Fonotéka České akademie věd a umění
V důsledku katastrofálních povodní v létě roku 2002 se málem skutečně „uzavřela voda“ i nad jednou významnou kapitolou z dějin zvukových záznamů v českých zemích i na Slovensku. Díky obětavosti pracovníků archivu České akademie věd a několika dalších jednotlivců se naštěstí podařilo zachovat sbírku asi 500 dokumentárně velice zajímavých zvukových nahrávek uloženou v archivních prostorách poblíž Vltavy. V současné době – po více než sedmdesáti letech od pořízení těchto snímků – již probíhají práce na jejich čištění a přepisu na moderní zvukové nosiče.
Příběh zakládání archivu historicky významných zvukových záznamů pořízených koncem dvacátých let a počátkem třicátých let minulého století (a hlavně následný osud této fonotéky) je bohužel typický pro – řečeno dobovými slovy dr. Václava Klofáče „zbahnělé poměry domácí“: je totiž přehlídkou zmarněných příležitostí, malicherných sporů a v neposlední řadě i akademické strnulosti, přetrvávající v určitých ohledech bohužel až do současnosti. Nahlédněme nyní do více než sedmdesát let starých dokumentů výmluvně vypovídajících o nepraktickém a alibistickém přístupu některých pracovníků tolik vážené instituce, jakou Česká akademie věd a umění nepochybně ve své době byla.
S myšlenkou založit fonotéku, jež by budoucím věkům zachovala zvukový obraz doby, přišel v českých zemích jako první v roce 1910 profesor Josef Zubatý, pozdější prezident ČAVU. Po vzoru podobných institucí existujících již tehdy mimo jiné ve Vídni, Berlíně i Paříži měl být v Praze založen „velký, všestranný a obecně užitečný archiv gramofonický a fonografický“. V důsledku tehdejší nedokonalé techniky nahrávání a neexistence zařízení na výrobu matric a pro následné lisování gramodesek v tuzemsku však bylo od tohoto úmyslu brzy upuštěno.
Po vzniku ČSR se ČAVU k myšlence zřízení takové fonotéky několikrát vrátila – její přední člen profesor Josef Chlumský za tímto účelem vyjednával již v roce 1919 na pařížské univerzitě se zakladatelem tamního fonografického archivu profesorem Brunotem a dokonce i s Charlesem Pathé. Tohoto spolumajitele stejnojmenné velké francouzské společnosti na výrobu gramodesek a filmů se pokoušel přemluvit k obnovení filiálky firmy v Praze nebo k přestěhování její pobočky z Vídně do Prahy. Firma Pathé sice určitou ochotu pomoci projevila (poslala dokonce pražskému Fonetickému ústavu darem několik gramodesek), ale svou filiálku v Praze pro nejisté poválečné poměry neobnovila (česká měna právě v té době – po odstoupení ministra financí Aloise Rašína – totiž zaznamenala značný pokles).
Charles Pathé také profesora Chlumského upozornil, že jeho firma pořizuje pro francouzskou fonotéku též nahrávky proslovů významných francouzských kulturních a politických osobností a dal mu při této příležitosti poslechnout záznam projevu jednoho z francouzských ministrů tehdejší vlády. Profesor Chlumský proto o rok později požádal Charlese Pathé, zda by jeho firma mohla pořídit záznam hlasu profesora Ernesta Denise, velkého přítele Československa, který během své návštěvy Prahy v roce 1920 s takovým nahráváním souhlasil. Pořízení uvažované nahrávky ovšem zabránila předčasná smrt E. Denise.
Fonografické pracoviště ČAVU se poté na radu kolegů z pařížské univerzity rozhodlo zakoupit francouzskou aparaturu pro nahrávání gramodesek (akademiky používanou terminologií označenou za „zdokonalený fonograf“ systému jistého inženýra Raveneta), a to především proto, aby nebylo „časem ani penězi“ závislé na cizině. V Praze totiž v té době přednášel o berlínském fonoarchivu jeho pracovník jistý dr. Doergen a našim vědcům neušlo, že při té příležitosti „hleděl u nás získati půdu“.
