Rozhlas ve službách nacistické propagandy

Přidal: Přemek |

Leden 18, 2007

Miroslav Breitfelder

V poledne 30. ledna 1933 přinesl – mezi dvěma hudebními kousky – německý rozhlas následující zprávu: “Vůdce nacionálních socialistů, Adolf Hitler, byl na základě dnešní dlouhé polední rozpravy pana říšského prezidenta s panem Hitlerem a panem von Papenem, panem říšským prezidentem právě jmenován říšským kancléřem.”

Přes odpor řady vedoucích pracovníků rozhlasu mohli večer téhož dne posluchači prakticky všech německých vysílačů sledovat přímou reportáž z pochodňového průvodu SA, jakož i projev říšského vedoucího propagandy NSDAP a berlínského župního vedoucího J. Goebbelse. 1. února ve 22 hodin pronesl do rozhlasu projev k národu novopečený říšský kancléř a vůdce NSDAP, Adolf Hitler. Tyto záležitosti se – i vzhledem k časové tísni – ještě obešly bez výraznějších zásahů do vysílání (reportáž z 30. ledna lze spíše považovat za husarský kousek nacistů) i personálních čistek. V nadcházející volební kampani tomu již mělo být jinak. Goebbelsem navržený plán počítal s co možná nejširším využitím rozhlasu, s “čímž si naši protivníci nevěděli rady. (…) O to více se musíme snažit naučit se tomu my.” Hitler měl hovořit ve všech městech s rozhlasovými stanicemi. “Přeložíme rozhlasové přenosy doprostřed lidu a přineseme tak posluchačům plastický obraz toho, co se na našich shromážděních odehrává. Já sám budu uvádět každou vůdcovu řeč a pokusím se zprostředkovat posluchačům kouzlo a atmosféru našich masových demonstrací.” Skutečné ovládnutí rozhlasu bylo plánováno až po volbách, ale s přípravami na jeho převedení pod svoji absolutní kontrolu začal Goebbels již dříve. 15. února 1933 si ve Stuttgartu “nechal (…) do hotelu nakomandovat pány, kteří jsou zodpovědní za rozhlas, a řekl jim pěkně od plic své mínění. Ještě téhož dne museli dva z nich opustit své místo. To sebere ostatním chuť otravovat nás svými sabotážemi. Ještě si zřejmě neuvědomili, že v Německu probíhá revoluce.” Hitlerův projev na závěrečné akci předvolební kampaně NSDAP “Dni probuzeného národa” pak přenášel 4. března německý rozhlas do celé země. Nelze se ovšem zbavit dojmu, že výsledky voleb mnohem více než masivní volební kampaň ovlivnilo tzv. nouzové opatření “na ochranu národa a státu” (Verordnung zum Schutz von Staat und Volk), které pozastavovalo platnost řady občanských práv. Ačkoli nacionální socialisté nezískali ve volbách předpokládanou nadpoloviční většinu mandátů (pouze 43,8%), podařilo se jim zakrátko prosadit řadu zákonů, které umožňovaly vládnout bez jakékoli parlamentní kontroly.

Při sestavování druhé vlády A. Hitlera přišlo 13. března na svět nové ministerstvo, ministerstvo národní osvěty a propagandy. Goebbels, který velmi těžce nesl skutečnost, že nebyl přibrán do vlády již 30. ledna, se tak po sedmi letech svého působení v Berlíně konečně dočkal oficiálního uznání. To, že maršál Hindenburg údajně komentoval jeho jmenování slovy: “No ano, ten starý trubadůr chce holt taky něčím být”, nejmladšímu ministrovi (35) Hitlerova kabinetu příliš nevadilo. O svých úkolech se nový ministr vyjádřil následovně: “Zřízením (…) ministerstva byl učiněn vpravdě revoluční krok. Národ již více nebude přenechán sám sobě, vláda nesmí být odříznuta od národa. (…) Nové ministerstvo se stane spojovacím článkem mezi vládou a národem (…) Nejdůležitější úlohou bude sjednotit veškeré propagační akce v říši v jedněch rukou … Národ musí začít jednotně myslit, jednotně reagovat a stát vládě plně a se sympatií k dispozici … My budeme dohlížet na to, aby národ nebyl jitřen a aby byl vždy dostatečně informován o stavu věcí”.

