Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou – Cesta za rozhlasovou verneovkou

Přidal: Premek |

Červenec 12, 2016

Přemysl Hnilička

(Za některé údaje v tomto článku děkuji Janu Rychlíkovi.)

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas, červen – červenec 2016)

I. Počátky rozhlasové verneovky

Málokterý autor se v našem rozhlase dočkal tolika dramatizací a úprav jako Jules Verne. Už v roce 1931 připravil dr. Miloš Kareš dramatizaci Cesty kolem světa. Podle dobové recenze „dobrodružný román Verneův, jehož látka měla motorický pohyb, dynamické napětí a vzruch zvukových efektů, přeložil {Kareš} do přítomnosti, užil v ní nejmodernějších dopravních prostředků a zvukovou složku učinil logickou složkou hry“. V roce 1935 vznikla rozhlasová montáž Jaroslava Seiferta Verneova Cesta kolem světa, kterou režíroval pozdější významný teoretik rozhlasu Václav Růt. Šlo o relativní úspěch, o čemž svědčí například recenze z časopisu Svět mluví: „Verneova cesta kolem světa splnila všechny předpoklady dobré rozhlasové montáže. Jaroslav Seifert a Václav Růt snažili se několika úryvky z Verneových románů ukázat, jak Verne dávno před epochou aut, letadel, ponorek a letů do stratosféry tušil nynější technický pokrok lidstva; vhodně vybrané dialogy z románů, vhodná zvuková kulisa i vhodné průvodní slovo měly jen jednu, spíše režijní, vadu: mnohá scéna přecházela tak přímo ve scénu druhou, že si často posluchač uvědomil přechod až při scéně třetí; kdyby této chyby nebylo, byl by býval úspěch jinak pečlivě sestavené montáže dokonalý.“ O dva roky později byly premiérovány Dva roky prázdnin v dramatizaci K. M. Walló.

Další hry měly premiéru až po válce: v roce 1946 dramatizoval Miloš Kosina román Robur Dobyvatel pod názvem Vzducholodí kolem světa a Pavel Skála připravil pro režiséra Ludvíka Pompeho a soubor Pražského divadla pro mládež Míly Mellanové Dva roky prázdnin. V roce 1948 – ke 120. výročí narození Julese Vernea – připravil Československý rozhlas také Ocelové město. Oficiálně byl jako režisér veden Bohuš Hradil, ve skutečnosti to bylo jinak: svou první režii si tu odbyl Jiří Horčička. Později na to vzpomínal: „Když jsem asistoval režiséru Hradilovi, jako by ve mně vytušil moje budoucí zaměření. Účinkoval často i jako herec v epizodních rolích ve filmu a věděl o mé touze stát se řesisérem a udělal jeden fantastický krok. Točila se nějaká verneovka, už si nevzpomínám jaká, a on mi řekl: Hele, Jirko, já potřebuji tři dny volna. Tady máš text, obsaď si to, jak chceš, nazkoušej to a natoč. Já si to potom přehlídnu.“ Byla to „první hra, kterou jsem natočil podle svého. On ji potom vzal a předvedl tehdejšímu šéfrežisérovi Bezdíčkovi. A ten mu říká: Bohoušku, to je zajímavé, ale je to udělané úplně jinak, než ty jsi zvyklý pracovat. A on: Bodejť by ne, vždyť to dělal ten kluk! Na to Bezdíček slyšel. Tehdy byla velká konkurence, ale on mě na základě téhle hry vybral jako profesionálního asistenta. 11. října 1948 jsem podepsal první a poslední zaměstnaneckou smlouvu svého života.“

