Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou LIV. – Zahrada plná havranů

Přidal: Přemek |

Srpen 19, 2013

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 32/2013)

Wolfgang Hildesheimer (1916–1991) se narodil v Hamburku židovským rodičům. Se svými rodiči emigroval do Palestiny, kde se vyučil truhlářem. Později přesídlil do Londýna, kde vystudoval scénografii a malířství. Pozoruhodnou epizodou jeho života byla funkce soudního zapisovatele u norimberských procesů s nacistickými zločinci. Jeho životní náplní se však stalo umění – malířství, literatura a drama.

Hildesheimer napsal mnoho povídek (vyšly pod názvem Nelaskavé legendy), romány Tynset a Ráj falešných ptáků a slavný projev O absurdním divadle, který pronesl v roce 1960 v rámci Mezinárodního týdne studentského divadla v Erlangenu. Nás však bude zajímat především jako autor rozhlasových her. Napsal jich nemálo, v Československém a Českém rozhlase byla nastudována Princezna Turandot (1965, režie Ludvík Pompe), Balkánexpres aneb Ze života padělatele (1997, režie Ivan Chrz) a také Havrani pana Walsera, kterým se budeme věnovat.

Děj této černé absurdní komedie je vyprávěn s až wildeovskou lehkostí: Adrian Walser, soukromník, žijící v příjemně vybaveném domě s loajální služebnou paní Borgwardovou z peněz svých záhadně zmizelých příbuzných, je jednoho dne překvapen návštěvou své tety Cosimy. Po úvodních zdvořilostních frázích tetička jasně vyjeví, proč přišla: ví, že se Adrian zbavil svých příbuzných a je ochotna na to „zapomenout“, ožení-li se Adrian s její nepříliš hezkou dcerou a bude jim vyplácet slušnou částku. Evidentně není první příbuzná, která za panem Walserem s podobným vydíráním přišla – a také ji stihne stejný osud: je svým synovcem proměněna v havrana. (Posluchač vyznávající v dramatu realismus je arci překvapen, autor je však schopen vysvětlit i toto; Adrian Walser byl – podobně jako jeho nezvěstný strýc Mikuláš – učedníkem slavného čaroděje, který jej naučil právě toto proměňovací kouzlo.) Poté vstupuje do děje další postava, pan Mönkeberg, který byl tetou Cosimou najat jako její osobní strážce. Pro její záchranu však nic neudělal – není divu, není totiž tím, kým se zdá být. Brzy se Adrianovi odhaluje jako poslední člen rodiny, strýc Mikuláš. Proti sobě tak sedí dva žáci starého čaroděje, se stejnými schopnostmi a stejným přáním: vyřídit toho druhého, udělat z něj havrana…

Poprvé byla černá rozhlasová horor-komedie Havrani pana Walsera nastudována v roce 1963 v překladu Jiřího Janovského a režii Vladimíra Vozáka. Bohužel se nedochovala, bylo by totiž jistě zajímavé sledovat herecké výkony hlavních představitelů: Adriana Walsera hrál Rudolf Krátký, paní Borgwardovou Jana Ebertová, pana Mönkeberga Rudolf Chromek. V případě Marie Walterové (ztvárnila tetu Cosimu) by šlo navíc o vzácný dokumentární snímek této významné herečky a matky rozhlasové režisérky Olgy Zezulové.

Po roce 1989 zařadil dramaturg Oldřich Knitl Hildesheimerovu hru opět do natáčecího plánu a roku 1992 ji natočil Josef Henke. Jeho inscenace si drží onu konverzační lehkost, zároveň však pomocí dobře zvolených zvukových efektů (krákání havranů, hudební složka) vytváří dojem nejistoty. Herecky je nové nastudování Havranů pana Walsera také jedinečné: především Jiří Zahajský v postavě Adriana Walsera a Josef Kemr jako strýc Mikuláš alias Mönkeberg podávají výkony hodné zapamatování. Služebnou paní Borgwardovou hraje Marie Marešová, tetu Cosimu Drahomíra Fialková.

Závěrem upozorněme ještě na jednu zajímavost: o Hildesheimerově hře Havrani pana Walsera (byť ji přímo nejmenuje) hovoří jedna z postav rozhlasové hry Jana Žáčka Kočky (1992, režie Jan Žáček). Není divu – Žáčkovy Kočky jsou částečně také poctou absurdní černé rozhlasové grotesce.