Když se pak zmíněný francouzský přístroj podařilo rozpohybovat, objevila se další komplikace: žádná tuzemská firma nedokázala galvanoplasticky rozmnožovat nahrané voskové desky. Opět proto byla navázána jednání s firmou Pathé, ale poněvadž odhadnuté náklady by výrazně překračovaly dotace, jež měl tehdy Fonetický ústav k dispozici, byla celá záležitost předložena k rozhodnutí ČAVU. Ta zvolila 31. října roku 1928 fonografickou komisi, která celou otázku prostudovala a přednesla podrobný návrh (schválený Akademií již 14. prosince téhož roku), jímž bylo rozhodnuto, že natáčení uvažovaných snímků bude svěřeno francouzské firmě Pathé, a že původní program nahrávání pouze lidových nářečí bude rozšířen například i o „všecky zajímavé a cenné stránky zvukového života slovenského živlu v našem státě“. Do dalších kategorií byly nakonec zahrnuty i zápisy básní přednášených jejich autory, snímky vynikajících interpretačních umělců i úryvky z divadelních kusů v přednesu předních hereckých osobností. Další součást zamýšlené fonotéky pak měly tvořit „zápisy řečí vynikajících řečníků politických i nepolitických bez rozdílu stran“. Náklady na celou akci byly odhadnuty na 80 000 francouzských franků s tím, že pořizování zvukových záznamů má být realizováno co nejdříve.
Nahrávky pořizovali pod dozorem profesora H. Pernota, tehdejšího ředitele Fonetického ústavu v Paříži, dva technici firmy Pathé, a to od 19. září do 1. listopadu roku 1929. Spotřebováno bylo všech dodaných 800 nahrávacích vosků – téměř tři stovky z nich však byly znehodnoceny pokusy či poškozeny při ohřívání, takže pro vlastní nahrávky se použilo jen asi 500 vosků. Nejvíce byly zastoupeny nahrávky nářečí a lidových písní z Čech, Moravy, Slezska, Slovenska, Podkarpatské Rusi a Horní a Dolní Lužice. Na téměř dvou stovkách snímků pak byly zachyceny záznamy hlasů básníků, divadelních herců, významných osobností života literárního, politického, vědeckého atd. a nahrávky české umělé hudby. Operní snímky nebyly pořizovány – údajně „pro vázanost smlouvami s jinými gramofonickými společnostmi a částečně pro přílišné požadavky umělců“. (Jako poradce pro operu a jmenovitě věci Smetanovy se tehdy nabídl profesor Zdeněk Nejedlý.) Na druhé straně jedna zpráva konstatuje, že ochotně a zdarma vyhověl pozvání Akademie například mistr Jan Kubelík.
Stejná zpráva ještě konstatuje slabší zastoupení moravských nářečí a písní způsobené jednak menším počtem přihlášených účinkujících, především ale skutečností že v posledních nahrávacích dnech, kdy mělo dojít na Moravany, již nebyl k dispozici dostatečný počet použitelných voskových desek. Za způsobilé k výrobě kovových matric bylo uznáno celkem 466 vosků.
Celý podnik si vyžádal náklady více než 270 000 Kč. Vyrobení jedné oboustranné gramodesky tak přišlo na téměř 1000 Kč. Pro pořizování elektricky zapisovaných snímků totiž bylo třeba dopravit do pražského nahrávacího studia větší počet osob z venkova – jen náklady na dopravu, stravné, noclehy a jiné výdaje pro účastníky ze Slovenska činily 71 000 Kč. (Známý český sběratel písní Karel Plicka si například nárokoval za cestovné, diety, přídavek za větší práci a drobná vydání pro Slováky 5456 Kč.)
Ke zdaru akce „významně přispěl Radiožurnál, který se ochotně zúčastnil práce, upsal 20 000 franků a propůjčil zdarma na celou dobu zapisování svoje místnosti v Národním domě na Vinohradech“. Zde jen malé upřesnění: studio ve zmíněných prostorách využíval pražský Radiojournal na základě dohody s českou pobočkou německé firmy Odeon, která tam tehdy – jako jediná gramofonová firma v tuzemsku – měla své nahrávací studio.
Zpráva ČAVU konstatuje kromě dalších podrobností z průběhu pořizování snímků také cenné služby, jež při vlastním nahrávání prokázal Akademii správce vinohradského policejního komisařství dr. Lněnička. Tyto služby spočívaly v „propůjčení dvou mužů policejní stráže pro mírnění hluku z ulice a nerušené provádění zápisů“.
