Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou XXII. – Obchod, co nedělá žádnou radost

Přidal: Přemek |

Květen 16, 2012

Mgr. Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 20/2012)

„Když začínám dělat nějakou hru, mám pocit, že ji mám již hotovou ve vnitřním uchu. A vlastně ji slyším, slyším ji ve spojích, švech -to je zvukový plán. Zvukový plán není něco, co bych měl vyspekulované, je to způsob, jak hra zní v člověku, vevnitř, jako celek. A to je právě ten šťastný moment, kdy člověk může jít do studia a může uskutečňovat svůj plán, který se sice v detailech ve studiu při konkrétní práci mění, ale nikoliv již ve své podstatě.“

To, že tuto část svého rozhovoru s Jiřím Horčičkou citoval rozhlasový dramatik, dramatizátor a teoretik Jan Czech ve své knize O rozhlasové hře právě v kapitole o hře Karla Copa Hodiny, není náhodou. Při jejím poslechu má totiž posluchač právě tento pocit – že přesně takto ji slyšel Jiří Horčička už při čtení scénáře.

Malá rozhlasová groteska Hodiny (1963, premiéra 15.12.1964)bývá ve většině rozhlasové literatury uváděna jako kabinetní ukázka rozhlasově vystavěného humoru. Rozhodně to můžeme podepsat – většina gagů,které v této inscenaci Jiřího Horčičky uslyšíte, je do jiných médií, jako jsou divadlo, film či televize, nepřenosná. Pracuje se tu s temporytmem, rozhlasovým střihem, hereckým hlasem, střídáním žánrů i s přenosem významů u jednoho uměleckého artefaktu, což je v tomto případě skladba Jaromíra Vejvody Škoda lásky. Cop i Horčička tu také parodicky využívají rozhlasové žánry – na přihlouple optimistické a nedovzdělané fejetony redaktorky Milči Pospíšilové, které navíc nápaditým způsobem posunují děj, lze těžko zapomenout…

Zápletka rozhlasové grotesky je v podstatě jednoduchá: typický malý český člověk, který „když může, tak si ďobne“, vrátný Mrázek, se – asi omylem – přichomýtne k „mezinárodnímu obchodu“ – má přes polské hranice v rámci podnikového zájezdu propašovat zboží. Jeho naprostá neschopnost k takovému úkolu se vyjevuje už v úvodní scéně, v níž se ho organizátor akce snaží pomocí jednoduché mnemotechnické pomůcky naučit instrukce, zrýmované na slova Vejvodovy polky. Projev herců Josefa Kemra (Mrázek) a Oldřicha Musila (doktor) je vysoce stylizovaný, tempo jejich dialogů se zcela přizpůsobuje potřebám režiséra, a tak vzniká dokonalá rytmická, gagová a herecká miniatura. Totéž lze konstatovat i o nezapomenutelném dialogu Mrázka s polským překupníkem, panem Tadeuszem (Jaroslav Marvan). Herec nerudného překupníka charakterizuje cholericky chrlenými větami, do nichž velmi nevtíravě zapojuje slovní spojení naznačující polštinu (často užívané sousloví „nátura psí“).

U pana Tadeusze přebírá Mrázek zboží, které mu nedělá žádnou radost – dvě stě padesát kusů náramkových hodinek. Protože je však z práce zvyklý na řádně provedenou práci, nařídí panu Tadeuszovi všechny hodinky natáhnout („Když přebírám zboží, třeba pašovaný, musím zkontrolovat, je-li všecko v pořádku!“). Jeho vlastní zabedněnost mu však zabrání nahlédnout do nedaleké budoucnosti – jak lze propašovat několik stovek tikajících hodinek přes hranice?

A tady se otevírá pravý gejzír slovních,temporytmických i akčních gagů – Mrázek, alergický na jakýkoliv hluk, najednou nutí celý zájezd zpívat a hřmotit (jak snadné je uvěřit jeho zoufalství, když kolegové začnou zpívat Rožnovské hodiny), odvolává se na neznámou nemoc, modlí se ke svatému Tadeáškovi, je legračně podlézavý vůči polskému celníkovi, aby jej nakonec prozradilo rádio, které předtím krylo jeho malý zločin: po hřmotné „luxembourské“verzi Vejvodovy polky totiž zazní reklama – na hodinky…

Závěrečnou pointu je škoda prozrazovat, byť jste komedii Hodiny už asi slyšeli (bývá často reprízována, na rozdíl od jiných her ze šedesátých let, které by si reprízu také zasloužily). Pokud ne, nedejte si ji příště ujít. Patří k rozhlasovým klenotům.