• Domů
• Mluvené slovo na zv. nosičích
• Názory a komentáře
• Rozhlasová literatura
• Rozhlasové hry
• Zákulisí webu

Přemysl Hnilička

(Vyšlo v Týdeníku Rozhlas 46/2012)

Dvanáctého dubna 1954 se v nenápadné místnosti, která neměla připomínat ani kobku, ani místo soudu, sešlo několik osob. Měly rozhodnout o tom, jestli se Robert Julius Oppenheimer, „otec atomové bomby“, dopustil neamerické činnosti a jestli je jeho osoba přímým ohrožením bezpečnosti státu. Již v prosinci minulého roku byl Oppenheimer obviněn Lewisem Straussem, předsedou Komise pro atomovou energii, z nedostatku loajality. Ukázalo se, že byl již mnoho let sledován FBI, která shromažďovala proti Oppenheimerovi nejrůznější svědectví a důkazy včetně magnetofonových pásků a filmů. (Není bez zajímavosti, že v devadesátých letech vydané paměti bývalého agenta KGB Pavla A. Sudoplatova naznačovaly, že Oppenheimer skutečně prozradil některá tajná fakta ohledně výzkumu Sovětskému svazu.)

Proč to všechno? Čím se vědec Oppenheimer provinil? O tom (ale nejen o tom) hovoří rozhlasová hra Jaroslava Putíka Případ Oppenheimer, kterou v roce 1962 natočil režisér Jiří Horčička a která měla premiéru 22. dubna 1962. Putika toto téma zaujalo již dříve, rozhlasová hra vznikla na motivy jeho románu Svědomí: Případ profesora Oppenheimera. Základním tématem je konflikt touhy vědce bádat a posouvat hranice lidského vědění s touhou žít v souladu se svým svědomím, nespolupracovat na vývoji zbraní, které jsou schopny zabít statisíce lidí.

Proti Oppenheimerovi (Karel Höger), který se bojem za svobodu bádání a přesvědčení snaží vykoupit to, že kdysi zradil svého přítele Haakona Chevaliera (Čestmír Řanda), stojí několik svědků. Boris Theodore Pash v podání Otomara Krejči je nevzdělaný, tupý a hrubiánský bezpečnostní důstojník, který „usvědčuje“ Oppenheimera informacemi, jež nemají s případem téměř žádnou souvislost, a necitlivě je vytrhuje z kontextu, ať už jde o Oppenheimerovo angažmá v pomoci Španělsku v roce 1936, nebo o jeho milostné styky. (Skutečný Boris T Pash pracoval jako bezpečnostní důstojník projektu Manhattan v Los Alamos a jako syn pravoslavného kněze měl jistě mnoho důvodů k antipatiím vůči Sovětskému svazu.) Podnikatel a filantrop Lewis Strauss (Ota Sklenčka) je při výpovědi žoviálni a sebejistý, neproblematický; naproti tomu Edward Teller (Miloš Nedbal), americký vědec maďarsko-židovského původu, který v projektu vodíkové pumy nahradil Oppenheimera, má vyjadřování až precizně spisovné, tón řeči distinguovaný a hlas tichý. Přesto právě on ve výsledku svému kolegovi nejvíce uškodí.

(Pokud vám úvodní charakteristika jednajících postav nesouhlasí s popisem jejich dramatické úlohy v Putíkově hře, není divu; skutečnost totiž bývá složitější než plakátově jednoznačné drama, v němž jsou protivníci hlavní postavy placeni Rockefellery.)

Samotný průběh líčení však Putíkova Oppenheimera příliš nezajímá: myslí hlavně na to, aby mu odpustil jeho bývalý přítel Chevalier, kterého pod tlakem okolností zradil. Právě na této situaci založil Putík (i Horčička ve spolupráci se „svou“ dramaturgyní Jaroslavou Strejčkovou) hlavní motiv inscenace, na nějž se retrospektivami nabalují Oppenheimerovy vzpomínky i scény ze zasedání Výboru pro neamerickou činnost. Odehrává se v tehdejší současnosti; otec atomové bomby je při mírové přednášce zaskočen několika provokatéry z řad francouzských studentů, vykřikujících „Hirošima! Hirošima!“. Mnohem větší stres mu však způsobuje pozdější čekání na Chevaliera, s nímž se chtěl sejít v pařížské kavárně. Právě v této nekonečné hodině jsou jeho vzpomínky na vyšetřování konfrontovány s jeho hlasem svědomí – vypravěčem – autorským subjektem v podání Otakara Brouska staršího. Ten v nepravidelných intervalech narušuje plynulost vyprávění, upozorňuje na nesrovnalosti, vyčítá i částečně obhajuje Oppenheimerova stanoviska – a občas také posluchače ideologicky usměrní, to když upozorňuje na provázanost některých svědků s bankéři a kapitalisty.

Putíkova a Horčičkova inscenace Případ Oppenheimer je pozoruhodná jak svou formální stránkou (dodnes je uváděna jako jedna z přelomových her nového počátku rozhlasovosti u nás), tak hereckým provedením. Jen ten ideologický nátěr až příliš překrývá jemné nuance, které skutečný příběh otce atomové bomby nabízel.

Komentáře

Zatím nemáte žádné komentáře.

Napište komentář k článku