Soudce a jeho kat (1993-1994, 2006)

Přidal: Přemek |

Srpen 17, 2005

F durren riedrich Dürrenmatt. Je mnoho způsobů, jak ztrestat ty, kteří si to zaslouží… Detektivní příběh. Přeložil Jaromír Povejšil. Dramatizace Jaroslava Strejčková. Použitá hudba Johann Sebastian Bach – Preludium a Fuga c-moll (klavír – Jiří Reinberger, Svjatoslav Richter). Zvuk Libuše Podlešáková. Záznam a střih Anna Henkeová. Zvuková spolupráce a hudební efekty Josef Plechatý. Hudební dramaturg Jiří Váchal. Asistentka režie Magdalena Sirotková. Dramaturg Pavel Minks. Režie Josef Henke.

Osoby a obsazení: Hans Bärlach, komisař kriminální policie (Rudolf Hrušínský st.), Tschanz, kriminalista (Václav Postránecký), dr. Lutz, vyšetřující soudce (Miloš Hlavica), plukovník von Schwendi, vládní rada (Antonín Molčík), Gastmann (Otomar Krejča), dr. Hungertobel, lékař (Josef Červinka), spisovatel (Josef Skála), paní Schwartzová, Bärlachova hospodyně (Jaroslava Drmlová), muž u benzinové pumpy (Luděk Nešleha), strážmistr (Radan Rusev), hlášení (Dagmar Jaklová).

Natočeno v roce 1993 – 1994 (konec natáčení 12. 2. 1994; 68 min). Premiéra 1994. Repríza 24. 6. 1994 (Praha, 10:30 – 11:38 h.) v cyklu Hra humoru a napětí; 5. 1. 2021 (ČRo 3 Vltava, 20:00 h.) v cyklu Večerní drama ke 100. výročí narození Friedricha Dürrenmatta.

Pozn.: Poslední rozhlasová role Rudolfa Hrušínského st. – Vyšlo na CD v roce 2006 (Radioservis, CD: CR0338-2-801 – EAN 8590236033825).

Tracklist CD: 1. Seznámení s případem (11:12), 2. Vyšetřování začíná (7:33), 3. Podivné zákulisí případu (11:39), 4. Nepříjemná návštěva. Kdo je vlastně Gastmann? (10:25), 5. Komisař Bärlach pověřuje vyšetřováním Tschanze. Noční střelba v domě komisaře (7:26), 6. Setkání s Gastmannem. Někdejší smlouva se naplňuje (6:47). – 7. Případ se uzavírá (10:58)

Lit.: Hnilička, Přemysl: Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou LX. – Rok. Už jenom rok… In Týdeník Rozhlas 48/2013 (článek). – Dostupné také na Panáčkovi.

Lit.: Bojda, Tomáš: Henkeho režie Friedricha Dürrenmatta. In web RadioDock, 28. 11 2017 (recenze). – Cit.: V tomto textu si připomeneme návrat dramatiky Friedricha Dürrenmatta na auditivní jeviště českého rozhlasu po roce 1989. Tento návrat byl šťastným okamžikem pro obě strany. Zvláště, když při jednotlivých posleších zjišťujeme, že režisér Josef Henke švýcarského autora skutečně auditivně „nalezl“. Inscenování děl rodáka z Konofilgenu mělo v dřívějších dobách tradici zejména v tuzemské činohře. Dürrenmattovy texty byly uváděny na předních českých scénách, dnes již legendární je nastudování variace Tance smrti Augusta Strindberga Play Strindberg z roku 1970, kdy v Komorním divadle zazářili Václav Voska jako Edgar a Jaroslava Adamová jako Alice.

Nucená přestávka v uvádění Dürrenmattových děl skončila po sametové revoluci, o jeho znovuobjevení se v rozhlase posléze zasloužil zmiňovaný Josef Henke. Ten nejprve v roce 1990 natočil Dvojníka, o čtyři roky později pak také další z vrcholných Dürrenmattových her Soudce a jeho kat.

Dvojník je kompozičně pečlivě vystavěné drama, které navozuje principy absurdního divadla, kromě toho v lecčems připomíná Kafku i Dostojevského. Tematika odcizení, ztráty a záměny identity, následky za zločin versus bezpráví, to vše v rozhlasovém nastudování získává zvláštně mrazivý charakter naléhavosti. Režisér Henke předurčil interpretační kvalitu již hereckým obsazením, když do hlavních rolí hodinové inscenace obsadil Josefa Somra s Jaroslavem Kepkou. Jejich tak odlišné, výrazově tvárné, vrstevnaté hlasy doplňuje ještě Jiří Zahajský a Dana Syslová.

Jaroslav Kepka s Josefem Henkem spolupracovali již roku 1966 na adaptaci Dostojevského Bílých nocí a je zde patrné, že režisér našel „svého“ herce. Kepka je maximálně citlivý umělec, dokáže svou postavu prožít do detailu, hlasově akcentuje i jemné změny nálad, intonačně a dechově ovládá emoční pole postavy. Moduluje svůj témbr do prudkých citových chvění – tuto metodu si ostatně vyzkoušel už v Dostojevském. Na počátku devadesátých let byl Kepka již zkušený pětapadesátiletý herec, technicky perfektně vybavený. Jeho neokázalá melancholičnost projevu se hodila k Henkeho lyrickému, někdy experimentálnímu režijnímu tónu.

Herecké nastudování Dürrenmattova detektivního románu Soudce a jeho kat oproti Dvojníkovi vsadilo na odlišnou metodu interpretace. Není bez zajímavosti, že se jednalo o vůbec poslední rozhlasovou roli Rudolfa Hrušínského, kromě něj se v další stěžejní úloze v netradiční roli vraha Gastmanna objevil Otomar Krejča.

Hrušínského příklon k civilnímu, minimalistickému herectví znají diváci z filmových a televizních pláten, v rozhlase jej pamatujeme nejméně od sedmdesátých let, kdy Hrušínský vynikl v roli Oblomova v režii Josefa Melče. Také v Dürrenmattově Soudci sází Hrušínský na pomalou dikci, mírné kadence, střídmost projevu i řečených slov. Je známo, že síla nevyřčeného je mnohdy vyšší než přímo řečené. Hrušínský je toho dokladem. Jeho unavený chraptivý témbr sugeruje stárnoucího muže, který však ještě neztratil sebejistotu a kuráž. Nebezpečného Gastmanna Krejča charakterizuje hluboko posazeným témbrem a obhroublou dikcí. Dialogy oboru herců patří bezesporu k vrcholům inscenace. Jiskřivé napětí není při dialozích zkrášlováno přílišnými vnějšími zvukovými efekty, Henke se omezuje například na opakované ztvárnění jízdy autem, jinak ovšem zkušeně nechává vyniknout síle textu a hlasové sugesci interpretů.

Dnes už víme, že také díky dürrenmattovským inscenacím se Josef Henke na počátku devadesátých let po normalizační perzekuci vrátil do nejvyšších pater tuzemské rozhlasové režie.