindřicha zabít a pokusy o to činí při každé příležitosti. Jindřich to ví, ale nedává to na sobě znát. Co se týče Kateřiny, je velmi opatrný. Když ho třeba při obědě královna matka obšťastnila obzvláště laskavým pohledem, vymluvil se na nevolnost a jídla se ani nedotkl. Raději si sám vařil vejce a pil jen čerstvou vodu, vlastnoručně přinesenou ze studny. A dělal dobře. Všichni v Louvru se Kateřiny Medicejské bojí. Ale Jindřich se jí nebojí. Je opatrný, ale nebojí se jí. Kateřina Medicejská se bojí jeho. A právem, ač to v tuto chvíli působí neuvěřitelně.
Jindřich má své plány na ovládnutí francouzského trůnu, které by neprozradil nikomu na světě. Ale stojí o Paříž velice, o hlavní město francouzské koruny. Vytoužené město, vytoužený trůn, vytoužená koruna. Ale nikomu by to opravdu neprozradil. Ani paní de Sauve, ani manželce a spojenkyni Margot. Jindřich, ať dělá cokoli, vždy sleduje svůj cíl.
VÉVODA DE GUISE – Katolík. Člověk bez zábran, davem oblíbený frajer. Ve svém mladém věku uznávaný vojevůdce, žádné ořezávátko. Rázný. Krásný mladý sebevědomý šlechtic uhlazeného chování. Vzpřímený, panovačný, z očí mu vyzařuje jistota a pýcha. Je nadán přirozenou vznešeností a říkalo se, že všichni ostatní šlechtici proti němu vypadají jako docela obyčejní sedláci. Ač mlád, katolíci v něm uznávají svého vůdce. Je přesvědčen, že jeho otce zabil admirál Coligny. Jako odplatu hodlá vyvraždit všechny protestanty. To katolíkům lahodí. Číhavá, samolibá rozbuška. Nenávidí Jindřicha, nevěří mu.
MAUREVEL, kralovrah – Kdo vraždí krále a pro krále, má k nim zvláštní vztah. Jako by trochu drzosti a zároveň hned zas couvne, aby to nepřehnal a o to více se poníží. Není přímo zbabělý – šlechtici se pouštějí do bitky pro pouhý pohled, vrah však ví, že se taková věc dá řešit bez rizika, nechápe, proč by měl riskovat, když to není třeba. Dobře ví, že lidský život je velice, velice křehký. Není furiant, naopak dosti opatrný. Profesionální deformace. Umí se hluboce uklonit, ale po očku kouká, kam by bylo nejlépe bodnout dýku. Bez emocí, odborně. Dobře ví, že také jeho život visí na tenoučkém vlásku, kdo s čím zachází, s tím také schází. A přízeň králů je vrtkavá… Ale díky ostražitosti a opatrnosti mu to zatím vychází. Pocitově – stále má ruku na jílci dlouhé dýky.
COLIGNY – Hugenot. Pevný muž, voják v pravém smyslu slova. Zkušený a moudrý. Zpočátku naplněn značnou nedůvěrou a podezřením. Postupně uvěří v dobrou vůli krále Karla a jeho matky – uvěří v nečekané sblížení dvou nesmiřitelných stran, protestantů a katolíků. Chyba, což se projeví pozdě. Je zabit. Nechá si od Karla IX. namazat medu kol huby a obrazně řečeno vymění svůj vojenský oblek za hedvábné šaty. To okaté uklidňování a přelaskavé přítelíčkování ze strany krále )nedávného úhlavního nepřítele!) a ústup ostražitosti a nástup bezstarostnosti by měl být zřejmý a zveřejněný.
VÉVODA Z ANJOU – budoucí král Jindřich III. Prostřední syn. Veleúspěšný proutník se sklony k bisexualitě. Je velmi půvabný a voní nejnovějším parfémem – a přesto je vynikající vojevůdce. Důležitá samolibost a marnivost. Nemá rád Jindřicha. Poté, co Jindřich zachránil Karlovi IX. na lovu život, jej vyloženě nenávidí. Už mohl sedět na trůně! Nikoli Karel IX., ale Anjou je miláčkem a nejoblíbenějším synem Kateřiny Medicejské. Jako jediný s ní také mluví jako její dítě, dokonce se přimazluje, fňuká jako mazlík a slaboch a loudí pomoc. Má její povahu – je bezcitný, dovede se mstít a nenávidět jako ona.
