Egon Ervín Vaculík

Přidal: Přemek |

Červen 2, 2010

V Týdeníku Rozhlas 23/2010 vyšel velmi zajímavý a objevný článek Viléma Faltýnka. Objevný doslova, protože upozornil na znovunalezení dvou pořadů Ludvíka Vaculíka ze šedesátých let. Po zprávě o zachování sice zvukově prachšpatné, ale přece jen kopie hry Zdeňka Svěráka Posel hydrometeorologického ústavu z roku 1969 je to další senzační informace z oblasti bádání po ztracených rozhlasových nahrávkách.

Pan Vilém Faltýnek svolil k publikování rozšířené verze textu psaného pro Týdeník Rozhlas zde na Panáčkovi, a tak se s Vámi můžeme podělit o pocit radosti z hledání a nalézání.

V depozitáři Archivu Českého rozhlasu nacházíme dodnes různá překvapení. Potřeboval jsem jednou do vysílání jakýsi starý záznam a přepsal jsem se v signatuře. Stává se. Nežádaný pásek doprovázela karta se slovy Včera mi bylo patnáct, bez bližších údajů, chyběla jména autorů, tvůrců i datum. Nasadil jsem ho na magnetofon a užasl. Dva reportážní pořady dýchly atmosférou dávné rozhlasové práce, plné jednoduchých hrubých střihů, které jsou tak slyšitelné pro ucho vycvičené digitální editací. Promluvili z nich dávní mladí lidé, v jejichž školních třídách visel na zdi Klement Gottwald nebo nanejvýš Antonín Novotný. Markéta má absence v zaměstnání. Ani mistr, který k ní cítí skoro otcovský vztah, nad ní nemůže do nekonečna držet ochrannou ruku, protože Markéta má vždycky něco důležitějšího než práce, za kterou je on zodpovědný. Třeba výlety k řece. Práce ji nebaví, ale není lenoch. Studuje při zaměstnání, hlavu má plnou ideálů, je nekompromisní, náročná k ostatním i k sobě, až na jednu drobnost – často nemůže přijít do práce… Nezaměnitelná dikce prozradila autora a reportéra v jedné osobě. „Říkali jsme mu Egon Ervín Vaculík,“ vzpomíná rozhlasový režisér Karel Weinlich podepsaný pod mnoha pořady z programu Včera mi bylo patnáct. „A taky Husita nebo Jánošík. Ludvík Vaculík byl první rozhlasový investigativní novinář v době, kdy se toto označení ještě nepoužívalo.“

A jak se budoucí spisovatel dostal k rozhlasové práci? Sotva v roce 1958 časopis Květen otiskl ukázku z jeho připravované prvotiny Rušný dům, oslovila ho Dagmar Maxová z mládežnické redakce, jestli by pro ně nechtěl pracovat. „Rozhlas, to byla převodová páka strany stejně jako Rudé právo, to vůbec nepadalo v úvahu,“ vzpomíná dnes Ludvík Vaculík. Do „státní trouby“ šel s nedůvěrou. Ale Maxová působila sympaticky a vyzvala Vaculíka, aby napsal něco na zkoušku. „Bylo tam nahuleno a ona celou dobu strašně kouřila. No počkejte, říkal jsem si a napsal jsem Monolog vášnivého nekuřáka. Oni se bavili a vysílali ho. Z toho jsem poznal, že jsou tolerantní, že to jde, a že to není na nic – oni kouřili dál.“ Po několika zkušebních pořadech dostal nabídku, aby nastoupil do Československého rozhlasu na stálo.

Stal se specialistou na tzv. problémové pořady o mladých. Redakce vysílání pro děti a mládež připravovala nejen Včera mi bylo patnáct, ale i Mikrofon mladých. Zatímco Včera mi bylo patnáct měl spíš připoutat pozornost starších dětí k rozhlasu a poučit je v elementárních věcech, Mikrofon mladých se věnoval problémům generace čerstvě dospělých. Do obou Vaculík přispíval. Točil pořad o svazácké svatbě, natáčel o těžké pozici mladých chlapců a dívek, kteří nastupují do zemědělských družstev, o chlapci, který za kamarády píše dopisy, o dívce, která se před kolektivem zastává chlapce se špatným prospěchem, protože tuší, jak je snadné stát se černou ovcí, o nelehkém životě studentky Umělecko-průmyslové školy – nebo o Markétě, kterou cosi nezadržitelně táhne do přírody. Tři nahrávky jsme znali z dřívějška, kdo chtěl, mohl je pod Vaculíkovým jménem objednat z archivu. Ale ne tyto dva nově objevené na ztyřelém pásku v zaprášené krabici: Vašek je pašák aneb Jak si děláme pověst z dubna roku 1962 a Markéta touží po řece aneb Jak je život těžký z ledna 1963.