Velké množství inscenací vzniklo paradoxně v padesátých letech; Verne byl pravděpodobně vnímán jako technologický vizionář a – koneckonců – čím dětského posluchače zaujmout než nefalšovaným dobrodružstvím? Ve Weinlichově režii byl inscenován Patnáctiletý kapitán, Josef Svátek natočil Hvězdu Jihu (1959, Cypriena Mérého hrál Václav Voska), v brněnském studiu natočil režisér Vladimír Vozák dvoudílnou Podivuhodná dobrodružství výpravy Barsacovy (1956) a Dva roky prázdnin (1957). V příběhu chlapců, kterým se výlet lodí trochu protáhne, hrál Brianta Jiří Tomek, Doniphana Oldřich Celerýn a vypravěče Otakar Dadák. S touto vernovkou byl recenzent Divadelních novin rychle hotov: Dramatisátor (Jindřich Pelc – pozn. aut.) vykreslil příběhy chlapců na neznámém ostrově místy až s optimistickou konkrétností – provedení V. Vozáka vyznívalo příliš ryčně. Vadil mentorisující tón starších hochů.“ V plzeňském studiu natočil režisér Václav Špidla Cestu kolem světa za 80 dní (v dramatizaci Stanislava Lahodného). Mezi jmény plzeňských herců můžeme zahlédnout například Čestmíra Řandu v roli plukovníka Proctora či Josefa Větrovce jako lodivoda Bunsbyho. Hlavní roli gentlemana Phillease Fogga ztvárnil František Krahulík. Tato hra z roku 1959 se dokonce objevila i na gramofonových deskách – Supraphon ji vydal v roce 1967.

II. Verneovky jako muzikál?

Boom „verneovek“ pokračoval i v létech šedesátých. Plzeňský rozhlas nastudoval v roce 1960 Honbu za meteorem (dramatizace Jiří Kafka, režie Václav Špidla) a o rok později v téže režii Maják na konci světa (dramatizace Miloslav Ston; tentýž text nastudoval i slovenský rozhlas). V Liberci vzniklo nové dvoudílné nastudování Podivuhodných dobrodružství výpravy Barsacovy, tentokrát v dramatizaci Jiřího Körbera – a Patnáctiletý kapitán v úpravě Karla Zajíčka; obě v režii Pavla Michala .

I další verneovka vznikla v regionálním studiu: dramatizátor Oldřich Železný připravil pro českobudějovický rozhlas Hvězdu Jihu (1965). V režii Otakara Bílka účinkovali Jan Trnka, Josef Kaňkovský, Otto Hradecký, Naďa Prchalová a v roli vypravěče Antonín Hardt.

Zvláštní místo v této „verneografii“ zaujímá rozverná dramatizace Jiřího Kafky Les fantaisies du docteur Ox v režii Jana Fuchse. Že mohlo být s doktorem Oxem tentokrát opravdu veselo, svědčila účast Miloše Kopeckého v roli reportéra, Jiřího Sováka coby starosty Quiquedona van Tricasse a Vlastimila Brodského v postavě radního Niklausse. Ověřit to bohužel nelze, nahrávka se nedochovala. Vysílána byla na Silvestra roku 1965.

V normalizačních letech zahájila verneovské adaptace úprava Tajemného hradu v Karpatech (1971) v dramatizaci Jiřího Kafky a režii Ladislava Rybišara. Byť tato inscenace s Jiřím Adamírou (vypravěč), Vladimírem Brabcem (Telek) a Martinem Růžkem (Gortz) nepostrádá napětí, nepatří mezi nejlepší inscenace – byť okruh jejích fanoušků je velký.

Vznikla i další rozhlasová verze Delfína (1975), kterou podle povídky Prorazili blokádu napsal Miroslav Slach. V režii Gustava Heverleho účinkoval vynikající, i když dnes již téměř zapomenutý herec Zdeněk Kryzánek v roli rejdaře Vincenta Playfaira či Bořivoj Navrátil v postavě poručíka Matthewa.

K verneovkám se vrátil i režisér Jiří Horčička, který pro Supraphon ve studiu Lucerna natočil jak Patnáctiletého kapitána, tak Ocelové město (obě 1977). S chutí zde využil svůj oblíbený princip dvou vypravěčů (Jaroslava Adamová a Jiří Šrámek) a také do dalších rolí obsadil vrcholné představitele soudobého hereckého umění, Jaroslavem Kepkou počínaje a Ladislavem Peškem konče. Zajímavá byla i zvuková stránka díla: v Ocelovém městě Horčička využívá své zkušenosti se zvukovým mistrem Radislavem Nikodémem a vytváří odlidštěné město pomocí nepříjemných, kovových zvuků, opakujících se v pravidelném rytmu (tento princip u Horčičky známe například z inscenace Kazmar – Šaty – Jafeta).

Neobvyklým muzikálovým zpracováním se vyznačuje brněnská inscenace Verneova klasického románu 20 000 mil pod mořem. Pod názvem Báječný svět jej dramatizovali Jan Tůma a Zdeněk Zábranský a v roce 1978 ji natočil Jan Tůma. Pierra Arronaxe představoval Jiří Tomek, Neda Landa Jaroslav Dufek, Parraguta Karel Janský a kapitána Nema Rudolf Krátký. Hudbu pro tento rozverný, byť ke konci poněkud rozvláčný opus složil Ladislav Štancl. Premiéru měl den před Silvestrem ´78.