VÉVODA Z ALENÇONU – Nejmladší z bratrů. Nepatří k hugenotům ani katolíkům. Patří jen sám sobě. Hledí, co by se dalo co nejlépe využít v jeho prospěch. Chorobně ctižádostivý. Umí se skvěle přetvařovat. Všeho schopný. Incestně miluje svou sestru Margot. Rozhodně nelze tvrdit, že by to byla obvyklá láska bratrská – Alencon to dává Margot bezostyšně najevo, Markéta to tedy dobře ví. Alencon byl tedy pochopitelně ostře proti jejímu sňatku s Jindřichem. Nenávidí z duše Jindřicha a žárlí na něj. Je si vědom své příslušnosti ke královské rodu a je na ni pyšný, přeceňuje svůj původ. Má trýznivý pocit, že si zaslouží lepší postavení než třetí v řadě v čekání na francouzský trůn. Na rozdíl od Karla a podobně jako bratr Anjou se voní silným parfémem a strojí se. Ač si to nechce přiznat, je příliš slabý na francouzský trůn – přesto o něj usiluje a je pro to ochoten udělat cokoli či zradit kohokoli. Pro ukázku: nejprve spoluorganizuje bartolomějskou noc, v níž brutálně vyvraždí skoro všechny hugenoty, pak, když se mu to hodí, se hodlá postavit do čela hugenotského hnutí. Když se prý Jindřich stal katolíkem, proč on by se nemohl stát protestantem? Cítí šanci usápnout jakýkoli trůn.
Přemýšlí takto (str238): „bratr Karel vraždí hugenoty, aby mohl bez odporu vládnout nad celou Francií. další bratr dAnjou zabíjí hugenoty, protože má být následníkem po Karlovi. Ví stejně jako já, že bývá často nemocen. A já??? Kdy budu vládnout? Nikdy. Aspoň ne ve Francii. Nejsem druhorozený, jsem třetí v řadě. Mám před sebou dva starší bratry, kteří mne oddělují od trůnu. Proto chci být navarrským králem, nikoli rodem, ale svobodnou volbou. Proti tomu nikdo nemůže nic namítat, protože Jindřich nabídku odmítl a zvolil si pohodlný život v Louvru. Jsem synem francouzského královského rodu. Mohl bych být pro království přínosem!“
Nakonec navarrský trůn podrážděně odmítá a nechce za žádnou cenu z Paříže, když se dozví, že Karlovy dny jsou sečteny. Cítí svou šanci na trůn Francouzský. Ten je pochopitelně daleko lepší a fakt, že přijal trůn navarrský, by mu cestu na trůn francouzský znemožnil.
Dává o sobě dokonce šířit, že je poloviční protestant, aby si naklonil část šlechty znepřátelené s francouzským královským dvorem. Ale je mu to celé vlastně fuk.
Vezme do své družiny la Mola, na nějž žárlí, aby ho měl pod dozorem. Nenávidí ho, protože la Mola miluje Margot.
To on vymyslí intriku s třešňovým pláštěm: potřebuje se kvůli navarrskému trůnu pravidelně setkávat s Mouym. Oznámí, že má v družině šlechtice, la Mola, který nosí třešňový plášť, a navrhne, aby si Mouy nechal ušít podobný. V přestrojení za la Mola tak může pronikat do Louvru.
Je chytrý, ale šíří kolem sebe nesváry a rozklad. Jeho šance na trůn jsou tak malé, že se musí uchylovat k zoufalým akcím a podrážet u toho hromady lidí. Což mu nedělá problémy, stejně jako rychle měnit názory podle situace. Intrikuje a konspiruje na vlastní pěst. Není však příliš obratný, ani z nejodvážnějších.
