Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou – XLIX. Klauni, vlastenci a dramaturg

Přidal: Přemek |

Květen 23, 2013

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 22/2013)

Březen 1939. Dva kabaretní klauni, Přemysl Horáček (Václav Postránecký) a Jéňa Čech (Jiří Klem), připravují inscenaci Buď zdráv, člověče, která obsahuje jinotaje vztahující se k nastupující německé moci. Ta se k jejich textům zatím nevyjadřuje, zato české ministerstvo školství a národní osvěty vyžaduje změny, škrty a znevtipnění vtipů. Horáček je ochotný trochu ustoupit a něco vyškrtnout, Čech ale do textu zasahovat nechce. Už v této chvíli se jejich cesty začínají rozdělovat.

V roce 1941 se setkávají znovu; jeden z nich je již oznámkován (ne zcela bez viny) jako kolaborant a druhý prodává na rohu ulice noviny (a ve „volných chvílích“ je činný v odboji). Přitom oběma šlo vlastně o totéž: udržet v hrozných časech aspoň občas dobrou náladu poctivým Čechům.

Rozhlasová hra Jiřího Justa Klauni a vlastenci je označována jako „kabaretní seminář o podstatě humoru v Čechách“. Just text zaslal do soutěže k 35. výročí tzv. Vítězného Února, v níž sice nezískal cenu, ale zaujal a byl doporučen k dopracování. V Československém rozhlase jej k nahrávce dramaturgicky dovedl Ivan Škapa, mladý a nadějný tvůrce, který se prosadil v roce 1976 hrou „Hastrmancká komedyje“ (co na tom, že tehdy – jak se zjistilo po roce 1989 – pouze svým jménem kryl Vladimíra Semráda). Režijně hru nastudovala Alena Adamcová.

Premiéra byla naplánována na březen 1983, v časopise Rozhlas již vyšla Škapova anotace… avšak osud určil jinak. Hru si – citujme nyní z knihy Od mikrofonu k posluchačům – „měsíc před premiérou poslechlo vedení Českého rozhlasu, které konstatovalo, že „se nejedná o tvůrčí omyl, ale promyšlenou ideodiverzi, ve které autorovi nejde o boj proti fašismu“, a vysílání zakázalo. Kromě výhrad vedených z ideologických pozic a pokoušejících se dokázat, že autor měl na mysli skrytou satiru na současné společenské poměry, zazněla i upozornění na to, že autor J. Just „má kontakty s pravicovou opozicí„. „

Když si hru poslechneme, nemůžeme se vlastně vedení rozhlasu ani moc divit; hra, popisující osudy dvou kabaretních herců za okupace, totiž řešila stejná dilemata, jakým byli vystavování i herci, zpěváci i všichni tvůrčí lidé tehdejší současnosti. Pokud by posluchač v roce 1983 slyšel o kabaretní scéně, která je nucena spolupracovat se „spřátelenou“ scénou berlínskou a spíchnout s ní dohromady spektákl „Praha se baví a jásá“, možná by se mu vybavilo podobně vystavěné Televarieté, které ho hypnotizovalo z obrazovek. A ani závěrečné stanovisko, které oba komici nakonec zastávají, nemohlo být normalizátorům po chuti; jedinou možností boje s okupanty (vedle reálného odboje) je boj vtipem, humorem, srandou. Výsměchem se hroutí hliněné nohy velevážených gigantů, ať už jím byl Hitler, Stalin nebo Brežněv.

To všechno si rozmrzelí návštěvníci onoho kontrolního poslechu dobře uvědomili – a rozhodli se hru okamžitě potopit. Dramaturg Škápa se v nastalé situaci zachoval jinak, než předpokládali: „.. vystoupil s úvodním slovem, v němž se pokusil o obhajobu hry a celého záměru. Přitom si nejen neposypal hlavu popelem, jak učinili jemu bezprostředně nadřízení, ale rozvinul úvahu o postavení Československa za druhé světové války, o síle humoru…“ Výsledkem bylo Škapovo propuštění z Československého rozhlasu, dramaturg prý naprosto nepochopil zásadní úlohu ilegální KSČ v protifašistickém odboji (jakápak sranda, Rudé právo rozbilo Protektorát!). Ivan Škapa si však výpověď nedal líbit, celá kauza se dostala až k soudu, který výpověď uznal za neplatnou. Škapa se do rozhlasu vrátil, ale v roce 1984 po dohodě odešel – s podlomeným zdravím a zcela jistě bez ideálů. V následujících letech vystřídá několik zaměstnání – už proto, že jeho kádrové materiály nebyly díky Čs. rozhlasu bez poskvrnky.

Rehabilitace se mu dostává až v lednu 1990, to je však již pozdě: Ivan Škapa umírá 23. ledna 1990 ve věku čtyřiceti let.

A hra Klauni a vlastenci? Premiéra se konala až 28. listopadu 1989. Justův text se pak dočkal ještě televizního zpracování (1991) v nepříliš zdařilé režii Hynka Bočana (komiky hráli Oldřich Vízner a Zdeněk Žák).