Aby “nejdůležitější médium dvacátého století”, rozhlas, jehož objev je srovnatelný s vynálezem knihtisku a který se “totálnímu státu sám od sebe nabízí”, mohl plnit úkoly předepisované nacionálně socialistickým státem, a stát se tak nejúčinnějším prvkem pro ovlivňování veřejného mínění, bylo třeba provést řadu nikoli kosmetických změn. Především se jednalo o převedení kompetencí, které doposud vůči rozhlasu vykonávalo ministerstvo vnitra. 15. března 1933 předal ministr vnitra Goebbelsovi řízení personálních, politických, kulturních a programových úkolů rozhlasu, ovšem s výhradou, že tím nepředjímá definitivní řešení. O týden později převzalo ministerstvo propagandy i úlohy, které v souvislosti s rozhlasovým vysíláním náležely ministerstvu pošt. Mnohem důležitější pro nové vedení přirozeně byla personální čistka, zahájená již v únoru, a “zglajchšlatování” jednotlivých stanic. 25. března sdělil Goebbels intendantům a ředitelům rozhlasových společností, že nacionální socialisté nijak neskrývají skutečnost, že rozhlas patří jen jim a nikomu jinému: žádné jiné ideje než nacionálně socialistické již nesmějí přijít ke slovu. Na závěr se shromáždění rozhlasoví činitelé dozvěděli, že dojde k odstranění “posledních marxistických elementů.” Provedené čistce padlo během několika týdnů za oběť 98 vedoucích a 38 “obyčejných” zaměstnanců. Na jejich místa nastoupili prověření bojovníci za nacionální socialismus, kteří mohli zaručit naplnění Goebbelsových slov, pronesených na jednání rozhlasových dohlížitelů NSDAP: “My, nacionální socialisté jsme se absolutně prosadili. V příštích dnech si nechám předvolat ty zástupce rozhlasu, kteří zastávají klíčové pozice, abych zvláště jim sdělil, že rozhlas bude odshora až k poslednímu muži ve vysílacím prostoru zcela a výhradně nacionálně socialistický.” Profesionalitu nových pracovníků mělo zaručit složení tzv. “mikrofonové zkoušky” a následné přijetí do Říšské rozhlasové komory. Adept mohl být hodnocen jako nevyhovující, schopen pro malé, střední, resp. velké úlohy. “Staří bojovníci”, tj. členové NSDAP před rokem 1933, nemuseli pro získání “mikrofonového průkazu” získat stanovený počet bodů.