J. Branžovský a V. Bozděch věnovali Vaculíkovým tvůrčím postupům v roce 1965 samostatný sborník Vidět svět novýma očima. Bohužel ne všechny přetištěné scénáře jeho pořadů mají dnes ekvivalent i v nahrávce. Mazalo se hojně, zvlášť v letech normalizace. Pásek, o kterém je tu řeč, zachránil neznámý rozhlasový pracovník tím, že z popisky odstranil všechny nebezpečné údaje – tedy jméno a název. A díky knize Branžovského a Bozděcha dokážeme nahrávky přesně identifikovat.

Kdo se zaposlouchá do rozhlasové práce Ludvíka Vaculíka, pochopí brzy, že autor na rozdíl od dobových zvyklostí pouští své hrdiny k mikrofonu, neretušuje jejich vyjadřování, ponechává sobě i jim právo na odbočku, přemýšlení, slepé cesty řeči i myšlenek. V letech degenerovaného jazyka oficiálních sdělovacích prostředků byl Vaculík odhodlán vyprovokovat své respondenty ke spontaneitě a živé reakci. Ironií, vtipem a slovními hříčkami a zejména osobní angažovaností, nefalšovanou emocí, zájmem o lidi a jejich názory, ať jsou jaké jsou. Hrdinové jeho pořadů vyvstávají plasticky jako skuteční lidé v šedivých reáliích nejobyčejnějšího každodenního života přelomu 50. a 60. let. Vaculík v rozhlase vytvořil svébytný druh rozhlasového portrétu. Poprvé se tu naplno projevil jeho autorský organizující talent, cit pro jazyk, charakteristiku, kontrasty a stavbu vyprávění. A zejména potřebu ideologicky nepředpojatého zachycení skutečnosti.

Vaculík jako rozhlasák čerpal především z osobního tvůrčího potenciálu. Starší kolegové mu sice zprostředkovali informace o tom, kam rozvinuli rozhlasovou reportáž významní tvůrci před ním, ale v konkrétních situacích ho nakonec vždy vedla intuice. Když dostal za úkol zaznamenat svatbu předsedy svazácké organizace, udělal to po svém, s mikrofonem svatebčany sledoval celým dnem až k obřadu, nedal jim oddychnout, vyptával se, provokoval, zaznamenával. „Přišel člověk, který si všiml, že rozhlas se dělá mikrofonem,“ prohlásil prý vedoucí redakce Josef Kolář na Vaculíkovu adresu po společném poslechu v redakci. Jeho problémové pořady byly na jednu stranu oceňované, ale zároveň ostře sledované na ústředí KSČ. Při interních rozhlasových kritikách nacházel zastání u Josefa Koláře. Dokonce i na celorozhlasových posleších se prý stávalo, že funkcionáři změnili kritický názor, pokud se většina rozhlasových pracovníků za pořad postavila. „Dnešní ředitelé se mnohem víc bojí peněz, než se tehdejší báli strany,“ říká Vaculík. Několikrát získaly jeho reportáže cenu Rozhlasové žatvy. Vaculík ovšem vzpomíná, že v den, kdy za své rozhlasové pořady přebíral státní vyznamenání za vynikající práci, vysílal se večer nový, za který utržil jako stranický trest měsíc ve fabrice.

Markéta touží po řece patří k vrcholům toho, co se nám z Vaculíkovy rozhlasové práce ve zvuku zachovalo. Jak by Vaculík rozhlasovou reportáž točil dnes? A co asi dnes dělá Markéta? Kam ji život zavedl? Z filmových časosběrných dokumentů víme, že konfrontace člověka v různých etapách života přináší překvapivé plody. „Já to dělat nebudu,“ říká Ludvík Vaculík, „nechtělo by se mi, ale vy to zkuste, najděte Markétu“. Zkusil jsem. Záchytných bodů je ale pramálo, tak to zkouším naslepo. Pořad Markéta touží po řece můžete slyšet na webu Českého rozhlasu 7 – Radia Praha (www.radio.cz) v rubrice Literární naslouchátko. Vysílali jsme ho – a nebylo to k ničemu. Ale investigativní novinář se prý nevzdává. Znovu se tedy ptám: po čem touží Markéta dnes?

Vilém Faltýnek

Pořad o Markétě a další informace k přečtení a poslechu zde.