Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou XX. – Jak asi skončil Allende?

Přidal: Přemek |

Duben 16, 2012

Mgr. Přemysl Hnilička

Týdeník Rozhlas 16/2012

Pouze necelé tři roky vládl v Chile prezident Salvador Allende. Tento marxistický politik a sympatizant Fidela Castra se vyšvihl do nejvyšší politické funkce za pomoci Sovětského svazu a jeho bloku (byť jeho procentuální zisk ve volbách nebyl výrazný) a během své vlády dokázal přivést prosperující republiku k závratné inflaci a přídělovému systému. Když v září 1973 převzali vládu nad Chile Pinochetovi příznivci, spáchal v prezidentském paláci sebevraždu. Chile se tak zachránilo před levicovým experimentem, aby se dostalo pod sice prosperující, ale fašistickou diktaturu.

Takto situaci nevidí rozhlasová hra Jaromíra Ptáčka Pravděpodobná zpráva o posledním rozhovoru; hra z roku 1974 jasně daná plusová a mínusová znaménka. Hra začíná nečekaným setkáním prezidenta Allendeho a jeho bývalého známého v okamžiku Allendeho neodvratitelné prohry s fašisty ovládnutou armádou. Allende (Karel Höger) je v inscenaci Josefa Melče humanistickým, až filozoficky uvažujícím prezidentem s láskou ke klasické hudbě, jenž svou bezvýchodnou situaci nese s obrovskou morální silou. Plukovník, jeho protivník v dialogu (i ve světovém názoru) v podání Luďka Munzara, střídá polohy povýšené nadřazenosti se záblesky rozčilení nad Allendeho klidem, který nechápe.

Původní verze hry měla sedmdesátiminutovou stopáž. Premiéra však trvala pouze padesát minut. V sedmdesátých letech očekávatelný cenzurní zásah by však byl trefou vedle. Byť to dnes již nelze prokázat (ani dosud žijící účinkující Luděk Munzar o důvodu krácení nic neví), tentokrát spíše hrála roli přílišná délka hry; ano, již v roce 1974 se vyžadovaly inscenace do jedné hodiny… Z původní verze tak byly vynechány veškeré pasáže vypravěče (Otakar Brousek) či generála Bratsera (Martin Růžek).

Zůstaly však pasáže cynického generála policie (Jan Libíček) – a obecné úvahy o svobodě a porobě; ty ovšem neobsahovala hra náhodou. Jaromír Ptáček využil chilskou krizi roku 1973 k obrazu událostí o pět let starších. Jak sám napsal (ve třetí osobě) v nástinu svých pamětí Pod širákem rozhlasu: „Práce v dramaturgii je svízelnější, než kdy před tím. Pochopí ale, že je možné využít současného dění ve světě k takovým politickým námětům, které by zrcadlily dění místní. Příležitost poskytnou události v Chile. Nemá nejmenší tušení o tom, co se tam dělo. Nezná programy tamních politických stran ani situaci země. Ví jenom jedno – že právě obrazem střetnutí prezidenta s povstalci může přiblížit situaci v Československu 68.“ Stačí jen pár citací ze hry, abychom toto tvrzení dokázali. Prezident Allende v Ptáčkově hře říká mimo jiné: „Prohrané bitvy platí ve vědomí národa někdy víc, než bitvy vítězné.(….) Ve chvíli, kdy dojde k zřejmému násilí, není už možné bránit svobodu pouhými řečmi. (…) Kdo se dokáže smířit s násilím, nemá charakter. Lid, který dokáže přijmout násilí, nemá právo uvažovat o své vlastní budoucnosti.“ Plukovník v podání Luďka Munzara má však také své argumenty. Když přesvědčoval Allendeho o marnosti jeho počínání, vyřkl větu, která musela posluchači okamžitě připomenout aféry Kubišová a Procházka: „… Můžeme ho před očima všech proměnit v odpornou karikaturu! Můžeme z něho udělat hrdinu pornografických příběhů!“

„Neprůstřelnost“ námětu hry ji ochránila před bdělým okem cenzora. Jen jediný odstavec neobstál: „Až ke kořenům budu vždycky milovat tuto studenou a nepatrnou vlast. I kdybych měl stokrát zemřít, chtěl bych zemřít tady. I kdybych se měl stokrát narodit, chtěl bych se narodit tady.“

Historie rozhlasových her