Podstatnou roli při ovládnutí rozhlasu sehrála likvidace samostatných stanic. 30. června byly definitivně stanoveny kompetence ministerstva propagandy. Jejich témtěř bezproblémové akceptování jednotlivými zeměmi umožnilo nastartovat proces, na jehož konci se regionální stanice k 1. dubnu 1934 staly filiálkami Říšské rozhlasové společnosti (Reichsrundfunk – Gesellschaft) a sloužily de facto jen jako převaděče a zesilovače centrálního vysílání. Jejich majetek byl zabaven ve prospěch téže společnosti. V souladu se svojí personální politikou uvedl Goebbels do funkce ředitele 13. července 1933 tehdy osmadvacetiletého Eugena Hadamovského, který před převzetím moci proslul svými ostrým výpady proti “bezduché perverzitě lidí z oficiálního rozhlasu”. Po jmenování Adolfa Hitlera říšským kancléřem zaujal Goebbelse perfektní organizací rozhlasových přenosů vůdcových vystoupení natolik, že byl jmenován vedoucím vysílání nadregionální stanice “Deutschlandsender” a krátce nato vedoucím říšského vysílání (Reichsendeleiter). V Říšské rozhlasové komoře zastával funkci viceprezidenta. Tato komora byla součástí na základě zákona z 22. září 1933 ustavené Říšské kulturní komory (Reichskulturkammer) ovládající a kontrolující veškerý kulturní život Třetí říše. Členem Říšské kulturní komory musel být každý tvůrčí pracovník či umělecký podnik. Podmínky členství byly stanoveny s ohledem na národně socialistickou ideologii a potřeby státu. Rozhlasová komora měla ovšem určitá specifika: “(…) v protikladu k ostatním komorám Říšské kulturní komory nemá za úkol pečovat o specifickou profesní organizaci umělců, nýbrž o problematiku udržení rozhlasu v jednotné linii jeho politického vedení. Jednotliví tvůrčí pracovníci náleží ve většině případů do jiných komor. (Rozhlasová) komora slouží vůdcově vůli proniknout rozhlasem celý národ tak, aby vedení státu a národní společnost tvořily jednotný celek. (…) Kolektivními členy komory jsou Říšská rozhlasová společnost, Říšský svaz německých koncesionářů, Německý technický rozhlasový svaz a Německá radioamatérská služba. Chybějící místní uskupení nahradí politický rozhlasový aparát NSDAP.” I když bylo v roce 1935 jako součást komory vytvořeno Říšské sdružení pro rozhlas, které zahrnovalo veškeré spolupracovníky rozhlasu – od intendantů a vedoucích vysílání až po mistry zvuku a hlasatele, byla to právě chybějící “členská základna”, kterou jaksi nebylo možné řídit a která tak vyloučila vytvoření požadované rozhlasové jednoty, a komora byla nařízením ministra propagandy v listopadu 1939 rozpuštěna a její členové dle specializace rozděleni do ostatních komor.

Pro skutečné řízení práce s rozhlasem bylo určeno III. oddělení ministerstva propagandy (die Rundfunkabteilung im Propagandaministerium), které dle svědecké výpovědi Goebbelsova osobního referenta Moritze von Schirmeistera před Norimberským tribunálem ministr osobně velmi ostře sledoval a pokud možno vždy řídil sám. Úlohy byly vymezeny následovně: “Rozhlasové oddělení je velitelstvím německého rozhlasu. Vypracovává rámcové plány pro veškerý německý rozhlas a televizi dle ministrem stanovených politických a kulturních směrnic, vydává příkazy podřízeným služebnám a dává podněty jiným úřadům Říše. Tím, že vedoucí oddělení je zároveň říšským vedoucím rozhlasu v Říšském vedení propagandy NSDAP a předsedou Pracovního spolku německého rozhlasu, je zajištěno centrální řízení veškerých záležitostí týkajících se rozhlasu.” Rozhlasové oddělení se dle působnosti členilo na čtyři odbory: a) Kulturní záležitosti a zahraniční rozhlas (politické přenosy a vysílání, organizace národních slavností v rozhlase, kulturní výměna s cizinou, zřízení a péče o vysílání německého rozhlasu v zahraničí, vědecká práce, školní rozhlas, mezinárodně kulturní záležitosti, Světový rozhlasový spolek, součinnost tisku a rozhlasu); b) Zvláštní úkoly (mobilizační příkazy pro rozhlas, organizace rozhlasu pro případ války, nasazení rozhlasu jako propagandistické zbraně); c) Ekonomika, právní záležitosti, reklama (rozhlasové poplatky, propagace rozhlasu, “lidový přijímač” etc.); d) Rozhlasová technika (organizačně technické zabezpečení vysílání, zřizování rozhlasových stanic a vysílačů, rozhlas po drátě).

