Panáčkův průvodce rozhlasovou hrou LV. – Kunderovo Totální kuropění v rozhlase

Přidal: Přemek |

Srpen 19, 2013

Přemysl Hnilička

(vyšlo v Týdeníku Rozhlas 34/2013)

S Ludvíkem Kunderou jako autorem rozhlasových her jsme se v našem seriálu již setkali. Tentokrát se budeme věnovat prvnímu jeho výraznějšímu setkání s rozhlasem. Nešlo o původní rozhlasovou hru, ale o rozhlasovou úpravu jeho divadelní hry Totální kuropění.

Básník Kundera byl počátkem šedesátých let požádán dramaturgem Státního divadla v Brně Bořivojem Srbou o nový dramatický text. Divadelní premiéra se konala 24. 6. 1961 v režii Evžena Sokolovského. Funkční hudbu brechtovské inscenace složil Jan Novák, hrál orchestr Gustava Broma.

Kundera zde čerpal z vlastních zážitků – byl jako ročník 1920 totálně nasazen jako pomocný dělník ve velkém vojenském skladu ve Špandavě u Berlína. Vytvořil tedy rozsáhlou dramatickou fresku, popisující život mladých lidí, kteří byli v Německu totálně nasazeni, aby po německých mužích, odvelených na frontu obsadili v průmyslu uvolněná pracovní místa. Kundera se zde zaměřuje především na problémy kulturního, společenského i prostě lidského přežívání v úmorných podmínkách “total einsatzu” a vedle epické, vyprávěcí roviny zde používá i subjektivně, až lyricky zabarvenou rovinu – obě vyjádřené výstupy hlavní postavy- básníka a filozofa Jiřího (Otakar Dadák).

Kunderovi touto hrou šlo o jakýsi morální apel na soudobou společnost, která o totálně nasazených buď mlčela, nebo je tendenčně pojmenovávala spíše jako přisluhovače Říši, než jako vězně.

Rozhlasová verze této hry byla nastudována v původním obsazení divadelní inscenace (Josef Štefl, Milan Vágner, Rudolf Krátký, Zdeněk Kampf, Helena Kružíková, Vlasta Fialová a další), s původní hudbou v podání téhož orchestru. Autorkou úpravy (Jiřina Marešová ) byly vyškrtnuty scény rozhlasově nepřenosné (živé, na divadle každý večer částečně improvizované rozhovory herců s diváky přes rampu), byla zesílena funkce vypravěčských partů a hudby atd. Rozhlasovou režii za spolupráce s Evženem Sokolovským provedl Bohdan Denk v roce 1962.

Při srovnání s dobovými přepisy divadelních inscenací stojí Totální kuropění přece jen na vyšší úrovni. Ačkoli původní divadelní text ani divadelní inscenace nedoznaly větších změn, mají určitý rozhlasový potenciál. Je tomu tak především díky určité v rozhlase velmi dobře využitelné žánrové i scénické roztříštěnosti, kabaretně stavěným obrazům oddělené od sebe jazzovou hudbou a také díky silně předsazené funkci vypravěče – autorského subjektu, který je nejvíce přítomen v postavě Jiřího.

Rozhlasová adaptace dosahuje působivosti především díky své zvukové složce, kdy auditivními prostředky dosahuje téhož účinku, jako divadelní inscenace prostředky vizuálními. Přesto byly některé jevištní zážitky posluchačům nepřenosné; například ve scéně na Alexanderplatzu (v divadelní verzi označené jako 7. obraz) byla iluze “podivného, neuvěřitelného pomíchání národů” v Sokolovského divadelní inscenaci vytvořena vizuálně pomocí velkého počtu statistů, kteří chodili nepravidelně po prostoru otáčející se divadelní točny pod různě směrovanými reflektory , v rozhlasové úpravě je tohoto efektu babylonského zmatení jazyků dosaženo prostou “smyčkou“ smíšených hlasů různých jazyků. Autor dobové recenze napsal v Hostu do domu: „skvěle vystavěný obraz zmateně proudících chodců na berlínském Alexander-Platzu nestačila nahradit běžná zvuková kulisa pouličního hluku ani z poloviny“.

Režisér rozhlasové úpravy využil i funkci orchestru k brechtovsky antiiluzívním předělům, které zvyšovaly dramatický účin. V okamžiku, kdy se ostatní dozvědí o Jarmilině smrti, prolne počínající Teologovu modlitbu skladba Quincyho Jonese “Rat Race” (Krysí dostihy). Tento prostý efekt “narušení” dojemné scény svižnou jazzovou melodií dosahuje v rozhlasovém zpracování neobyčejného dramatického účinku.

Úlohu zcizovacího efektu či zpřítomnění autorského subjektu zde plní i jednotlivé songy, ať už zpívané Šansoniérkou (Vlasta Fialová), či ostatními herci (především Josef Karlík v roli malíře Zdeňka, dále pak sbor). Všechny songy – především pak ty, určené Vlastě Fialové jako Šansoniérce – jsou Janem Novákem psány tak, aby jejich melodická struktura nenechala posluchače unášet se její plynulostí, ale naopak právě svou náročnou, často disharmonickou a nejednotnou stavbou nutilo posluchače vnímat text.

Totální kuropění bylo pouze dalším ze záznamů divadelní inscenace; přesto je z nahrávky patrná i určitá rozhlasová nosnost. Tu můžeme přisuzovat především Kunderovu textu, ve kterém autor pracuje poučeně se zásadami chápání divadla, jak je teoreticky i prakticky prosazovali Bertolt Brecht a Emil František Burian.

A ještě doušku: hra Totální kuropění byla přepracována i pro televizní vysílání; natočena však byla v tovární hale, a tak musel být změněn inscenační klíč, byť režii opět vedl Evžen Sokolovský. Televizní záznam se dochoval, bohužel poškozený – u části záznamu chybí zvuk.