Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou XXIII. – Galileo na hranici z knih

Přidal: Přemek |

Květen 22, 2012

Mgr. Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 22/2012)

Výchozí situace rozhlasové hry Antuna Šoljana Galileovo nanebestoupení je jednoduchá: matematik Galileo Galilei je držen v domácím vězení u florentinského vyslance a uprostřed noci je navštíven tajemným hostem. Tím je Fra Tomaso Caccini, dominikánský kazatel a nevzdělanec, který rozmlouvá uprostřed noci v Galileově vznešeném vězení. Je přesvědčen o církevních dogmatech, sám ostatně Galilea udal a proti jeho výzkumům štval na kazatelně. Přichází jako kajícník, tak to alespoň Galileovi tvrdí. Ve skutečnosti je vyslán církevními otci, aby zjistil, zda Galileo Galilei stále setrvává ve svých „bludech“. Galilei toto vše samozřejmě tuší od začátku, jeho přístup k náhle odhalenému návštěvníku je zprvu vztekle zuřivý, posléze však s Caccinim naváže rozsáhlý dialog, v němž Antun Šoljan otvírá obecná témata slepé poslušnosti a otevřeného přístupu a jejich věčného sporu.

Předobraz Šoljanovy hry lze vidět už v Brechtově Životě Galilea, respektive v dialogu Galileově s anonymním dominikánským mnichem. Ten však měl jiný důvod k návštěvě velkého vzdělance – sám jako fyzik odmítá to, co sám objevil, aby neublížil malým „nešťastným lidem“. Josef Henke v rozhovoru s redaktorem Janem Smutným pro časopis Československý rozhlas řekl: „Naše inscenace chce být velmi prostá pokud jde o vnější vybavení, ale náročná na přesnost myšlenkového i stylového vyjádření. Každá nuance hereckého projevu je nepostradatelnou součástí a vlastně jediným prostředkem k vystavění složité myšlenkové klenby. A oscilace mezi historickým motivem a současným pocitem interpretů je zdrojem básnického náboje Šoljanovy hry.“ Naznačil tak spřízněnost doby Galileovy s dobou, kterou si Josef Henke, Otomar Krejča i Ilja Racek dobře pamatovali – období politických procesů let padesátých, o nichž se v roce československé premiéry Galileova nanebevstoupení už hovořilo otevřeně.

Rozhlasová hra založená na dialogu dvou herců (Lída Roubíková coby hospodyně vystupuje pouze v prvních minutách) samozřejmě vyžaduje výrazné herecké osobnosti. Otomar Krejča jako Galilei a Ilja Racek jako Caccini byli skvělou volbou; Krejča dokáže rychle střídat herecký výraz přesně podle „skluzavky“ textu; je rozzuřený, cynický, vážný, unavený, především ale vědoucí; Ilja Racek výtečně ztvárňuje Cacciniho vývoj od fanatismu zástupce inkvizice po poblouznění fanatika opačného tábora. Je v tom symbol plytkosti názorů fanatiků – stačí jeden rozhovor a fanatik bezbřeze věří tomu, kterého dříve proklínal a nenáviděl… Až se posluchač začne zamýšlet nad tím, zda Galileovo odvolání svého učení (to ovšem Šoljanova hra již neřeší) nebylo výsledkem prosté úvahy: Stojí mi za ztrátu života držet se své pravdy, mají-li z ní mít užitek pouze hlupáci, kteří ji stejně odmítají? Sám v textu ostatně říká: „Vědu nikdo nepotřebuje. Lidé potřebují jenom výsledky. Když jsem stavěl opevnění, byl jsem dobrý matematik; když jsem zvětšil nebe, jsem zločinec. Nepůjdu na hranici, zbytečné nepohodlí. Mě nezajímá hrdinství, zajímala mě věda, dokud jsem myslel, že ji někdo potřebuje. Jestli bude něco upáleno, bude to věda. Zradila nás sotva se zrodila. Na hranici s ní, na hranici z knih.“

Šoljanova hra získala v roce 1966 cenu RTV Zagreb a Československý rozhlas ji inscenoval o rok později v rámci velké dramaturgické akce. Při ní bylo realizováno množství zahraničních textů, často za účasti cizích režisérů, kterým pomáhali v komunikaci s herci režiséři čeští. V roce 1967 tak byly nastudovány hry Jediný tón (Michel Haymann), Miserere (Peter Hirche) a další. Některé již byly v nedávné době reprízovány (Galileovo nanebevstoupení, Jediný tón), jiné na své objevení čekají (Miserere).

„Galileovo nanebevstoupení je jasným obrazem věčného lidského dilema mezi podrobením se vášni vlastního přesvědčení a poslušnosti vůči dogmatu, které tuto vášeň, tuto pravdu neuznává.“ Takto psali o Šoljanově textu při chorvatské premiéře Branko Hečimovič a Branimir Donat – a tak působí na posluchače dodnes.