Jako říšský ministr pro národní osvětu a propagandu, říšský vedoucí propagandy v NSDAP a president Říšské kulturní komory nastolil Goebbels v rozhlase dokonalý vůdcovský princip. Určoval nejen co se bude v německém rozhlase vysílat (příkaz pro obsah programu), jak se bude vysílat (rozkaz pro formální provedení), kdy se bude vysílat (rozkaz pro uvolnění či zadržení určitého programu) a konečně kde se bude vysílat (rozkaz o používání dlouhých, středních a krátkých vln, jakož i rozkaz o vysílání určitých vysílačů či jejich skupin). Nespoléhal jen na obecné směrnice a výnosy pro rozhlasovou politiku, nýbrž pečoval i o programové drobnosti a jednotlivosti, a to zvláště tehdy, jednalo-li se o přenosy z nacionálně socialistických slavností, jako byly stranické sjezdy, oslavy 1. máje atd. Maximální možnou péči pak zaměřil na vysílání z manifestací, jichž se (zpravidla jako řečník) zúčastnil sám vůdce. Goebbels si ovšem byl vědom faktu, že pokud má rozhlasové vysílání účinně sloužit politické propagandě, je nutné eliminovat hrozící nebezpečí, že neustálé stranicko – politické běsnění na vlnách éteru posluchače v brzké době znechutí a možnosti rozhlasu jako propagandistického média výrazně omezí. Varovným mementem mu mohl být značný neúspěch v oblasti tisku. Dbal tedy na to, aby vysílání neztratilo svůj zábavný charakter. Poučení uštědřovaná rozhlasem měla být vedena velmi opatrně a inteligentně. Rozhodně nesmělo dojít k přepolitizování vysílání. Odmítal snahu některých vysílačů vytvořit politické vysílání v naději, že se tak podaří národ správně podchytit. To však dle ministra byla nesprávná metoda práce: Dvě či tři politické přednášky denně nevypovídají naprosto nic o politické práci stanice, pochopitelně vyjma velkých stranických a státních akcí, které hýbají národem a nejvíce jej zajímají, jako jsou přenosy z 1. máje, sjezdu strany, dožínek, projevů vůdce atd. Primární úlohou rozhlasu je ovšem zpestření všedního dne a uvolnění. Pobavení posluchačů v nejlepším slova smyslu je důležitým úkolem rozhlasu, neboť slouží a přispívá k politické rozhodnosti národa. Při zahájení rozhlasové výstavy v roce 1936 to zopakoval veřejně: “Vysílání rozhlasu musí být sestaveno (…) z chytrého a psychologicky promyšleného programu, který zahrne správně namixovanou dávku poučení, vzrušení, uvolnění a zábavy. Přitom je třeba myslet na to, že převážná většina posluchačů je trvale zatažena do nervy a síly vyčerpávajícího každodenního shonu, že v těch několika málo hodinách klidu nalezne u svého přijímače zábavu a uvolnění. Těch několik málo, kteří mají potřebu být živeni Kantem a Hegelem, naprosto nepadá na váhu”. Že měl v tomto ohledu nezanedbatelný úspěch, dokládá i akce s levnými, tzv. lidovými radiopřijímači, po níž se počet rozhlasových koncesionářů pronikavě zvýšil. Dá se dokonce hovořit o bezprecedentním rozmachu rozhlasového vysílání v nacistickém Německu. Ze čtyř miliónů posluchačů v roce 1933 stoupl jejich počet v roce 1934 na 29 miliónů a v roce 1939 na 97 miliónů, to vše samozřejmě i s odpovídajícím vzrůstem příjmů z rozhlasových poplatků. Akce proběhla pod heslem: “Celé Německo naslouchá vůdci s novým lidovým radiopřijímačem”. Vděční posluchači obdařili nový rozhlasový aparát familiárním přízviskem “Goebbelsův rypák” (Goebbels-Schnauze). “Každý dům, každá domácnost musí vlastnit rozhlasový přijímač. Proti příliš hlasitému poslechu lze nalézt odpovídající zákony. Ale: “Žádný byt bez rádia”, to musí být devizou totálního státu, pokud se nehodlá spokojit s pouhou většinou, onou modlou majority, nýbrž se chce prosadit v celém národě.”