RENÉ, hvězdozpytec, alchymista, věštec, astrolog a mastičkář. Neobyčejně vzdělaný muž, Faust, který se stal otrokem Kateřiny Medicejské. Královnin osobní voňavkář a travič zároveň. Dodává parfémy, masti, pudry a voňavky také ostatním v Louvru. Je to praktické, může kohokoli otrávit a vstupuje do mnoha komnat. Má královninu bezmeznou důvěru. Psi kňučí a ukrývají se, když vstoupí do místnosti. Muž, čtoucí osud z vnitřností a záhybů mozků mrtvých těl. Pohybuje se stále kdesi v prostoru mezi životem a smrtí, to s sebou nese moudrost a klid, vyplývající z tušení nepatrnosti lidské a marnosti lidského snažení.
Na domě má vlys znázorňující zástup ďáblů v groteskním tanci. Všeobecně se o něm ví, že pro potřebu královny matky míchá ty nejstrašnější jedy, pro nimž není obrany. Alchymistická dílna. Lidé se mu obloukem vyhýbají. Z jeho domu se ozývají podezřelé záblesky a zvuky, o nichž se nedá říci, zda pocházejí z tohoto či z onoho světa. Je obklopen tajemnem, mystikou, vzbuzuje pocit nebezpečí a paniky pouhým pohledem. Všude visí neznámé podivuhodné nástroje a tu a tam se cukají připoutaná dodělávající zvířata na kabalistické pokusy. Vše je ponořeno do tísnivého příšeří, osvětlovaného pouze dvěma stříbrnými lampičkami. Slabé světlo vydává těžkou, omamnou vůni. Atmosféra záhady a nebezpečí. Stále se mu ve věštbách objevuje, že po smrti tří synů Kateřiny Medicejské se Jindřich stane francouzským králem Jindřichem IV., (což se také stane). Věštba Kateřinu přivádí k šílenstvím a snaží se Jindřicha všemožně zneživotnit.
Provádí rituály – woodoo rituály, satanistické rituály, animistické rituály, kabalistické rituály. Mystické, tajemné, nebezpečné, smrtící. Obcuje s ďáblem.
KATEŘINA MEDICEJSKÁ – Královna matka, vdova po Jindřichovi II. Ta, která tahá za provázky. Z Florencie si přinesla vedle vyvinutého mateřského pudu neuhasitelnou touhu po moci, schopnost vražedných intrik a machinací. Kateřině nejde o moc pro moc. Považuje se za ručitelku existence monarchie, kterou nehodlá reformovat, chce ji zachránit pro svou rodinu.dynastii. Nezastaví se před ničím. Vraždí bez hnutí brvou. Kateřina manipuluje a nenávidí všechny. Pohrdá jimi, nebo je prostě přehlíží. Ale jsou dvě výjimky: má strach z Jindřicha Navarrského a hloupě mateřsky miluje Jindřicha z Anjou. Pro toho udělá, co mu na očích vidí. Touží po tom, aby byl králem Francie, ale není zase tak přímočará, aby kvůli tomu rovnou zavraždila svého staršího syna, Karla IX. Je velmi hrdá a neméně nesnášenlivá. Navzdory svému věku stále krásná, impozantní. Leč neokázalá, po smrti manžela neodložila smutek, chodí stále v černém. Žije v chmurně prostých pokojích, knihy a křivule. Střídmá. Jediné, čeho se nemůže nabažit, je moc. Obvykle má nasazen pokrově neprůhledný výraz tváře. O to zajímavější je, když jí tu a tam maska spadne. Kdyby nebyl Jindřich obezřetný a opatrný, několikrát by ho už vlastnoručně zapíchla svou dýkou, tak ho nenávidí. Nepohrdá jím, bojí se ho.
