Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou XXVI. – Na pohádku s třídním klackem

Přidal: Přemek |

Září 23, 2012

Přemysl Hnilička

(zkrácená verze in Týdeník Rozhlas 28/2012)

Československý rozhlas sehrál v letech velmi křehké a silně okleštěné demokracie let 1945-1948 ne zrovna ušlechtilou úlohu. Zatímco za první republiky a dnes se snaží být až úzkostlivě veřejnoprávní (ve třicátých letech dokonce apolitický), ve třech letech před komunistickým pučem se dal plně do služeb KSČ. Není divu: v poválečném Československu se ctil Sovětský svaz jako osvoboditel ujařmené republiky – a tedy i komunismus s ním spjatý byl brán jako nezpochybnitelný. Kritičtější hlasy však zaznívaly pouze v časopisech (Obzory, Přítomnost), novinách (Svobodné slovo) nebo šeptandou – rozhodně však ne v rozhlase. Ten byl plně na straně Národní fronty a především komunistů. Ostatně – stačí vzpomenout na dětský rozhlasový sbor Miloslava Dismana a jeho ultralevé chovance, kteří se se svým (asi málo ortodoxním) učitelem nakonec rozešli, ať už to byl Pavel Kohout nebo Karel Kyncl.

Nejvíce se oddanost rozhlasu projevila v tzv. únorových dnech, kdy v podstatě nedovolil vystoupení představitelů jiných stran než té komunistické. V publikaci Na vlnách času z roku 1983 na to jeden z pamětníků vzpomíná: „Čest patří našemu rozhlasu za to, že po celou tu dobu nezakolísal, že svůj hlas nepropůjčil protisocialistickým nebo protisovětským útokům. (…) l když pravičáci se snažili prosadit ve svých národněsocialistických a lidoveckých závodních organizacích reakční politiku těchto stran, rozhlas zůstal věrný politice socialismu. Rozhlas netlumočil elitářské nebo revizionistické názory, na jeho vlnách mluvil s. Zápotocký, jistě si vzpomenete na jeho lidská, kritická a revoluční slova, a po pět let s. Zdeněk Nejedlý. (…) A proto se také stal terčem reakčních útoků. Avšak pracovníci rozhlasu byli v palbě těchto útoků ještě pevnější, věděli, že bojují za správnou věc. Jaká byla naše rozhlasová jistota? Rozhlas byl spojen s komunistickou stranou, s jejím vedením. Strana v letech 1947—48 byla pevná, bez revizionistického kolísání, a proto i rozhlas byl pevný. Zrádci zmizeli s nacisty ve čtyřicátém pátém roce a noví se vynořili až v šedesátých letech.“ A jiný jeho kolega, tentokrát ze Slovenska: „O vystúpenie v rozhlase sa uchádzal aj vtedajší ministr financií dr. Matěj Josko. Pochopiteľne, že sme ho odmietli. Vzápätí volal dr. Lettrich, vtedajší předseda SNR a předseda Demokratickej strany, a intervenoval pre jeho vystúpenie. Po vzájomnej výměně názorov som mu nakoniec povedal: Páni, vy už viacej do našich mikrofónov hovoriť nebudete.“

Přesto přese všechno se i v těsně poúnorovém rozhlasovém vysílání objevovaly zajímavé rozhlasové hry: hrály se ještě inscenace dobově velmi populárního a dodnes připomínaného Normana Corwina (ještě v říjnu 1948 byla vysílána jeho satira Můj přítel Sametka), rozhlasová inscenace nové hry Arthura Millera Všichni moji synové (listopad 1948) nebo pásma Stanislava Budína Jak si Amerika vybojovala nezávislost a Druhý odboj amerických Čechů. Zároveň však již vznikaly hry, které – byť jen okrajově – zapracovávaly do svého dějového rámce třídní problematiku. V listopadu 1948 premiérovaná hra Josefa a Miroslavy Tomanových Zkáza Titanicu je toho jasným dokladem. Scéna, v níž je topič okraden milionářem o záchranný pás, hovořila jasně, byť – jak vysvítá z ideologicky nesmlouvavé recenze časopisu Kulturní politika – byla na dějovou linii naroubována jen povrchně; „autoři měli více zdůraznit nestoudnou bezstarostnost milionářů, kteří (…) věřili slepě, že jejich Titanic, postavený za jejich peníze a vezoucí je, pány všech lidí, že tento jejich plovoucí hrad odolá bezpečně všem překážkám, právě tak pevně, jako věřili jejich potomci ještě do nedávna v neporazitelnost a nezničitelnost kapitalistického hospodářsko-politického systému.“

Recenzenti Kulturní politiky, kterou vedl jako šéfredaktor Emil František Burian, měli vůbec třídní hledisko místo logaritmického pravítka, karikatury Antonína Pelce už v roce 1947 zobrazovaly Američany pouze s atomovou bombou v ruce a generál George Catlett Marshall, který vytvořil záchranný plán pro zdevastovanou Evropu a jenž Československo na diktát Moskvy odmítlo, byl zobrazován jako kukačka, sedící na vejci fašismu. Podobně nesmiřitelní byli i rozhlasoví recenzenti – a začínali již od dětí. Krutě a nesmlouvavě odsoudili pohádku Václava Piskáčka O stříbrných beráncích, která byla vysílána v listopadu 1948. Nastiňme nejdříve děj, jak jej odposlechl kritik Dušan Tomášek: „Pastýř měl stádo beránků, kteří měli stříbrné kožíšky a ještě navíc tu vlastnost, že jejich majitel byl šťastným člověkem. Tři panovníci se postupně pokusili beránky získat, ale pastýř své stádo nedal a raději odešel i se svými beránky na oblohu.“ Pravda, nic složitého a možná i ne dost dobře napsaného; kritika však trápí něco jiného: “ „Od těch dob, milé děti, bloudí po obloze a rozdává štěstí všem lidem. Dobrou noc a nashledanou – končila pohádka. Tak! Jenom vám, milé děti, zapomněli dopovědět po lopatě to, co z děje vyplývá: nebudete na světě šťastny, budete-li pilně pracovat, poslouchat maminku, tatínka a pana učitele a hezky se učit, nýbrž dosáhnete svého štěstí snadno a rychle, budete-li lelkovat na oblohu a čekat, až tam poplují beránci.“

Kdoví, jak se tyto řádky četly tvůrcům nebo posluchačům této pohádky. Museli si zvykat – pravítko třídního hlediska se přikládalo celá další desetiletí.