III. Osmdesátá léta

V osmdesátých let se začal verneovským dramatizacím věnovat spisovatel Ondřej Neff. Jeho práce vyvolávají mezi „verneology“ největší kontroverze: zatímco jedni oceňují rychlý spád děje, druzí se na něj zlobí pro drastické zásahy do dějových linek Verneových románů. V této dekádě zpracoval Neff pro rozhlas Cestu kolem světa za osmdesát dní (1986) a Carova kurýra (1988). V první z nich přidal – kvůli dramatickému konfliktu – motiv protivenství; Philease Fogga (Eduard Cupák) a jeho sluhu Passepartouta (Jan Faltýnek) pronásleduje člen Klubu gentlemanů, aby jejich cestu překazil, a tak nepoctivě vyhrál sázku. Ve hře Michal Strogov aneb Carův kurýr řešil pro změnu jiný problém: „… V knize jde o to, že carova kurýra oslepí a on putuje slepý. Jak to chcete vyjádřit v rozhlasové hře? Opřel jsem se o dvě vedlejší figury novinářů, kteří více méně cestu Michala Strogova sledují a v podstatě jejich očima je drama slepého kurýra viděno,“ napsal později Neff. Strogova hrál Petr Čepek, obě inscenace realizoval Jiří Horčička. Ten – ve vlastní dramatizaci – nastudoval ještě Ocelové město (1982), v němž jako symbol přetechnizovaného a odcizeného města použil hudebně-zvukový motiv, vytvořený již pro inscenaci Kazmar – Šaty – Jafeta z roku 1960.

Neff připravil také třídílnou rozhlasovou hru Šrafovaný svět (1982) o životě a díle Julesa Vernea. Kostru vyprávění založil na konfliktu vypravěče (Jiří Adamíra) s oponentem Protivou (Petr Nárožný), který narušuje vypravěčem zavedený způsob vyprávění, z jejichž „svižného a vtipného dialogu (…) těží hra faktu jako z odrazového můstku pro jednoznačně aktivní poslech, pro hodnotnou zábavu i zajímavý kviz k ověření, kolik jsme si toho ještě z Verneova literárního odkazu dokázali zapamatovat“, jak psal recenzent Viktorín Šulc v časopise Scéna. Dále v souladu s dobovou atmosférou zdůraznil, že „Neff dokazuje, jak si spisovatel už v hloubi devatenáctého století uvědomoval, že s procesem objevováni a vynalézání je spojena i velká odpovědnost, že vynález může mít dvě ostří, být dobrým sluhou i zlým pánem.“ Hudbu k inscenaci složil Ferdinand Havlík, režíroval Petr Adler.

Vzniklo také několik verneovek v režii Jiřiny Martínkové – dvoudílná Podivuhodná dobrodružství výpravy Barsacovy (1986) a Děti kapitána Granta (1988). Pravý odborník na dobrodružné hry pro mládež Ladislav Rybišar připravil v roce 1985 inscenaci Cesty do středu Země v dramatizaci Jiřího Flutky. V rolích strýce a synovce Lindenbrockových si zahráli Radovan Lukavský a Václav Knop. V dramatizaci Oldřicha Knitla a režii Jana Bergera vzniklo také nové nastudovaní populární knihy Dva roky prázdnin (1983), tentokrát s Markem Ebenem v roli Gordona.

Ani režisér Ivan Holeček nezůstal pozadu: v roce 1986 nastudoval novou verzi Tajemného hradu v Karpatech. Roli vypravěče svěřil samotnému autorovi (Julese Vernea hrál Vladimír Ráž), hraběte Teleka ztvárnil František Němec a démonického, vášnivého fanouška vážné hudby a moderních vynálezů Gortze Rudolf Hrušínský. Šíleným vědcem Orfanikem byl tentokrát Jan Přeučil.

Režisér Berger nastudoval také inscenaci podle méně známého románu Černá Indie – Přízrak Dochartovy šachty (1984). Dramatizaci napsal Viktorín Šulc pro plzeňské rozhlasové studio, kde také inscenace vznikla. Vyniká především výtečně budovanou atmosférou a zvukovou stránkou, podněcující posluchačovu fantazii a budující v jeho mysli komplikované a strašidelné komplexy důlních chodeb. Působivost zvyšuje také záměrná stylizace hereckých výkonů Reného Přibila, Jiřího Samka, Miloslava Včaly či Jaroslava Konečného.

