Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou XXIV. – Čapkův a Pavlíčkův věčný antihrdina

Přidal: Přemek |

Červen 6, 2012

Mgr. Přemysl Hnilička

Vyšlo v Týdeníku Rozhlas 24/2012

Když v tom temném roce 1938 vrcholily útoky české občanské spodiny na Karla Čapka, on se pokoušel o zpracování Jobova příběhu. Nakonec však zvolil téma odtažitější, apolitičtější – příběh zneuznaného a umělecky impotentního skladatele, který se domnívá, že k umění vede snadná cesta. Bedřich Foltýn chce od studentských let složit velkou operu a stát se slavným skladatelem. Obětuje svému snu přátelství, ožení se pro peníze, kupuje si falešné kumpány i hudební a textové cáry své Judity, které pak lepí k sobě, aniž si je vědom ubohosti svého počínání.

Osud Bedřicha Foltýna zůstal nedokončen; oficiální diagnóza Čapkova úmrtí zněla zápal plic, jeho blízcí však věděli, že jej zabila lidská nenávist. Jeden z posledních zápisků zněl „dopsat Foltýna“, což svědčí o tom, jakou váhu tomu jen zdánlivě banálnímu příběhu přisuzoval. Chtěl do něj totiž vtělit svůj názor na umění, svou summu, jak ji poznal během vlastní tvorby.

Nedokončený román Život a dílo skladatele Foltýna má pozoruhodnou strukturu: skládá se z jednotlivých výpovědí Foltýnových známých, přátel, manželky… Tyto výpovědi se časově překrývají a teprve postupně dávají čtenářovi odhalit plastický portrét uměleckého nýmanda, který je pro svůj slavomam obětovat peníze, zdraví a čest – jiných.

Rozhlasová inscenace z roku 1963 postupuje lineárně – dramatizátor František Pavlíček vede vyprávění chronologicky, byť zachovává alespoň částečně strukturu jednotlivých výpovědí. Režisér Josef Henke nechává děj volně plynout, jen občas jej přeruší krátkým, znepokojivým hudebním motivem, který posluchače posune v ději. Většinu prostoru nechává hercům – a hudebním tvůrcům. Pro vytvoření partitury k rozhlasové hře pozval hned několik skladatelů, aby vytvořil dokonalou iluzi hudební eklektické koláže. Podíleli se na ní Jindřich Feld, Josef Matěj, Lubor Bárta, Jan Kaláb, Petr Kotík a František Kováříček.

V titulní postavě vystoupil Ilja Racek. V době natáčení byl publiku znám především jako komunistický odbojář Julius Fučík ve filmovém zpracování Reportáže psané na oprátce, takže Foltýn byl pro něj pravděpodobně vítaným protiúkolem. Jeho zneuznaný skladatel hovoří zajíkavě, je chtěně svůdný i ostudně trapný ve svém zaslepení a zuřivém egoismu, řve i šeptá často v horečném vytržení… Proti němu stojí hned několik postav: tichý a umělecky poctivý korepetitor Trojan v podání Josefa Patočky, Mistr Dohnal Miloše Nedbala, literát Petrů (Vladimír Leraus) či klavírista a hýřil Molenda (Milan Mach). Vedle nich, jako mementa předčasně zemřelých či zkrachovalých velkých talentů, ční začínající skladatel Fatty v podání Luďka Munzara a šílený pianista Kanner ve strhující studii Martina Růžka. Tragickou postavu vystavěla Libuše Havelková ve Foltýnově slaboduché a oddané manželce, které teprve hrozba finančního krachu otevře oči.

Henkeho inscenace trvá bez minuty dvě hodiny; přesto posluchače neunavuje, drží jeho pozornost jak hereckou a režijní, tak dramatizátorskou bravurou. Foltýn se pro Pavlíčka – dramatizátora stal osudovým; fascinoval jej osud člověka, který si jako smysl života vytýčil uměleckou dráhu, aniž si byl schopen přiznat, že není schopen tvůrčího činu. František Pavlíček se Foltýnovým příběhem zabýval po celý svůj tvůrčí život. V šedesátých letech vznikla jevištní adaptace pro Divadlo na Vinohradech. V létech sedmdesátých, v době, kdy jméno František Pavlíček mělo pel nepovoleného, vytvořil tento autor novou verzi Foltýna, tentokrát pod názvem Zrcadlení. To už je však Foltýn více Pavlíčkův, než Čapkův; Pavlíček umisťuje celkem logicky Foltýnův příběh do období okupace a příběh o židovce Juditě má ihned jiný rozměr… Poslední verzi realizoval televizní režisér Pavel Háša v inscenaci Život a dílo skladatele Foltýna v Československé televizi na počátku devadesátých let, s Viktorem Preissem v roli Foltýna (a Radovanem Lukavským, Jaroslavem Kepkou, Janou Preissovou v rolích vedlejších). Foltýnovské variace Pavlíček uzavřel vydáním knižního výboru svých her a dramatizací v roce 2000, právě pod názvem Zrcadlení. Nejčistším tvarem však zůstává původní, rozhlasová verze, které bude již padesát let.

Historie rozhlasových her