Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou XL. – Krutá pravda ve spleti milosrdných lží

Přidal: Přemek |

Březen 11, 2013

Mgr. Přemysl Hnilička

(vydáno v Týdeníku Rozhlas 4/2013)

Na počátku rozhlasové hry Daniely Fischerové Zapřený Albert, aneb příběh o žalu a lži (1989) je jedna cesta do rodného městečka, jeden hotel, jeden telefon a jeden stárnoucí muž – Albert Brixi (Eduard Cupák), který odmítá převzít odpovědnost za svého ještě nenarozeného syna. Jeho telefonický rozhovor s těhotnou přítelkyní nám jej ukazuje jako necitelného, sobeckého člověka – do okamžiku, kdy řekne „Ne, už nechci ničí život, už odmítám odpovědnost, už nechci nikoho na svědomí – bože, jak můžu mít dítě, když jsem zabil vlastního otce?“. Takovému pozvání k příběhu lze ovšem těžko odolat, takže se jako posluchači ocitáme uprostřed dějů, které ani my, ani jednající postavy nemohou ovlivnit a které spějí k děsivému konci…

Text Daniely Fischerové, který je velmi promyšlený a komplikovaný a zároveň narativně srozumitelný, nás zavádí do téhož městečka před několika desítkami let – do roku 1942. Starému muži je osm let a vrací se domů ze sanatoria. Na nádraží jej čeká jen jeho otec (Jiří Adamíra), vážný a nemocný muž, který před několika dny pohřbil chlapcovu maminku. Nechce chronicky nemocného syna vystavit takové ztrátě – a tak si vymyslí první ze série milosrdných lží. Brixi starší vytváří z domácnosti ostrůvek ne-reality, zoufale se snaží udržet rodinné status quo; navzdory zuřící válce, které se alespoň symbolicky snaží bránit odmítáním masa v jídelníčku a odpojením rozhlasového přijímače. Pravda je zavřená za zdí. Za zdí, kde žijí sousedé – židé, kde se střílí, popravuje, plynuje..

Umělá rodinná idyla skončí příchodem dvou „narušitelů“: bývalé služky rodiny Brixi a jejího syna, který se také jmenuje Albert. Dávný hřích mládí starého Brixiho se vrací se značnou naléhavostí, protože oba dva jsou židé, a tak je může před transportem zachránit jen rasově čistý Brixi. S tím vším se musí osmiletý Albert (Petr Hotmar) vyrovnat, stejně jako s tušením, že jeho maminka už nežije. Čeká, že mu otec konečně řekne pravdu, ten však stále váhá a není ochoten zbourat stavbu nepravd, kterou kolem své rodiny vytvořil. Svět malého Alberta je svět permanentní lži, která ho obklopuje, spoutává a svazuje. Jedinou přirozenou reakcí se pak stane vyslovení jedné jediné malé pravdy, která ovšem spustí celou vlnu tragédií.

Hru Zapřený Albert napsala Fischerová v roce 1989 a premiéru měla 21. září téhož roku. Byla to první hra, u níž se setkala s režisérkou Hanou Kofránkovou a s jiným režisérem pak již nespolupracovala. Není divu, Kofránková našla vždy adekvátní režijní gesto a pozoruhodně splétaný text dokázala zpřítomnit tak, že působí přirozeně a jasně. Precizní byl i výběr herců: vedle již zmíněného Eduarda Cupáka, který posluchače provází příběhem jako vypravěč, Jiřího Adamíry, který staví Brixiho seniora jako kombinaci groteskní a anticky tragické postavy je to především malý Petr Hotmar, který naprosto bezprostředně a s neobyčejným talentem a otevřeností ztvárňuje veškeré polohy nelehkého hereckého partu malého Alberta. Vesele pokřikuje na nádraží, s nevinnou krutostí hovoří o smrti a mrtvolách, hraje si na nálety, s dojemnou přesvědčivostí se šeptem obrací v nejtěžších chvílích na sousedovic psa, zavřeného za zdí, bezbranně reaguje na situace, jimž nemůže rozumět… Málokdy se podaří dosáhnout tak skvělého dětského hereckého výkonu. Bývalou služku Růženu hrála Jorga Kotrbová; autorka charakterizovala Růženin hlas jako „pohyblivý písek“ a obsazení toto přirovnání zcela stvrzuje. Růžena – Kotrbová přináší do mrtvolně stojaté Brixiho rodiny horký dech divokosti a prudké mateřské něhy.

Ve vzpomínce, kterou Daniela Fischerová připojila k výboru svých her z roku 1997 (vyšel v nakladatelství Hynek v roce 1997), popsala autorka dojemný okamžik, který jen dokládá, s jakou vervou, chutí a kolegialitou připravoval realizační tým její hru. Závěrečnou scénu, v níž se má malý Brixi dlouho a nepřetržitě přirozeně smát, se nedařilo natočit. Točilo se už poněkolikáté, když tu náhle ze studia zazněl ten pravý, nefalšovaný, přirozený dětský smích. Režisérka i autorka brzy přišly na pravý důvod: již tehdy nemocný Jiří Adamíra vytvářel za sklem pravé orgie komických grimas a póz, jen aby svému dětskému kolegovi pomohl. Když sekvence skončila, posadil se Adamíra na svou židli a schoulil se opět do sebe…