Mimořádné výdaje vzniklé v souvislosti s touto sérii nahrávání způsobily Akademii nečekaný schodek, který měl být – dle jejího očekávání – ještě v roce 1929 uhrazen „s pomocí naší vlastenecké a uměnímilovné veřejnosti“. Pravdou je, že kromě již zmíněné významné finanční účasti Radiojournalu přispělo částkou 20 000 Kč ministerstvo školství, 25 000 Kč ministerstvo zemědělství, dalšími 170 000 Kč přispěla Akademie a štědří byli i někteří jednotlivci: částku 10 000 Kč věnoval JUDr. J. Brumlík, Ing. Fr. Křižík věnoval 1 000 Kč a významnou částku 10 000 Kč daroval Sbor pro postavení pomníku B. Smetany.
Josef Chlumský ve své dobové zprávě o Fonografickém archivu ČAVU (v Časopise pro moderní filologii, 1930) uvádí, že vylisované gramodesky budou uvedeny i na pařížský a světový trh. K tomu pochopitelně nedošlo – známa je pouze skutečnost, že některé slovenské snímky z této série byly 13. března 1930 zásluhou profesora Pernota předvedeny vybranému obecenstvu při jeho přednášce na pařížské Sorbonně.
I když výše zmíněná zpráva J. Chlumského uvádí, že lisování natočených snímků provedla firma Pathé ve Francii již počátkem roku 1930, byly postříbřené matrice spolu s deseti výlisky šelakových gramodesek z každého natočeného snímku dodávány firmou Pathé do Prahy velice liknavě a eraticky – poslední z nich přišly na základě četných urgencí až v září roku 1931.
Jak prozrazují zápisy z jednání fonografické komise, právě počátkem roku 1930, kdy z Paříže dorazily bedny s prvními výlisky, začala ČAVU v jakési předčasné euforii uvažovat o pokračování tohoto projektu. Pan profesor Úlehla z Brna například naléhal, aby Akademie „zapsala písně z jeho kraje, z Moravského Horňácka, a doporučuje k tomu celou rodinu Hudečkovu z Velké“. Pražská firma Radio-Lucerna si prý „zlákána podnikem Akademie vyjednala, že jí Pathé ještě letos půjčí elektrický stroj zapisovací a jednoho mechanika, aby provedla několik obchodních zápisů“. Komise tedy navrhla založení zvláštního fonografického fondu, „aby se každý rok mohlo v zápisech pokračovat a archiv doplňovat“.
Dodávky vylisovaných gramodesek z Francie se však začaly zpožďovat. Dvě bedny došly do Prahy během léta, když je však pracovníci Akademie v září otevřeli, byli nuceni konstatovat, že z 380 desek jich bylo 110 zaslaných chybně – byly buď duplicitní, měly nesprávně spojované strany či byly lisované jen po jedné straně. Pracovníkům Akademie proto nezbylo nic jiného, než zkontrolovat i obsah předešlých zásilek a urgovat u firmy Pathé zaslání zbývajících desek. Profesor Chlumský zároveň písemně požádal francouzské ústředí firmy o zřízení jejího oficiálního zastoupení v ČSR, aby se některé desky mohly ještě před koncem roku prodávat. Na základě této žádosti vstoupila firma Pathé v jednání s firmou Optiko-Technika se sídlem v paláci U Nováků a přislíbila jí brzkou dodávku gramofonů a desek.
Akademie zároveň vybrala 47 desek, které měly být určené ke komerčnímu prodeji. Učinila tak po vyslechnutí první část dodaných výlisků, kdy několik členů komise hodnotilo jak technickou kvalitu snímků, tak jejich obsah. V některých případech ovšem akademici vynášeli diametrálně rozdílné posudky: Chlumský – „Výborné, hlas čistý a přirozený“, Zubatý – „Ohavné pro přílišné tremolo. K prodeji nevhodné“ (mezzosopranistka Dubská-Šmídová). „Výborné, jen na konec piano trochu drnčí. Zubatému se líbilo, až na to drnčení (Bedřich Karen: Smír Tantalův)“. Chlumský „Výborné“, Zubatý – „není to vzorné. Piano jako by bylo rozladěné“, Zich – „Štěpánova harmonisace neumělecká (Neyssová-Bächerová, klavír dr. Štěpán)“. U folklorních snímků kladli akademici důraz na autentičnost, proto zde nacházíme i poznámky jako „zpěvačka zkažená vystupováním v rozhlase“ či „ přednes afektovaný“.