Je jen přirozené, že ani posluchačská obec nemohla být ponechána sama sobě. Přetvoření Říšského svazu německých rozhlasových koncesionářů (Reichsverband Deutscher Rundfunkteilnehmer) vyplynulo z logiky věci. Cílem bylo “vytvoření německé rozhlasové jednoty. Státní rozhlas a organizované svazy koncesionářů musí být smysluplně propojeny a začleněny do společného státního organismu. (…) Ve Svazu německých rozhlasových koncesionářů má vzniknout jednotné a jediné nacionálně socialistické hnutí, jehož částmi pod jednotným vedením budou posluchači a rozhlasoví technici.” Takto se na manifestaci organizované zmiňovaným Svazem vyjádřil Reichsendeleiter Hadamovsky. Co si pod pojmem rozhlasová jednota představuje, vyjádřil jednoznačně slovy: “Rozhlasový pořádek”. Kritika necudnosti, dvojsmyslnosti, ba dokonce poškozování hodnot německého národa a rasy v některých zábavných pořadech se ozývala zejména z řad vedení Hitler-Jugend. To vyžadovalo mravný a čistě nacionálně socialistický rozhlas, neboť “celý národ může spojit jen rozhlas, když stojí ve službách velké ideje, když je zvěstovatelem velké víry, když ukazuje cestu k oněm velkým cílům, které mi zoveme Německo. HJ postavilo jako vůbec první rozhlas do služeb světonázorové výchovy”.

Nutnost velkého rozsahu zábavy v rozhlasovém vysílání si však uvědomoval i Adolf Hitler, i když její význam objasnil v poněkud odlišném kontextu, a sice pro zahraniční vysílání německého rozhlasu: “Rozhlasové vysílání, určené pro Anglii, musí obsahovat velké množství hudby, která odpovídá jejich vkusu, aby si Angličané stále více zvykali na to, že když nemají nic takového, jako jsou koncerty na přání, mohou si naladit naše vysílače. Zprávy našich stanic pro Anglii se musí omezit na holá fakta a zdržet se jakýchkoli hodnocení. Například informace o obchodních zájmech vysokých anglických finančníků na určitém zbrojním programu, na vedení války kvůli ní samé i na určitém způsobu jejího vedení by měly být podány tak, aby si závěry mohli udělat posluchači sami. Čistě věcné informace se dle přísloví, že “vytrvalé kapání vyhloubí skálu” nemohou minout účinkem. Naproti tomu vlastnímu národu nesmí být v rozhlasových zprávách samozřejmě sdělována jen fakta, nýbrž podáváno srozumitelné vysvětlení, jakož i jednoznačné hodnocení událostí. Vždyť vlastní národ lze propagandisticky nejlépe vybičovat k nejvyšším výkonům jednoznačným trefným hodnocením. On sám proto doporučuje, aby se v našem zpravodajství stále hovořilo o ‚opilci Churchillovi‘ a ‚zločinci Rooseveltovi‘.”

Ještě důležitější, než možnost vybavit co možná nejvyšší počet domácností radiovým přijímačem, bylo nařízení účastnit se při významných příležitostech “společného poslechu” (Gemeinschaftsempfang). Zaměstnanci závodu, členové stranické buňky nebo žáci a učitelé se v takovýchto případech museli shromáždit u reproduktorů a společně sledovat kupříkladu vůdcův projev. Tato koncentrace posluchačů zaměřená k “prožitku ve společenství” (Erlebnisgemeinschaft) měla za úkol vyvolat podobné citové prožitky jako při masových shromážděních. Efekt nebyl pochopitelně srovnatelný, nicméně tímto způsobem mohli blokoví (i jiní) důvěrníci strany a jejích složek zjistit účast a odhalit zakuklené individualisty. Koneckonců ani brilantní řečník Hitler nebyl při vystoupeních před rozhlasovým mikrofonem nijak zvláště přesvědčivý: vůdce zjevně potřeboval pro rozvinutí svých rétorických schopností kolem sebe větší množství posluchačů. Rozhlasové přenosy jeho vystoupení se proto organizovaly v rámci velkých shromáždění a manifestací, mj. i za účelem vytvoření patřičné stimulační kulisy. V tom ostatně spočíval největší rozdíl oproti dřívějším vládním sdělením. Do začátku války tak posluchači měli tu úžasnou příležitost vyslechnout v průměru jednu vůdcovu řeč týdně.

