Zemřel Ladislav Lakomý
Přemysl Hnilička
Je to už jako mor. České rozhlasové herectví obchází smrtka a náramně si to užívá. Po odchodu Radovana Lukavského, Borise Rösnera či Josefa Karlíka přibylo další jméno, další hlas, který už v rozhlase ani jinde nic nevytvoří. Zemřel Ladislav Lakomý.
Narodil se v Náměšti na Hané, v divadle však začínal a celou dobu svého hereckého života (až na krátkou epizodu v Uherském Hradišti) působil v Brně. Na jevišti Mahenovy činohry zaujal hned první velkou rolí – Kristem v Komedii o umučení a slavném vzkříšení Pána našeho Ježíše Krista, jako mezník jeho hereckého vývoje lze počítat Myškina v Dostojevského Idiotovi z počátku sedmdesátých. Dokázal ztvárnit křehké, citově rozervané postavy stejně jako necitelné lotry (Brož v televizní inscenaci hry Antonína Přidala Elektrický nůž).
Jeho hlas i jeho cit pro slovo ho zavedlo nejen do Divadla U stolu, v němž působil dosud, ale i k rozhlasovému mikrofonu. Jeho hlas nechyběl prakticky v žádném brněnském pořadu poezie, dokázal poučeně číst prakticky jakýkoli literární text. Vedlo se mu i v dramatické tvorbě – za všechny lze uvést postavu ze hry Ludvíka Kundery Dva ve vánici z roku 1969 či Stašek v Přidalově hře Prodám ucho, prodám hrob (2007).
Nelze než poděkovat také olomouckému studiu, které v posledních letech – díky redaktoru a režiséru Michalu Burešovi – přečasto obsazovalo do rozhlasových her (Břehule čili Poslední hastrman na Hané, 2009) i četeb (Divadelní šepty stréčka Křópala, 2009 nebo osobně komentovaná Strašidla a strašidýlka Ladislava Lakomého, 2010) a dramaturgickým výběrem mu umožňovalo návraty na rodnou Hanou.
V Ladislavu Lakomém odešel vynikající herec divadelní, filmový, televizní a především rozhlasový. Odešel člověk laskavý, vzdělaný a vždy ochotný prohodit pár vřelých slov o své práci. Bude chybět všem, kdo mají rádi dobré slovo.
If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.
Dovolte ještě osobní vzpomínku.
Poprvé jsem se s ním setkal kvůli své seminární práci – ano, té, kvůli které jsem hovořil s Ludvíkem Kunderou. Ladislav Lakomý si na mne udělal čas okamžitě, když jsem mu po telefonu (tehdy ještě mělo smysl dívat se do telefonních seznamů po pevných linkách) sdělil důvod, proč ho chci potkat. Sešli jsme se (celkem dvakrát) v Mahenově činohře v divadelním baru v přestávce mezi jednáními; na rozhlasovou hru „Dva ve vánici“ si už vůbec nepamatoval, půjčil jsem mu tedy nahrávku – a on se pak rozpovídal: o rozhlasové práci, o kolezích, o kouzlu slova. Později mi dokonce donesl vlastní úvahu na téma rozhlas: už několik let ji hledám v závějích svých papírů a dokumentů.
Podruhé jsem jej potkal na tympanském křtu; skvěle načetl Vraždu Rogera Ackroyda a rád se zúčastnil jejího uvedení mezi lidi. Usmíval se spokojeně při amatérském divadle knihovnic z Audioknihy.net a po skončení programu jsme si sedli ke stolu (seznámil nás Karel Černošek, po těch letech si mne Lakomý už nemohl pamatovat, ale po letmém připomenutí se přece jen usmál a vzpomněl si). Vyprávěl tentokrát opět o rozhlase, evidentně ho velmi zasáhla práce na literárním pásmu o Ivanu Blatném, o tom, jak velký český básník skončil v samotě a polovičním šílenství.
Často jsem ho také potkával při cestě do práce. Chodíval na Žlutý kopec, asi na onkologii. Tehdy však bylo zbytečné jej zdravit, měl jiné myšlenky – přesto zvedl hlavu a odpověděl na pozdrav.