Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou – Popela nezbylo ani na poštovní známku

Přidal: Premek |

Září 22, 2016

Přemysl Hnilička

(vyšlo in Týdeník Rozhlas 34/2015)

Arnošt Lustig byl jedním z nejvýznamnějších literárních postav druhé poloviny 20. století. Jeho tvůrčí odkaz je plný nekompromisních a krutých příběhů, z nichž velkou část sám zažil;

Rozhlas natočil v šedesátých letech podle Lustigových textů inscenace Modrá a bílá (1964), Pražské křižovatky (1965), Právo bez boha (1966) a také Člověk ve velikosti poštovní známky (1967). Režisér Jiří Horčička natočil tento text s nesmírnou citlivostí vzhledem k jeho drsnosti a sugestivnosti.

Ředitel tzv. prozatímního ústavu pro opuštěné dívky a chlapce Henryk Bley (Josef Patočka) je vzdělaný starý Žid. Je internován v ghettu společně se svými dětskými svěřenci. Velitel Oskar Bühnenstock (Vítězslav Vejražka) jeho vzdělání využívá k vyučování svého malého syna. Bley je tak roztržen mezi dvěma světy: jeho židovští svěřenci mu nevěří a považují jej za prominentního vězně, podřízení velitele jej nenávidí pro stejnou věc. Mezi nimi vyniká Carl Oberg (Rudolf Hrušínský), důstojník a kapelník posádkové hudby, který Bleye doprovází z učebny zpátky do ghetta. Během těchto „procházek“ říká klidným hlasem a s cynickým úsměvem ty nejstrašnější pravdy o tzv. konečném řešení židovské otázky. Právě v jeho replikách chápeme, že ďábel dvacátého století neměl rohy ani kopyto, ale stále přítomný úsměv a elegantní uniformu. V jeho uhlazených frázích uslyšíme také motiv, z nějž vychází název Lustigovy hry: „Jsme tak daleko, že z nás ze všech není už ani dohromady tolik popela, kolik se vejde na jednu poštovní známku. Všichni jste už zaživa tak nepatrní, že byste neobsáhli ani její velikost.“

Čas relativního klidu v ghettu však jednoho dne skončí: děti z ústavu pro opuštěné dívky a chlapce mají jít do transportu, pro Bleye však Bühnenstock zařídí výjimku, aby mohl dále vzdělávat jeho syna.

Když se pak Henryk Bley snaží starozákonními obrazy vyjevit svým chovancům, co je čeká, neporozumějí mu. Až v závěru své promluvy dokáže dětem sdělit, jak zemřou, křičí jako biblický prorok a zvěstuje zkázu německého nacismu: „… Až tam půjdeme, budeme se dívat k nebi. Ale ne proto, abychom tam hledali boha. Proto, abychom viděli přímky, po nichž přiletí jednoho dne letouny a svrhnou k zemi hřmění, které zahluší německé kulomety, pušky, dýky i oheň. Tam nahoře poznáme, že ani náš nepřítel není všemocný, že bude zničen.“

U vědomí téměř jistého konce životů všech svěřenců Bley nakonec odmítne zachránit svůj vlastní život a doprovodí všechny k jisté smrti v zplynovacím automobilu.

Scénář napsal Jiří Horčička společně s Jaroslavou Strejčkovou. Hlavním hudebním motivem je ostře zapískaná melodie Julia Fučíka Vjezdu gladiátorů, která je průběžně podbarvována roztříštěným zvukem vojenského orchestru. Zvukový mistr Radislav Nikodém i režisér Horčička pak využívají drobné vybrané motivy také jako zvukový znak Obergových kroků.

V hereckém obsazení vynikají Josef Patočka v roli Bleye a Rudolf Hrušínský jako Oberg; jejich rozmluvy na cestě do ghetta mají sugestivní sílu v kontrastu strašných slov a lehkosti, s jíž jsou vyslovována. Rudolf Hrušínský se s oněmi větami přímo mazlí, stále vybírá vhodná slova; cítí, že vězeň, kterého doprovází, je silná osobnost, a tak jej „zkouší“, zjišťuje, co všechno vydrží – vypráví mu o smrti jeho ženy, o chystané hromadné vraždě jeho svěřenců. Posluchačovou napětí vzniká především tím, že se Obergovi většinou nedostává odpovědi, Bley stále mlčí – a my si můžeme jen představovat, jakou nesmírnou bolest mu kapelníkova slova působí. Plastický obraz vytváří rozhlasové ticho také v okamžiku, kdy se Obergovi podřízení dobývají ráno pažbami do vrat ústavu – a ta se náhle zevnitř pomalu otevřou. Ve vzniknuvším tichu si tak představujeme Henryka Bleye a za ním desítky jeho dětí.

Nikodémova a Horčičkova zvuková koláž Vjezdu gladiátorů se do éteru vrátila ještě jednou – v inscenaci hry Jiřího Justa Klauni a vlastenci z roku 1982 v režii Aleny Adamcové.