Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou LX. – Rok. Už jenom rok…

Přidal: Přemek |

Prosinec 5, 2013

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 48/2013)

Když se řekne rozhlasová detektivka, většině posluchačů se vybaví série Simenonových příběhů komisaře Maigreta, ať už jej hrál Rudolf Hrušínský, Josef Vinklář, Josef Somr či Ota Sklenčka. V živé paměti jsou také detektivní příběhy dvou reportérů v podání Jana Novotného a Pavla Kříže a autorů Antonína Jirotky (Kupec hrůzy) a Jany Moravcové (V režii strachu, obě hry 1999). Ti, kteří pamatují skutečně mnoho, si pak mohou vybavit postavu soukromého detektiva Rolanda Durtala (hrál jej Felix le Breux) v cyklu detektivek Isabelle Villarsové (Když dívka chleba krájela, Hledejte leoparda, Buďte vítán Frede, Vlčí past, Tajemství pasažéra číslo 17/B; vše 1968). Ikonou české rozhlasové detektivky však zůstává komisař Maigret – a jeho nejčastější představitel Rudolf Hrušínský.

My se však tentokrát budeme věnovat jinému detektivovi, kterého Hrušínský pro rozhlas vytvořil v dramatizaci novely Friedricha Dürrenmatta Soudce a jeho kat (1994). Komisař Bärlach je starý zkušený kriminalista sužovaný těžkou nemocí. Už čtyřicet let se pokouší zatknout svého bývalého známého, inteligentního sociopata a společensky respektovaného zločince. Nemoc mu ale krátí síly a jediný jeho spojenec, mladý policista Schmid je během vyšetřování zavražděn. Bärlach tedy musí dostihnout svého nepřítele pomocí rafinované lsti – není-li schopen odsoudit jej za zločiny, které spáchal, odsoudí jej za ten, kterého se nedopustil. Začíná se sofistikovaná hra na kočku a na myš…

V případě dramatizace textu Friedricha Dürrenmatta Soudce a jeho kat nejde o klasickou detektivku, spíše o pozoruhodnou psychologickou hru. Komisař Bärlach zde manipuluje svého zástupce Tschanze k tomu, aby zavraždil mafiánského zločince Gastmanna. Autor překládá svému čtenáři (a dramatizátor i posluchači) otázku – je morálně ospravedlnitelné vzít spravedlnost do svých rukou v okamžiku, kdy běžné policejní a justiční postupy selhávají? Je správné využít někoho k „neoficiálnímu“ vykonání rozsudku?

Režisér Josef Henke v inscenaci nijak výrazně „nečaruje“; nechává vše pouze na textu, hudbě Johanna Sebastiana Bacha – a na hereckém provedení. To bylo ovšem prvotřídní, v čele s Rudolfem Hrušínským. V době natáčení byl herec již na pokraji svých sil, vyčerpaný nemocí měl téměř k nepoznání změněný hlas (a to ještě dva roky předtím natočil výtečně novou sérii detektivek komisaře Maigreta). Když v roce své smrti připravoval svou rozhlasovou Benefici, nechal v ní zaznít i část tehdy teprve rozpracovaného materiálu ze hry Soudce a jeho kat. Hovořil o Bärlachovi jako o své poslední rozhlasové roli. Nutno říci, že to bylo rozloučení důstojné: navzdory nemocí postiženému hlasu (či spíše s jeho pomocí) vytváří s užitím minimálních hereckých prostředků skvělou studii až buldocky zarytého kriminalisty, který sám o sobě se zalíbením říká „Jsem starý černý kocour, který rád žere myši“. Václav Postránecký vystavěl svého Tschanze od bohorovně spokojeného policisty, přesvědčeného o neschopnosti svého nadřízeného až k roztřesené trosce vědomé si svého konce. Jízlivou žoviálností vybavil Gastmanna výtečný Otomar Krejča, vládního radu Schwendiho, bezskrupulózního praktického politika okresního formátu představoval Antonín Molčík. V malé roli Bärlachova lékaře využil svou plochu beze zbytku Josef Červinka.

V závěru původní Dürrenmattovy novely hovoří komisař Bärlach sám k sobě „Jen rok. Už jenom rok.“ Rudolfu Hrušínskému nezbýval během natáčení už ani ten.

Historie rozhlasových her