MARKÉTA NAVARRSKÁ – Krasavice inteligentní a okouzlující. Velice vzdělaná. Skutečná perla francouzské koruny. Umí dokonale latinsky, řecky, italsky, španělsky. Co do krásy se jí na francouzském dvoře nevyrovnal nikdo, přestože Kateřina Medicejská přivedla na dvůr ty největší krasavice, aby jí pomohly ovládat přední francouzské šlechtice. Křehounká štíhlá a jemná, působí ještě téměř dětsky. Ale také ctižádostivá – mají to v rodě. Zbožňuje ji celá Francie. Krása se snoubí s inteligencí v neuvěřitelnou jednotu. Bývá středem pozornosti, což je na úkor soukromí, které si musí o to pečlivěji střežit. Na počátku příběhu novomanželka z povinnosti – jejím sňatkem s Jindřichem sledoval král a královna matka vyloženě politické cíle. Navzdory Kateřině se však s Jindřichem spřáhnou, protože mají stejný zájem: manželství s Jindřichem jí splní sen- chtěla být opravdovou královnou. Pravda, Navarrsko je na jedné straně právě tísněno králem francouzským, za druhé španělským a ztratilo již mnoho ze svého území. Ale Jindřich je panovník, o jehož skvělé budoucnosti nikdo nepochyboval. Naděje, že Navarrsko se stane opět mocným královstvím hugenotů, byla vysoká, hraničila v tu chvíli zdánlivě takřka s jistotou. Díky sňatku s Jindřichem se Margot královnou opravdu stala.
Když nastala Bartolomějská noc, dostane Markéta o Jindřicha strach. Kdyby byl zabit, neztratila by v něm manžela, ale i trůn. A taky ho již začala mít ráda a vážit si ho – jako přítele. Když začne Bartolomějská noc, pochopí, že se musela vdát proto, aby posloužila jako vnadidlo. Zabíjejí hugenoty, které s takovou slávou pozvali na svatbu.
PANÍ DE SAUVE – Nejobávanější dvorní dáma královny matky. Svůdná famfatalka, zneužívaná k mocenským hrám Kateřinou Medicejskou. Obrovský sexappeal. Původně je na Jindřicha nasazená, ale postupně se do něj skutečně a upřímně zamiluje. Jindřich je do ní zblázněný, omámený, zblblý, v srdci žár, ve slabinách taktéž. Především kvůli ní nechce a nemůže vidět přednosti a mimořádné půvaby své novomanželky Markéty. Charlotta je stále připravena milovat i intrikovat. Když začne svádět muže, ať s nápojem lásky nebo bez něj, taje v okolí několika metrů vosk svic a praskají sklenice. Nebezpečná, výjimečné stvoření. Kateřina Medicejská ví, že Jindřich miluje Charlottu, nikoli Margot. Je to přece její práce. Proto nevěří, když novomanželé-spojenci předstírají naplněné manželství. Markéta Charlottu de Sauve zpočátku nenávidí – žádná žena neodpustí jiné, že jí odloudí manžela, i když ho nemiluje. (a navíc: de Sauve patří k typu žen, které ostatní ženy nenávidí) Později však zjistí, že se jejich zájmy vlastně kryjí, že Charlotta nepracuje pro Kateřinu, ale pro Jindřicha a vlastně pro Margot, protože Margot a Jindřich jsou spojenci. Zjistí, že se na paní de Sauve muže spolehnout. To je smíří a postaví na jednu stranu barikády.
VÉVODKYNĚ DE NEVERS – Nejlepší kamarádka Margot. Naoko zachovávají ve vzájemných stycích etiketu, o samotě jsou kámošky. Před světem dvorní dáma, mezi čtyřma očima nedůvěrnější přítelkyně. Nemá ambice. Je bystrá, inteligentní, okouzlující se smyslem pro humor. Tolerantní. Dohodly se s Margot: žádné spory jejich rodů, žádné soupeření v lásce, otevřenost a upřímnost, vzájemná ochrana a pomoc s jediným cílem: potkat či na okamžik zachytit onen prchavý přelud, který se nazývá štěstí.
GILLONA – Markétina komorná. Spíše ale komplic. Praktická, oddaná dívka. Zná veškerá tajemství své velitelky, Markéta jí bezvýhradně důvěřuje. Byla prý mezi nimi tajemství tak strašlivá, že Gilloně nezbývalo nic jiného než mlčet také o těch menších. Zná každé místo, každou tajnou chodbu, každý závěs. Žádné tele, potřebná a schopná pravá ruka mladé královny. Umí jednat se šlechtici, není vyplašená, zvládá krizové situace. V intrikánském prostředí Louvru je jako ryba ve vodě. Jeho chodbami se dokáže pohybovat i potmě, poslepu.
