Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou XLVI. – Hořké konce sladkých rozhlasových časů

Přidal: Přemek |

Duben 25, 2013

Mgr. Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 16/2013)

Když v roce 1917 vypukla bolševická revoluce, byl u toho také americký novinář John Reed. Zápas mezi umírajícím carismem, novou demokratickou vládou a Leninovými bolševiky zaznamenával s nadšením komunistického aktivisty; proto je jeho kniha Deset dnů, které otřásly světem dodnes tak čtivá – a tak zoufale neobjektivní. Absolvent Harvardu zemřel již v roce 1920, a tak nemohl sledovat, kam až Lenin (a posléze Stalin) „své“ sovětské Rusko dovedou. Proto se spekuluje i o pozdějším rozchodu Reeda se Sověty: jeho přítel Benjamin Gitlow tvrdil, že ke konci života se začal od bolševiků odvracet, prý pro mechanické uplatňování násilí a byrokracie. Pohřben byl v nekropoli u kremelské zdi.

Jeho kniha však dále žila vlastním životem. Vynikající režisér Sergej Ejzenštejn podle ní natočil film Říjen (1927), který je dosud vysoce ceněn pro své formální kvality. Po více než čtyřiceti letech prošel deformovaný obraz ruské revoluce také československým éterem. Původně divadelní úprava Reedova textu vznikla v roce 1965 pro moskevské divadlo na Tagance. Provedl ji režisér Jurij Petrovič Ljubimov a podle dobového rozhlasového týdeníků text nedramatizoval, „pokusil se pouze tvůrčím způsobem přeložit literární předlohu do divadelního jazyka. V duchu Vladimíra Majakovského, Bertolta Brechta a agitačního umění porevolučních let spojilo divadlo na Tagance mysterii s buffou, tragédii s groteskou, drama s rozpustilým, drzým vtipem a vytvořilo tak kaleidoskopický a současně hrdinský, patetický i satirický obraz revolučního roku i oněch rozhodujících deseti dnů.“ Text, který hrubě zkresluje roli tzv. prozatímní vlády a vykresluje roli Alexandra Fjodoroviče Kerenského, jejího druhého předsedy jako „výstup špatného klauna“, tak ožil na jevišti.

Ljubimovův scénář (v němž zazněly písně na texty Bertolta Brechta, Alexandera Bloka, ale i Vladimíra Vysockého!) v roce 1971 nastudoval na jevišti Státního divadla v Brně herec a režisér Rudolf Jurda. V inscenaci tehdy hrálo všechno, co mělo ruce a nohy, celý ansámbl brněnské činohry. Závěrečné fáze zkoušení se účastnil i režisér Ljubimov, takže inscenace měla i sovětské posvěcení. Premiéra se odehrála 7. května, těsně před velkými květnovými oslavami „osvobození“ Československa Rudou armádou.

V říjnu téhož roku muselo foyeur brněnského rozhlasu vypadat jako přeplněné nádraží; divadelní kolektiv totiž pod režijním vedením rozhlasového profesionála Vladimíra Vozáka začal převádět Deset dnů, které otřásly světem do zvukové podoby. Dílo bylo zdárně dokončeno a v sobotu 6. 11., v předvečer výročí VŘSR, mělo premiéru na stanici Praha.

Je to vlastně smutný paradox: z Brna šedesátých let vycházely pozoruhodné rozhlasové experimenty a především texty her, které v uvolněnější dobové atmosféře posouvaly ne léta zmrazený vývoj rozhlasové hry jako žánru. Už od počátku šedesátých let tvůrčí tandem básníků, prozaiků i dramatiků (Skácel, Pantůček, Přidal, Tachovský) vysílal každý týden netrpělivě očekávaný zábavný pořad Na shledanou v sobotu, pražské posluchače překvapily i dramatické texty Ludvíka Kundery (Zvědavost, Naprosto lhostejné, Bezpodmínečný horizont) nebo Antonína Přidala (Všechny moje hlasy, Sudičky). Brno tak navázalo na přerušenou tradici Kožíkovu a Bezdíčkovu, kteří ve třicátých letech překvapovali moderním naplňováním rozhlasové hry jako žánru a novými režijními postupy.

A právě v brněnském studiu – snad jako „vykoupení za hříchy“ jara roku 1968 – vznikla rozhlasová verze divadelního zpracování Reedova románu, oslavujícího tehdejší revolucionáře a současné okupanty. Titíž herci, kteří ještě před třemi, čtyřmi lety hráli v textech Přidalových a Kunderových, přeříkávají dnes oslavné texty na sovětskou revoluci. A aby paradoxů nebylo dost – Ljubimovova úprava je hravá, plná scénického vzruchu (alespoň v první polovině textu), a tak rozhlasová inscenace působí zpočátku svěže až rozverně, jakoby vůbec nepatřila do počínající normalizace. Vlasta Fialová, která zpívala songy v Kunderově Totálním kuropění na počátku šedesátých let, teď zpívá stejně songy v Deseti dnech. Lepší pomstu si snad běh historie nemohl vybrat. (O pět let později – v roce 1976 – ještě brněnské studio natočí třídílnou rozhlasovou hru východoněmeckého autora Gerharda Stübeho „John Reed“; režíruje ji Olga Zezulová, titulní roli hraje Jaroslav Kuneš.)