Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou XI. – Co si Jan Werich nezahrál?

Přidal: Přemek |

Prosinec 4, 2011

Přemysl Hnilička

vyšlo v Týdeníku Rozhlas 49/2011

Když se 13. října 1967 objevila v 42. čísle časopisu Československý rozhlas upoutávka na premiéru nové hry Karola Sidona Cyril, nebyl již tento tvůrce pro rozhlasové posluchače neznámý. Již v roce 1965 měla premiéru jeho rozhlasová prvotina Páté přikázání, kterou nastudoval plzeňský rozhlas a jež se zabývala na pozadí komunální satiry hlubšími problémy soudobé společnosti.

Velice zajímavé byly i úvahy o obsazení. Sám autor – jak mi potvrdil v roce 2009 na besedě v brněnském oddělení Židovského muzea – navrhoval do titulní role samotného Jana Wericha. Snad psal roli přímo jemu na tělo – jadrný a vtipný slovník tragikomické hlavní postavy tomu nasvědčují. Produkce s nápadem souhlasila, a tak se prý text dostal Werichovi do rukou. Ten jej po přečtení zhodnotil jako zajímavý, ale odmítl jej – jeho posluchači by prý od něj nepřijali text tak vážný, až tragický. Tak padla volba na herce Čestmíra Řandu. V roli Boženky mohli pak posluchači slyšet Blanku Waleskou, babku hrála Jaroslava Drmlová, „mladou“ Jana Dítětová. Režisérem hry byl Antonín Moskalyk, před závratnou televizní kariérou též režisér rozhlasový.

O čem Sidonova hra je? Nechme promluvit samotného autora: „Cyril je hra o muži, který má všechny předpoklady k tomu, aby se oběsil. Nemoc ho pomalu užírá a lékaři mu do roka předpovídají smrt. Nemá na světě nikoho, kdo by ho oplakal. Ví, že až zemře, nebude chybět. Nemá ani nač pěkného vzpomínat, protože žil zbytečně. Nyní se rozhoduje zabít tváří v tvář své zbytečnosti, tváří v tvář špíně, v niž se obrátil jeho život. Cyril chce uniknout z obklíčení.

Ale co je živé, chce žít. I když to nemá žádný rozumný smysl, i když je to bolest, i když je to žití pro nic a za nic. Cyril je ještě živý a všechno to, co je v něm život, svádí boj s tím, co žádá smrt. Cyril je hra o muži, který měl všechny předpoklady k tomu, aby se oběsil – a nakonec to neudělal, protože nemohl. Cyril je hra o muži, který chtěl zemřít, svedl velký boj s životem – a podlehl.“

Hlavní antihrdina se skutečně chce pokusit o demonstrativní sebevraždu – nic ho nebaví, zdraví dosloužilo, a tak mu zbývá jediné: směšná touha po lítosti. Lítosti těch, kteří jej najdou mrtvého a budou oplakávat to, co v něm ztratili. Jenže při tomto trapném pokusu o nebytí pochopí, že by se jeho okolí snad i ulevilo – a tak (po rekapitulaci svého života doslova na stoličce pod provazem) žije natruc, navzdory svému okolí.

Sidonův text se stal úspěšným i mimo republiku – v roce 1969 jej nastudoval ve Westdeutscher Rundfunk režisér Otto Kurth a titulní postavu zahrál Helmut Peine (1902-1970), významný německý rozhlasový herec, pro nějž Cyril / Zyrill byl rolí z posledních.

Sám autor o své hře v závěru článku napsal: „… A mne hnal k napsání tohoto příběhu strach. Ví-li člověk, kže kolem něho umírají a trpí lidé, že vraždí a jsou vražděni, nemůže ho uklidnit, že zatím nemoc, smrt a zlo prochází jen těsně kolem něho. Ne, nemůže mi stačit chladná úvaha, že život přináší strast i slast, když strast je absolutní a slast relativní. Nemohu se dost dobře vyrovnat s údělem čekajícího a tvářit se, že nevidím, neslyším to záludné přibližování se neštěstí, že mi nenahání strach ten tichý šavlový tanec. Ze svých vzpomínek, představ a slov jsem si vytvořil Cyrila, nového Joba, protože tímto Jobem, tímto Cyrilem, mohu být ještě dnes, zítra já sám.“

Rozhlasová hra Cyril, premiérovaná v první půlce října roku 1967, byla během sedmdesátých či osmdesátých let smazána. Je to hřích – už proto, že Sidonův text je kvalitní a při vší závažnosti i vtipný; a také proto, že jako jedna z mála her umožnila vyniknout talentovanému herci Čestmíru Řandovi, který ztvárňoval spíše vedlejší role. Proto – máte-li někdo doma tuto hru zachovanou na magnetofonovém pásku, prosím, ozvěte se nám.