Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou XXI. – Vřelý a opravdový Uloupený život

Přidal: Přemek |

Květen 4, 2012

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 18/2012 ve zkrácené podobě)

V roce 1935 vyšel román Karla Josefa Beneše Uloupený život, který zpracovával zajímavý, až senzační téma; dvě na pohled nerozeznatelné sestry – dvojčata Oličovy mají sice stejnou tvář a tělo, ale jiné morální zásady a lidské touhy. Když Sylva, ta úspěšnější a obletovanější tragicky zahyne v rozbouřeném moři, rozhodne se přeživší Martina vzít na sebe její jméno – a její osud. Štěstí své sestry se však nedočká a teprve postupně odhaluje prázdný a povrchní život své zemřelé sestry – i povrchnost jejího manžela, polárního badatele, kterého Martina milovala a kterého jí Sylva odloudila. To vše a ještě mnoho vedlejších dějových motivů bylo okořeněno vnitřními monology rozervané Martiny.

Téma i zpracování okamžitě zaujalo a jen o pár let později se o látku začal zajímat film, dokonce světový; režisér Paul Czinner natočil podle scénáře Margareth Kennedyové britský film Stolen Life, v němž hlavní dvojroli vytvořila Elizabeth Bergner. V roce 1946 pak vznikla další adaptace – tentokrát s Bette Davisovou (režie Curtis Bernhardt).

Tento velký zájem o Benešův román podnítil také šéfa literárního odboru Československého rozhlasu dr. Miloše Kareše, aby oslovil autora s nabídkou k přepracování do rozhlasového scénáře. Sám K. J. Beneš o tom psal v únorovém vydání Radiojournalu takto: „Postavil mě tím (Kareš) před nemálo obtížný problém: zmoci rozhlasově podvojnou postavu dvou sester dvojčat, nerozeznatelně si podobných tělesně, avšak jak vnitřně, tak svými osudy zcela si protichůdných. Rozhlasová hra, jež je vlastně hrou pro slepce, neboť jediný její výrazový prostředek je slovo a zvuk, žádala si ovšem již touto svou podstatou zcela jiné koncepce dané látky, takže mezi románem a hrou jsou velmi podstatné rozdíly. Nešlo mi však o to, vystihnout román, nýbrž přetavit jeho látku do jiné, dramatické tvorby.„

V tomtéž čísle se objevila také režisérská poznámka Václava Sommera, který s K. J. Benešem také pracoval na scénáři: „Rozhlasová dramatisace epických děl, nemají-li porušit charakter vypravovacího stylu, dávají obyčejně hlavní roli vypravěči, který na místě autorově vypravuje nám příběhy. Na vzrušených místech vypravování přechází pak vypravěčův monolog v dialogy jednajících osob. Benešův Uloupený život (…) má nejen napínavý děj, ale také zajímavou formu už v původním znění. Tento román je totiž montován z dialogů hlavních osob a z vnitřních monologů hrdinky hry. (….) K. J. Beneš, významný příslušník naší vedoucí literární generace, (…) adaptoval svůj román podle potřeb rozhlasové režie. Použil románové předlohy spíše jen jako libreta, soustředil děj kolem jedné vedoucí osoby a vedl důsledně posluchačovu pozornost od sensačního vnějšího děje k vnitřním psychologickým stavům tragické hrdinky.“

Z výše uvedených citátů je patrno, že si rozhlasoví tvůrci byli vědomi jim nabízené vynikající látky, odpovídající přesně požadavkům rozhlasové dramaturgie: příběh, soustředící se na vnitřní život hlavní hrdinky a na její duševní hnutí v nejednoduchých situacích. Režisér Sommer se navíc rozhodl do rolí dvojčat obsadit jednu představitelku – významnou rozhlasovou herečku Sylvu Kleinovou: „Dvojrole bývá pro divadelní herce příležitostí k virtuosním kouskům převlekového a hlasově žonglérského umění. Prokopírování dvou fotografií na jednu umožňuje filmařům efektní scény, ve kterých tentýž herec vystupuje ve dvou osobách. Rozhlasová technika za dnešního stavu by také hravě zmohla úkol, který jí dává autor historie o dvojčatech. (…) Protože však autor úrovně K. J. Beneše nestaví svou hru na technickém triku, nýbrž na psychologickém konfliktu, postavila si režie úkol obtížnější: rozlišit herecky, akusticky a technicky hlas reálný od hlasů neskutečných (ať už to nazveme hlasy svědomí, snu, horečky, záhrobí a pod.). Tím má se zdůrazniti, že nejde o výjimečně sensační případ, nýbrž o typicky tragický konflikt. Vydávat se za někoho jiného, než ve své nejniternější podstatě jsem – to není jen herecká dovednost pro fysického dvojníka, to je věčná problematika milujícího ženského srdce.“

Rozhlasový scénář pánů Beneše a Sommera zpracoval románovou látku velmi precizně a úderně; celý děj je zpracován do jedné rozhlasové hry a jeho dramatičnost ještě dnes zaujme (byť jen v písemné podobě, nahrávka se nezachovala). Byť dobová recenze z časopisu Svět mluví kritizuje některé technicky nedokonalé scény ( „Divně působily hlasy mrtvé Sylvy ze záhrobí, které technickým zkreslením zněly jak v polámaném telefonu.“), nachází především klady. Takto například hodnotil recenzent výkon hlavní představitelky: „{S. Kleinová} od uštěpačné a tiše zatrpklé Martininy osamělosti jakoby se stále více nořila do proudu života, nabírala zkušeností, životní plnosti a lidsky vřelého a opravdového tónu.“

Inscenace to ovšem vyhrála především u rozhlasového publika. Po premiéře 3. 3. 1938, v níž vedle Sylvy Kleinové účinkovali také Rudolf Deyl starší, Vítězslav Boček, Otomar Korbelář či Anna Letenská, následovaly reprízy 24. 3. 1938, 26. 6. 1940 a další nastudování v roce 1946 (zde hudbu Miroslava Ponce vystřídala partitura Karla Reinera). V roce 1939 byla Benešova hra nastudována i v Německu pod názvem Das geräubte Leben. Konečně v roce 1997 vznikla pětidílná dramatizace Šárky Koskové v režii Markéty Jahodové. Pro všechna tato zpracování platí závěrečná věta článku Václava Sommera: „Martina Oličová obětuje z lásky k milovanému muži svoje jméno, svoji pověst, svůj život, ale dojde smíru teprve tehdy, až najde sama sebe ve svém utrpení a ve svém dítěti.„