Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou – L. Vraždění v naší ulici

Přidal: Přemek |

Červenec 1, 2013

Mgr. Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 24/2013)

V roce 1967 natočil režisér Horčička v pražském rozhlasovém studiu hru Petera Karvaše Sedm svědků. Byl to výjimečný počin; v textu z živé současnosti se objevila kritika hned několika negativních společenských jevů. V první řadě (a v prvním plánu) to byla kritika lidské nevšímavosti vůči násilí; Karvaš však do hry dokázal vepsat i kritiku morálně problematických atributů socialistické společnosti, která soustavným a promyšleným násilím na duši národa ztratila morální právo jej soudit (to ovšem už Karvašova hra explicitně neříká, naopak v některých částech textu potvrzuje status quo).

V Pivovarské ulici dojde k násilí: dva muži vtáhnou do průjezdu bránící se ženu, znásilní ji a zbijí tak, že později následkům zranění podlehne. Vzpomíná režisér Jiří Horčička: „Hra má půvab v tom, že existuje vražda, jež má sedm svědků a vyšetřuje to policie. Z těch sedmi svědků jich bylo šest nablízku tak, že mohli pomoct, ale nepomohl ani jeden. (…) Poslední, kterou přivedou na stanici, je žena obviněná z toho, že poškodila nějaký majetek. Ta to viděla, byla u krámu, o němž věděla, že je v něm telefon, rozbila skleněné vchodové dveře a běžela k telefonu, aby volala policajty. (..) Je to naprosto perfektně vymyšlené a vypočítané do poslední tečky nad i. Mám tu hru velice rád.“

Dramatik Peter Karvaš měl odjakživa cit pro zneklidňující témata, z jeho pera pocházejí hry jako Malá anketa, Absolutní zákaz (obě 1968) nebo cyklus Výslechy (1970). „Karvaš si mne jako režiséra našel sám. Podle úmluvy se slovenskou dramaturgií měla právo na první uvedení téhle hry Bratislava. On tohle porušil a poslal mi text Sedmi svědků s tím, že si je vědom porušení dohody, ale byl by rád, aby měla premiéru Praha,“ řekl Horčička pro knihu otce a syna Vedralových Jiří Horčička – Rozhlasový režisér.

Každý ze svědků je něčím pozoruhodný, každý má velmi logické argumenty, proč nezasáhl, proč se ho celá událost netýkala. Uveďme alespoň tři příklady. První svědek – Arnold Fabry (Jaroslav Kepka) – od počátku tvrdí, že nic neviděl, nic neslyšel a nemá „s tím vším“ nic společného. Tónem hlasu dává herec Kepka najevo od počátku, že máme co dělat se slabochem, který se proti násilí neozval ze zbabělosti: „Já jsem vlastně rád, že jsem zbabělec. Zbabělci jsou slušný lidi, na pořádnou lumpárnu jednoduše nemají dost odvahy, na světě je moc málo zbabělců. (…) Hrdinové, to je nebezpečí. Aby se mohli ukázat, musí být zle. Kdyby tamti dva rabijáti byli zbabělí, nervali by tu chudinku z auta a nic by se nebylo stalo.“ Všechny tyto detaily, které Karvaš nechává Fabryho pronést, jej zároveň zlidšťují a zároveň mohou vyvolat nechuť k němu. Tuto ambivalenci zde Karvaš zobrazuje s plným vědomím, nechce tu posluchači dát jasný „návod k použití“ Arnolda Fabryho. Veškerá ambivalence však končí závěrečnými větami prvního svědka: „A co ta ztráta času? Kdo mi tady nahradí ztrátu času?“

Další svědek – Cyril Vajda (Radoslav Brzobohatý) – je přímým antipodem Kepkova aranžéra; od prvních vět tu před námi stojí sebevědomý hokejový hráč, silný svalovec, schopný zmlátit snad celé mužstvo protivníků. Vajda však nezasáhl a stává se tak okamžitě posluchači nesympatický. V průběhu výslechu však vyvstávají před nimi nové skutečnosti, které tento jasně negativní pohled problematizují. Hokejista své nezasahování obhajuje osobními zkušenostmi: VB ani stát se ho nezastali ani když upozorňoval na nekalé praktiky v hokeji či autodílně, kde pracoval, ani když se zastal své nevlastní sestry proti jejímu řediteli, který ji svedl: „Tak já vám něco povim: to se ví, že mě to strkalo, ubal jim jednu, pošli je k zemi, ale co by se bylo stalo? Ženská by jasně zdrhla, ty dva by tam zůstali ležet, ostatní by se vypařili a

koho byste sbalili: mě, koho jinýho, mě! (…) Jen se s váma nezaplýst. Kdo mi pomoh, když sem se vozval proti svinstvu, hm? Nechali ste mě ve štychu, tak se na to vyfláknu já zrovna tak.“

Třetím svědkem, jehož si popíšeme, je bývalý univerzitní profesor (Karel Höger), zahořklý, nenávistný člověk, kterého – jak se tehdy rádo říkalo – „semlela doba“; penzionován byl předčasně, snad také perzekvován (to se ovšem ve hře nepotvrdí). Ze všech svědků je právě on největší mravní nihilista – obhajobu své netečnosti staví na srovnání jedné „malé“ vraždy v Pivovarské ulici a „velkého“ vraždění ve Vietnamu či Osvětimi. Höger postavu staví pevnými tahy – profesor hovoří klidně, s nechutí a despektem vůči stávajícímu režimu. Režisér nesympatičnost Högerovy postavy zvýrazňuje malým režijním detailem: když si profesor bere prášky, které musí pravidelně užívat, zachytí Horčička jejich chroupání a polykání ve zvukovém detailu, zveličené tak, aby se posluchači postava ještě více znechutila.

Dva vyslýchající příslušníky VB hrají Rudolf Hrušínský a Rudolf Jelínek. Starší z nich je již praxí zletargičtělý řemeslník, zapisující bez emocí, jeho mladý pomocník naopak s rozhořčením vyžaduje po svědcích vysvětlení jejich neochoty pomoci ohrožené ženě.

Karvašova hra byla nastudována ještě několikrát: vedle slovenské inscenace vzniklo také nastudování holandské pod názvem Zeven getuigen (1968, režie Wim Paauw).