Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou XXIX. – Mlhou tam a zpět

Přidal: Přemek |

Srpen 14, 2012

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 34/2012)

Není lehké pokoušet se o literární tvorbu a mít přitom bratra slavným spisovatelem. Své by o tom mohl vyprávět třeba Ondřej Suchý – nebo František Petiška. Jeho bratra Eduarda samozřejmě znáte jako autora knih Hotel pro cizince, Staré řecké báje a pověsti, Příběhy tisíce a jedné noci, Čtení o zámcích a městech nebo sbírky Golem a jiné židovské pověsti a pohádky ze staré Prahy, jméno jeho bratra vám však těžko něco řekne. Ani nemůže, František Petiška totiž nechtěl těžit z bratrovy popularity, a tak publikoval pod pseudonymem František Vinant.

Narodil se v Praze v roce 1934. V roce 1960 ukončil svá studia na lékařské fakultě University Karlovy a získal tak titul MUDr. Již o rok dříve byl asistentem na katedře hygieny práce a chorob z povolání a v roce 1969 získal atestaci. Během svých studií i později se věnoval i tvorbě pro literární časopisy (Květen, Host do domu, Plamen), v letech 1963-1964 dokonce dělal šéfredaktora časopisu Tvář. O dva roky později odešel z Prahy a živil se jako lékař postupně v Milevsku, Bernarticích a v Brandýse nad Labem. Na kulturu však nezanevřel – psal dále do šuplíku a jako herec vystupoval v Divadle Járy Cimrmana. Zemřel v roce 1980, aniž by knižně vyšly jeho povídky či básně.

Zkušenosti venkovského lékaře Petiška – Vinant využil i ve své tvorbě. V posmrtně vydaném výboru povídek Mlhou tam a zpátky (1998) je i ta s názvem Přes řeku. Popisuje jednu běžnou cestu lékaře za svými pacienty, lékaře, který potkává své bližní se svými běžnými starostmi. S použitím dalších motivů a Vinantovy poezie z ní v roce 1994 vytvořil rozhlasovou dramatizaci Josef Plechatý. Tu realizoval o dva roky později Josef Henke s pochopením pro její lyriku. Celou inscenaci nechává prostupovat neodbytným a sugestivním hudebním motivem Otmara Máchy i slovními refrény v textu (tak se významově proměňuje například citace z Vinantovy básně: „Ve veliké pauze mezi prvním a posledním dechem chci nahlas mlčet o tom, jak jsme se narodili nazí.“).

Rozhlasová hra „Přes řeku“ je – jak píše dramaturg Pavel Minks – „metaforou cesty životem, v němž se mísí tragika s hořkým humorem, láska a krása s prostoduchou surovostí a blízkostí smrti“. Je plná symbolů, což naznačuje už její začátek, v němž se lékař snaží dostat na druhý břeh ke svým pacientkám (babičce, matce a dceři) – pomocí voru, který řídí prostý stařec (vynikající výkon Josefa Patočky, jeden z posledních, který v rozhlase nastudoval). Jeho výstupy ukazují kontrast mezi prostým lidským prožíváním (a přežíváním) a bolestným promýšlením vlastní existence.

Inscenace byla největší hereckou příležitostí pro Jaroslava Satoranského. Herec, jehož talent byl v nejlepších létech promrháván na normalizační agitační seriály (Inženýrská odysea, Nejmladší z rodu Hamrů) a jehož tyto role přeci jen trochu stigmatizovaly v letech devadesátých, se v rozhlasovém studiu potkal s výjimečným textem a beze zbytku využil příležitosti, kterou mu Josef Henke nabídl. Satoranského Lékař je k uzoufání vyčerpaný a rezignovaný. Banální hovory jeho pacientů a sousedů jsou kladeny do kontrastu s jeho myšlenkami, které se stále častěji točí kolem symbolů, mytologie (sfinga, převozník Hádes, Medúsa) a – smrti.

Smrt je ve hře Přes řeku přítomna všude – v hovorech obyvatel vesnice (soused v podání Josefa Vinkláře rozváží přívozem smuteční věnce), ve zkoumání místního archeologa (Jaroslav Kepka) či ve snaze matky z tajemného domu na druhém břehu (Jana Štěpánková) o interrupci u své dcery (Iveta Dušková).

Vinantova a Plechatého hra však nevyznívá pesimisticky – naději lze shledávat v dívčině útěku ze „zakletého“ domu, v občasném záblesku moudrosti u senilní babičky (Antonie Hegerlíková).

Za svého života se Vinant nedočkal ani souborného knižního vydání své tvorby, ani rozhlasové inscenace. Inscenátoři hry „Přes řeku“ by se však před ním určitě nemuseli stydět.