Zprávy fonografické komise ČAVU z roku 1931 konstatují dokončení třídění desek, jejich uložení „do jarmary v druhé třídě Akademie“, v září pak převzetí posledních výlisků od firmy Pathé. Jinak se ale v záležitosti natáčení dalších snímků (kromě výměny několika recomandovaných dopisů s pařížským ředitelstvím firmy) neudálo nic. V dubnu komise vzala na vědomí sdělení dr. M. Očadlíka, že „Radiojournal chce ve spolupráci s gramofonovou společností Parlophon provést rozmnožení vzácných desek a zápisů, které dnes těžko dostati. Tak prý byl zapsán Mošna /zpěv i řeč/, Sklenářová, Maturová, Šír, atd. Desky patří různým firmám a ty desky má ředitel Fuchs. Radiojournalu jde jen o projev zdali Akademie s takovým podnikem souhlasí.“ Radiojournal tehdy patrně uvažoval – po vzoru některých zahraničních gramofonových firem – o přelisování původních gramofonových desek z počátku století, ale žádný takový projekt nakonec realizovaný nebyl.
Po delším „neobchodnickém váhání“ vylisovala firma Pathé 42 desek, jež měly být – původně ještě před koncem roku – uvolněny do prodeje veřejnosti. Pokud šlo o zřízení pražského zastoupení, neměla tato společnost nejspíš moc chuti dát se zastupovat firmou Optiko-Technika, neboť přišla s nesplnitelnými podmínkami odběru minimálně 1000 gramodesek od jednoho titulu s platbou předem. Akademie proto firmě Pathé doporučila další pražskou firmu Gustava A. Svojsíka, která ovšem byla ochotna převzít maximálně deset výlisků každé gramodesky. Než se pak Svojsík dohodl s firmou Pathé na exkluzivním prodeji a objednal v květnu roku 1932 200 desek s nahrávkami hlasu vdovy po náčelníkovi Sokola paní Renaty Tyršové a básníka Viktora Dyka (50 kusů u něj objednala Umělecká beseda a 100 kusů Československá obec sokolská), měl již je v prodeji největší pražský velkoobchod hudebními nástroji, gramofony a gramodeskami Jana Kettnera. U jiných než dvou výše uvedených titulů nedosáhly objednávky ani 50 kusů gramodesek, což byl minimální počet, který firma Pathé souhlasila lisovat (ovšem za zvýšenou cenu za kus). Během osobní návštěvy pařížského ředitelství firmy Pathé se G. Svojsíkovi podařilo vymoci si snížení minimálního počtu výlisků na konečných 5 kusů, ovšem za cenu zvýšenou o autorské poplatky ve výši 7,5 %, takže konečnou maloobchodní cenu desek musel zvýšit z původních 35 Kč na 40 Kč.
ČAVU ve snaze zajistit natočeným snímkům odbyt doporučovala své „gramofonické“ desky …zvláště našim školám, kde přispějí k oživení vyučování češtině, dějepisu, občanské nauce i při učení zpěvu a hudbě a některé nabízené tituly iniciativně doplnila o konkrétní doporučení –například „Dramatická scéna hodící se pro všecky školy“ (Gabriela Preissová: Vzpomínky ze Slovenska za války), „Hodí se při oslavách Masarykových a při občanské nauce“(Proslov profesora Srdínka pronesený při odhalení pomníku prezidentu Masarykovi v Hradci Králové), „Možno použít při výkladu o Jiráskových Psohlavcích“ (Chodské polky) či „Zajímavé pro osvětlení také dnešních těžkých poměrů našich lidí v našem pohraničí. Hodí se při literatuře i při občanské nauce“ (Antal Stašek: O sociálních poměrech našeho Podkrkonoší).
Gustav Svojsík ve svém katalogu zasílaném československým školám tyto desky nabízel za 45 Kč s upozorněním Při větší objednávce sleva. Přihlášky co nejdříve, pokud možno do týdne. Kdyby byly na škole peněžní potíže, může škola platit později, jen když fa Svojsík bude míti přihlášky včas. V důsledku zvýšení ceny jednotlivých gramodesek ale mnoho škol své objednávky odvolalo, takže celou věc musela nakonec zachraňovat Akademie alespoň prosazením snížení splátek na gramofony dodávané k přehrávání těchto desek do jednotlivých škol další pražskou firmou Linguaphone.
Koncem roku 1932 G. Svojsík nahlásil Akademii „mrzutou věc“: že totiž některé z institucí za odebrané gramodesky nezaplatily. Matice slovenská a univerzita v Bratislavě, kam byly předány snímky slovenského folklóru, se zase ani po několika urgencích neobtěžovaly potvrdit jejich příjem.