Pro vydavatelství Supraphon vzniklo také Dvacet tisíc mil pod mořem (1987, vydáno 1988) v dramatizaci a režii rozhlasového režiséra Jana Fuchse. Profesora Aronnaxe ztvárnil Luděk Munzar, v hlavní dětské roli vystoupil tehdejší hvězda DRDS Tomáš Longa.

IV. – Verne v novém tisíciletí

Poslední, čtvrtou část našeho miniseriálu věnovaného rozhlasovým adaptacím románů Julese Vernea, budeme věnovat hrám natočeným po roce 2000.

Hned na začátku tisíciletí vznikla životopisná hra o dětství Julese Vernea Návrat ztraceného syna aneb Korálky z dětství Julese Verna (2001). Autor Jiří Bednář zasadil příběh do okolí francouzského přístavu Nantes v roce 1839. Malý Jules se jednoho dne rozhodne zažít trochu dobrodružství: v převleku se dostane na palubu lodi, odplouvající do Indie… V režii Karla Weinlicha účinkovali Petr Pulc, Daniel Pražák, František Němec nebo Hana Maciuchová.

O tři roky později natočil Vladimír Rusko volnou dramatizaci pozdního Verneova detektivního románu Bratři Kipové. Text připravila Věra Barochová a účinkovali Rudolf Pellar, Lukáš Hlavica, Jaromír Meduna, Miloš Hlavica, Jiří Štěpnička a další.

Dalších deset let však bylo ve znamení verneovských adaptací režiséra Dimitrije Dudíka. První byl Robur Dobyvatel (2005) v překladu a dramatizaci Michala Lázňovského. Adaptace vznikla ke stému výročí úmrtí autora a hráli v ní Alois Švehlík, Jiří Štěpnička nebo Ilja Racek.

Dalším projektem byla Dudíkova vědeckofantastická komedie se zpěvy Na kometě a dvoudílný Patnáctiletý kapitán (obě inscenace 2011). Následovala Hvězda Jihu (2012), Tajemství Viléma Storitze (2012-13) a Paříž ve dvaadvacátém století (2013). V těchto nahrávkách Dudík uplatňuje tu jemný, tu větší odstup od Verneových příběhů; používá ironii a pomocí hudby i zcizovací efekt. V některých případech to fungovalo (Patnáctiletý kapitán), v některých méně (Paříž ve dvaadvacátém století). Hudbu pro Dudíkovy inscenace skládal Kryštof Marek, texty písní básník Bogdan Trojak. Herecky je to ovšem přehlídka slavných jmen: Josef Somr, Ivan Trojan, Viktor Preiss, Kryštof Hádek… a výtečný Jaroslav Kepka coby divošský král Lungga (Dudík ho úmyslně obsadil do nové inscenace jako poctu jeho výkonu v titulní roli Patnáctiletého kapitána z roku 1977).

V roce 2015 chtěl Dimitrij Dudík verneovskou řadu zakončil „steampunkovým muzikálem“ Tajemství pralesa aneb 800 mil po Amazonce. Hudbu měl složil Kryštof Marek a v hlavních rolích se měli představit Vojta Dyk, Bára Poláková , Ivan Trojan, Josef Somr, Viktor Preiss, Bára Hrzánová či Arnošt Goldflam. Promo text sliboval „muzikál se čtrnácti písněmi (…) plný překvapivých dějových zvratů a napětí, lásky, smrti, úkladů a hrdinství, v příběhu se objeví potápěč ve starobylém skafandru, smrtelný souboj na mačety, dokument sepsaný tajným písmem i dávné krvavé zločiny, břit gilotiny už se zvedá, krk nevinného je pod ni upevněn, svatba dvou zamilovaných v ohrožení“. Nevyšla však ani rozhlasová realizace, ani první český pokus o crowfundingovou akci v oblasti rozhlasové hry; lidé měli mezi sebou na internetu vybrat 350 000 Kč na realizaci nahrávky, sešlo se však málo peněz, a tak “ jihoamerická hudební romance s písněmi rozvernými, tklivými i tajemnými“ nevznikla. Zatím.