MADELON – Chůva krále Karla. Jako jedna z mála jej opravdu a nezištně miluje. Dobrý a prostý člověk, starosvětská, pochází z venkova. Jako by intrikám z Louvru rozuměla, ale nesouhlasila s nimi, bere je jako nutné zlo. Jako by: „Ach ty vaše vraždy, opravdu to musí být? No když jinak nedáš… já se pomodlím.“ Obývá již 20 let pokoj sousedící s královou ložnicí, hodně toho o něm ví a přesto ho má mateřsky ráda, asi víc než Kateřina Medicejská. Když potká svého oblíbeného krále, kterého hýčká od dětství, usměje se. Mezi nimi důvěrnost a něha, jakou k muži může mít jen žena chovající čistou a nezištnou mateřskou lásku.
LA MOLE a COCONAS – vnímat jako dvojici. Šlechtici každým coulem. Prototyp šlechticů. Každý z nich je pravý opak svého přítele – s tím by bylo dobré záměrně pracovat na figuře. Když jeden černé, druhý bílé, když jeden klidně, druhý vyletí a pod. Být herecky ve střehu a pokusit se reagovat „opačně“.
Mezi nimi jiskří vysoké napětí. Buď se perou na život a na smrt, nebo se přátelí na totéž.
HRABĚ LERAC DE LA MOLE – Hugenot. Lyričtější z obou přátel, první milovník. Mírný, romantický. Klidná ušlechtilost. Zodpovědný a přemýšlivý, to ale neznamená, že méně statečný. Na Markétu šíleně žárlí, velmi ji miluje, více než svůj život. Miluje i žárlí k zešílení.
HRABĚ HANIBAL COCONNAS – Katolík. Spontánní Jižan, vznětlivý, k smrti nenávidící a na smrt oddaný, šarmér. Sebevědomý, nepokojný a velmi snadno našlápnutelný.
HOSTINSKÝ (à la Louis de Funès) – Ve víru všeobecné protihugenotské hysterie se začne zajímat o politiku a rozhodne se vstoupit do dění. Ale jen na prchavou chvíli a dříve než ostatní se vrátí k tomu, že host jako host, hlavně když má zlaťáčky. „nyní už nechci vidět žádný oheň kromě plamenů ve sporáku mé vlastní kuchyně.“ Malý člověk, mazaný, když se nechá strhnout vysokými ideály a pohnutkami, je z toho nakonec pitoreskní fraška.
BöHME, tedy Čech. Drsňák. Voják.
HRABĚ DE MOUY – mužný protestantský šlechtic-hrdina, správňák
CLAUDE – sestra Margot. křehká mladá bázlivá žena.
MERCANDET – statečný, ač věkovitý.
KAT – inteligentní, velmi vzdělaný, nevzrušený, moudrý, vědoucí, velice hrdý. Má svůj neměnný rytmus mimo usilování lidí kolem něj. Bystrý, ale neuspěchaný. Smutně lakonický a černým způsobem vtipný. Vyobcovanec, proto je mírně zahořklý. Ví, že bude mít poslední slovo. Často se pro sebe usmívá, baví se. Nic jiného mu nezbývá, s ním nikdo nežertuje. „Na shledanou, pane.“ „Co jste říkal?“ „Na shledanou!“ Usměje se: „ Já jsem se naučil říkat jenom sbohem, pane.“ –
Nebo: „Můj posel říká, že ho posílá René. Pro jednou si snad mohu vypůjčit jeho jméno, když on si tak často vypůjčuje moje živnost a nemusí za ni platit daň, jako já.“
SOUDCE – vládce nad životem a smrtí. Prodejný a prodaný.
U mučení: Zpočátku sebejistý a mírně znuděný.
Když Coconas nenaříká, mírně udiven.
Když stále nenaříká a je drzý, je znepokojen.
Když na pokyn kata Coconas naříkat začne, je uspokojen. Konečně.
Když Coconas začne vypovídat proti Alenconovi,členu královské rodiny, lekne se. Čím víc řádků přibývalo, tím větší byl soudcův strach a zděšení. Tolik skutečností, svědčících proti princi ze vzešeného rodu neunese. Raději ukončí výslech a prchne.
Tento vývoj motivací by se tam měl objevit.
If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.
Komentáře
Zatím nemáte žádné komentáře.
Napište komentář k článku