O pomoc při odběru gramodesek požádala Akademie také pět ministerstev a o intervenci u československých ministerstev zahraničí a školství požádala dokonce našeho vyslance v Paříži pana Osuského, kterému při té příležitosti dost nediplomaticky nabídla možnost natočení hlasu jeho i jeho paní choti (vyslancova manželka, sopranistka Pavla Osuská-Vachková, byla v letech 1914-1919 členkou pražského Národního divadla). Pan vyslanec nechal Akademii zaslat zamítavou odpověď s následujícím celkem logickým vysvětlením: „Desky registrující českou nebo slovenskou řeč se k propagačním účelům v cizině nehodí. Je tudíž těžko, aby je vyslanectví ministerstvu zahraničních věcí k zakoupení doporučovalo. Pokud pak jde o jejich zakoupení pro školy, spadá věc do oboru působnosti ministerstva školství a národní osvěty. Vyslanectví se domnívá, že by bylo dobře, abyste se předem dohodli s příslušnými ústředními úřady v Praze, na základě jejichž rozhodnutí by pak vyslanectví mohlo snad nějak zakročiti u firmy Pathé Frères.“ Pokud šlo o nabídku k natáčení, pan vyslanec chladně poděkoval a nechal se slyšet, že „čeká na vhodný okamžik, kdy paní Osuská bude hlasově tak disponována, aby mohla dáti svůj hlas registrovati…“
Koncem roku 1932 bylo s konečnou platností rozhodnuto, že Akademie bude pokračovat v zápisech písní, hudby a nářečí Moravy. V této záležitosti byl osloven pražský Radiojournal, využívající tehdy služeb gramofonové firmy Ultraphon, a další česká gramofonová firma Esta. Požadavky Radiojournalu (respektive Ultraphonu) se však ukázaly být neúnosně vysoké – jedna matrice by přišla na 1600 Kč. Akademie tedy nakonec přijala nabídku Esty, která se uvolila pořídit jednu matrici za 1000 Kč a k tomu dodat ještě 10 výlisků od každého natočeného snímku.
K natáčení došlo ve dnech 20.-23. dubna roku 1933, kdy Esta pořídila ve svém holešovickém nahrávacím studiu za přítomnosti dvou pracovníků Akademie většinu z celkem 39 snímků moravského a slezského nářečí (úplně posledních 11 snímků regionálních nářečí bylo dodatečně pořízeno ještě v roce 1934). Přímo v terénu na moravském Horňácku bylo pak znovu využito nahrávací zařízení francouzské firmy Pathé, obsluhované francouzskými techniky. Galvanoplastiku a lisování gramodesek však již úspěšně provedla Esta, pro níž navíc znamenala tato zakázka ČAVU velkou pomoc v jejím boji o přežití v tvrdé konkurenci zahraničních gramofonových firem, ovládajících do té doby domácí trh.
Jak současně konstatuje zmíněná zpráva, pro nedostatek finančních prostředků bylo nutné vyloučit nahrávání písní, a to „k velké škodě věci, neboť se starým pokolením mizejí staré písně a jsou nahrazovány odrhovačkami z biografů, mizejí i nářečí a za krátko po kráse našeho československého venkova nebude ani stopy“.
Náklady na pořízení těchto posledních celkem padesáti snímků činily celkem 30 000 Kč. V rozpisu nákladů tvořily největší částky výdaje za dopravu účinkujících z venkova do pražského nahrávacího studia a jejich denní diety ve výši původně 35 Kč, později jen 25 Kč. Zkušební výlisky z této řady nahrávek dostali někdy také příslušní účinkující a gramodesky s nahrávkami folklorních snímků byly předány také některým místně příslušným regionálním muzeím a krajským archivům (například Chodskému muzeu v Domažlicích).