Válka přirozeně mnohé změnila i v práci nacionálně socialistického rozhlasu. Problém spočíval především v tom, že na rozdíl od tisku nebylo možné radiové vlny zcela kontrolovat. Zahraniční vysílače tak teoreticky mohly narušovat Goebbelsův informační a propagandistický monopol. Zatímco až do 1. září 1939 německé noviny zveřejňovaly rozhlasové programy sousedních zemí, bylo k 1. září 1939 vydáno nařízení zakazující poslech zahraničních vysílačů, a to včetně neutrálních a spojeneckých zemí. “V moderní válce bojuje protivník nejen vojenskými, ale i takovými prostředky, jejichž cílem je ovlivnit a rozdrtit duševní síly národa. Takovým prostředkem je rozhlas. Každé slovo, které protivník vysílá, je samozřejmě lživé a určené ke škodě německého národa. Říšská vláda si je vědoma toho, že každý zodpovědný Němec si je vědom své povinnosti a zanechá poslechu zahraničního rozhlasu. Pro ty soukmenovce, kterým tento pocit zodpovědnosti chybí, vydala ministerská rada říšské obrany nařízení o mimořádných opatřeních. Dle nich je poslech a šíření politických zpráv zahraničních vysílačů trestné. (…) Ještě nebezpečnější než poslech zahraničních vysílačů je rozšiřování jejich zpráv. Zde nastupuje trest vězení, ve zvláště těžkých případech i trest smrti. (…) Vždyť pro německý národ je samozřejmé, že nedá svoji důvěru jakémusi tendenčnímu zpravodajství ze zahraničí, nýbrž že pro něj platí jen jedna vůle a jeden zákon: slovo vůdce!” Vliv zahraničního zpravodajství se ovšem ani tímto způsoben zcela eliminovat nedal, i když zmiňovaný “lidový přijímač” byl záměrně konstruován s omezenou schopností příjmu (bez krátkovlnného pásma). Zahraniční rozhlas tak zpravidla bylo možné zachytit jen v pohraničních oblastech. Přesto Goebbels na začátku války neváhal přijít s radikálním návrhem: zabavit veškeré rozhlasové přijímače v Německu. Ostatní nacionálně socialističtí pohlaváři tento návrh z taktických důvodů odmítli. Samotný nápad však poskytuje zajímavý pohled na to, jak ministr propagandy důvěřoval v úspěšnost své činnosti. Zřejmě ve stejné víře ve svůj národ se k obdobné myšlence v roce 1942 vyjádřil i Hitler, když trpce litoval, že ministerstvo propagandy nesplnilo úkol zadaný na počátku války a selhalo při zavádění rozhlasu po drátě, který má obrovské přednosti: jeho příjem není nikdy rušen a především znemožňuje poslech zahraničního rozhlasu a tím i působení cizí propagandy. Jako příklad uváděl skutečnost, že v dobytých sovětských městech je rozhlas po drátě nacházen v téměř každé budově. Po válce bude nutné v Německu jako absolutní samozřejmost zavést rozhlas po drátě. Vždyť “žádná rozumná vláda si nevystaví svůj národ jedovatému působení někoho jiného. Jinak by klidně mohla nechat veřejně působit sto či tisíc propagandistů nepřátelské mocnosti, kteří by německý národ rozložili a přiměli jej k puči proti vlastnímu vedení.” Hitler dovedl své úvahy i k možnosti zavést řízenou kabelovou televizi. Předpokládal i takovou konstrukční úpravu televizního přijímače, který by umožňoval pouze příjem vládou schválených televizních vysílačů. (Přestože Hitler vydal krátce po převzetí moci novým představitelům NSDAP v rozhlase a Říšské poště příkaz, aby ve spolupráci s německým průmyslem vyvinuli německý televizní přístroj, je zajímavé, že se ani Hitler, ani Goebbels neangažovali nijak výrazněji ve využití televize, která nabízela propagandě ještě mnohem širší možnosti než rozhlas. Přitom již 22. března 1935 zahájila Říšská rozhlasová společnost jako první na světě pravidelné televizní vysílání a Eugen Hadamovsky okamžitě informoval v nadšeném telegramu Hitlera o neobyčejných možnostech nového média. “Televizní vysílač Paul Nipkow” vysílal až do roku 1943 třikrát týdně (pondělí, středa, sobota) vždy od 20.30 do 22 hodin. Program tvořilo zpravodajství a úryvky z filmů. Přenos bylo možné sledovat celkem na třinácti místech v Berlíně a Postupimi. Vstup byl zdarma a počet návštěvníků dosahoval pravidelně tří tisíc. Vysílalo se i v rámci berlínských olympijských her. Od roku 1938 byl příjem možný také v Mnichově. V témž roce zahájil výzkumný ústav Říšské pošty vývoj televize pro domácí příjem. První televizní přijímač (Televizní lidový přijímač E 1; cena 650 RM, rozměry obrazovky 20 x 23 cm), který německý průmysl Hitlerovi představil, věnoval vůdce Evě Braunové, a sice do jejího malého dvoupatrového domu v mnichovské Wasseburger Straße.)

