Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou LIX. – Dlouhohrající klavírista ve světě bez hudby

Přidal: Přemek |

Prosinec 5, 2013

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 44/2013)

„…. Seděl ve velké vysoké místnosti a klavír stál v jejím středu a kolem něho byla napjata lana, takže klavírista hrál v malém ringu. (…) Jeho ruce přitom vypadaly jako pár zvířat zabraný do dlouhého páření, nikdy nedovršeného, nikdy nepřerušeného…“ – Takto začíná rozhlasová hra Alana Sharpa Dlouhohrající klavírista (The Long Distance Piano Player), kterou v roce 1968 nastudovalo brněnské rozhlasové studio. Hru, která v roce 1962 vyhrála Prix Italia, objevil a přeložil Antonín Přidal. Vysoce poetický text režijně zpracovala Olga Zezulová. Premiéru měl 29. 11. 1968 v Týdnu britské kultury.

Titulní hrdina se pod vedením svého manažera pokouší překonat dosavadní rekord v nepřerušeném hraní na klavír. Při poslechu hry si lze vzpomenout i na slavnou povídku Horace McCoye Koně se také střílejí – není divu, Alan Sharp se jí při psaní Dlouhohrajícího klavíristy inspiroval.

Klavíristu hraje Josef Štefl. Jeho hlasový projev prochází během inscenace mnoha změnami; na počátku mluví nepřítomně, soustředěn na hru, v dalších fázích se jeho hlasový projev – podobně jako klavírní improvizace – rozpadá do nesouvislých vět, vzdechů a funění, odkazující na jeho stupňující se únavu a zoufalství. Vypravěč Ladislava Lakomého zdá se na ději téměř nezávislý, působí objektivním, odosobněným dojmem; ten však postupně opadává, vypravěč zvolňuje tempo podobně jako hráč, odstup se snižuje a zůstává tichý, nenápadný soucit. Postavu hráčova manažera vytvořil Josef Karlík. Na rozdíl od jiných svých kreacích podobného charakteru jej však nevytváří v groteskní zkratce, ale realisticky, bez potřeby vyhrotit jej do satirického šklebu. Přesto hra samotná nenápadně a nenásilně upozorňuje na beznaděj, která čiší z celého klavíristova pokusu o rekord… I vedlejší postavy jsou obsazeny dobře: nejrůznější čumily a okounivší hosty hrají Jaroslav Kuneš, Dagmar Pistorová, Vilém Pfeiffer, Arnošt Navrátil a další.

Hlavní postavou hry však zůstává – klavír, respektive skvělá improvizace hudebního skladatele Jaromíra Dlouhého, který je podepsán pod většinou scénické hudby brněnských rozhlasových her šedesátých a sedmdesátých let. Jeho podání přesně odpovídá popisu obsaženému v rozhlasové hře; byly to „jemné, jakoby vykostěné melodie a naslouchat jim, to ani nebylo tak důležité ve srovnání s tím, jak dlouho měl hrát“. Klavírní hra určuje tempo i náladu inscenace, stává se jejich hlavním katalyzátorem. Zprvu slyšíme běžně hrané americké standardy (Embraceable You, The Man I Love, The Papermoon, Night And Day a další), později se jejich podoba mění, hudební struktura se rozbíjí, takty se neúměrně natahují i zanikají ve změti tónů… V závěru hry pak slyšíme neartikulované tóny, rozpadlé akordy zpustošené hudby z prstů psychicky i tělesně vyčerpaného klavíristy. Zvukově až přízračné obrazy vytváří mistr zvuku Jaromír Pěnčík kombinací hry klavíru se zvuky okolního světa (hlasy, auta, kostelní zvony). Samostatnou kapitolou je pak krátký výstup dvou opilců (Karel Fajt a Vilém Lamparter), kteří žádají po pianistovi zahrát „nějakou starodávnou“ a zpitými hlasy notují proti klavíristově melodii Ramonu, dávnou odrhovačku. Pod následujícím partem vypravěče se Ramona ozve znovu, „vyloupne“ se v několika notách klavíristovi pod prsty, aby ji pak převzal ještě jazzový orchestr, zaznívající jakoby z ulice… To vše vytváří pozoruhodnou zvukovou koláž.

Rozhlasová hra Dlouhohrající klavírista opouští svého hrdinu, aniž dá odpověď na otázku, zda rekord překonal či nikoli. Není to ostatně důležité..

Historie rozhlasových her