Rozhlas v totalitním nacionálně socialistickém režimu sloužil – stejně jako ostatní sdělovací prostředky – jedinému cíli: podpoře stranického a státního vedení, propagaci jeho cílů a bezostyšnému obelhávání vlastních občanů. Jeho působení bylo o to nebezpečnější, že byl poměrně úspěšný. Svojí zdánlivou nepolitičností a zábavností dokázal oslovit miliony posluchačů. Dle vkusu publika postavené zábavné pořady, jako např. velmi oblíbené koncerty na přání, zdánlivě sloužící rozptýlení a uklidnění měly za úkol udržet posluchače u jejich přijímačů a vytvořit tak předpoklad pro politické působení na radiových vlnách. Vedoucí rozhlasoví činovníci se vlastně tímto cílem nijak zvláště netajili: “V rozhlase nesmí existovat nic, co by v posledním a nejhlubším smyslu nebylo propagandou, (…) skutečný, pravý rozhlas je přímo propagandou. Rozhlas je ztělesnění významu slova propaganda”, napsal sárský rozhlasový intendant. A zástupce říšského vedoucího vysílání NSDAP jej jakoby doplnil: “Velkoněmecký rozhlas prostřednictvím revoluční obnovy již získal čistě politické funkce, které působí ve všech sférách života národa. (…) Úlohy propagandy jsou také díky propagandě rozhlasové jasněji vymezeny než kdykoli předtím. Prostřednictvím tohoto mocenského nástroje (zvýraznil autor) probíhá výchovná práce ve všech oblastech německého života. Rozhlas s politickou propagandou převzal významnou úlohu: být bojovník a služebník vůdce a národa.” Mouřenín či slouha, který vykonal svoji práci, bývá vyzván k odchodu. A právě tak chtěl na počátku války s rozhlasem, svojí někdejší zalíbenou hračkou, skoncovat Dr. Joseph Goebbels – jen rok předtím tak pyšně tvrdící, že nacionální socialisté učinili z Němců nejrozhlasovější národ Evropy.

Související články

Historie rozhlasu