Kromě historie vzniku poměrně nákladně pořízeného torza fonografického archivu při České akademii věd a umění bychom se měli zmínit alespoň letmo o některých skutečnostech týkajících se obsahu a využití tohoto souboru zvukových dokumentů. V důsledku velice „akademického“ přístupu členů fonografické komise této instituce a vinou jejich malicherných rozmíšek, leč i kvůli neschopnosti ČAVU zajistit svému počinu odpovídající publicitu či natočené snímky nějak smysluplně komerčně využít, se s nimi mohl seznámit bohužel jen velice omezený okruh badatelů. Úsměvné je i listování knihou příjmů fonografické komise ČAVU: 100 Kč od továrníka pana Vlčka z amerického Clevelandu za jednu gramodesku se záznamem jeho hlasu, jinde zas dar továrníka Tomáše Bati v ohromující výši typicky „baťovské“ částky 999 Kč…
Zarážející je také zastaralá a nesmyslná terminologie, používaná slovutnými akademiky v souvislosti s jejich zvukovým archivem. Ještě v roce 1933, kdy rozdíl mezi fonografem – v Evropě tehdy navíc již dvě desítky let nevyráběným – a gramofonem (respektive fonoválečkem a gramodeskou) znalo každé malé dítě a kdy v masovém měřítku vydávané propagační materiály a katalogy desítek gramofonových firem nabízely nové gramodesky dodnes používanými výrazy, nacházíme v zápisech z jednání fonografické komise ČAVU i v průvodní korespondenci matoucí termíny – neexistující a v běžné mluvě nepoužívané. Lze si pak snadno představit rozpaky institucí či jednotlivců oslovených nabídkou „fonografických desek“ pořízených „fonografováním“ či „gramofonickým zapisováním“.
Z nahrávek hudby umělé bylo například pořízeno několik snímků Českého kvarteta („zápis dobrý, ale ne dost působivý“, znělo hodnocení profesora Zubatého). Tento komorní soubor byl v roce 1929 již za zenitem své výkonnosti a krátce nato se rozpadl. V komerčním prodeji bylo navíc ve stejném roce dvanáct gramodesek s nahrávkami hudby B. Smetany, A. Dvořáka a J. Suka, které tento soubor o pouhé dva roky dříve natočil pro německou exportní společnost Polydor (na českém trhu se prodávaly až do roku 1945).
Stejně nepochopitelný počin představovalo rozhodnutí natočit několik snímků Jana Kubelíka – i on měl svá nejlepší léta za sebou, ve dvacátých letech mimoto bylo na českém trhu v běžném prodeji hned několik desítek snímků v podání tohoto houslového virtuosa, a to na gramodeskách značek HMV, Odeon a Fonotipia. Zde jen doplňme, že když si mistr Kubelík tyto gramodesky se záznamem své hry poslechl, vyslovil s jejich zvukem nespokojenost a dokonce se nabídl, že nebude-li to Akademii vadit, nahrál by totéž znovu, až bude v Paříži. U jedné z natočených matric dokonce nacházíme poznámku „podle výslovného slibu Kubelíkovi nesmí být ražena“.
Naprosto zbytečně byly natáčeny snímky orchestru Radiojournalu pod řízením Otakara Jeremiáše – četné nahrávky tohoto tělesa totiž ve stejné době vycházely na gramodeskách péčí gramofonové firmy Odeon. Šest snímků vojenské hudby pod řízením majora Oberthora si po jejich vylisování nezakoupilo ani ministerstvo obrany (pro školy byly doporučovány poznámkou „Možno užít při pochodových cvičeních v tělocvičně“).
Nulové využití nabízely též matrice se snímky Pěveckého sdružení moravských učitelů. Jejich deska nesměla být ražena, protože „podle závazné smlouvy bylo Sdružení v době zápisu smluvně vázáno jinde“. Jistě – četné gramodesky tohoto pěveckého souboru, natáčené v Brně od konce dvacátých let německou gramofonovou firmou DGG na exportní etiketu Polydor, byly v ČSR v komerčním prodeji až do prvních let po skončení druhé světové války.
Odhlédneme-li od nahrávek, jež tvořily cenné zápisy jednotlivých nářečí „národa československého“, pořízené na doporučení a pod dohledem kompetentních odborníků, pak volba významných osobností, jejichž hlasy jsou zaznamenány na téměř dvou stovkách snímků, prozrazuje značně subjektivní výběr. „Zápisy řečí vynikajících řečníků politických i nepolitických bez rozdílu stran“ byly zařazené do série nahrávek hlasů „osobností ze života politického, literárního, vědeckého atd.“ a ve společnosti prezidenta T. G. Masaryka, ministra zahraničí E. Beneše a dalších významných osobností se ocitli například pan vrchní ředitel cukrovarů inženýr Fr. Štěrba (pohovořil o vývoji našeho cukrovarnictví) opat M. Zavoral nebo generál Faucher. Obohacení zvukového archivu o záznam hlasů některých takových dobových celebrit nejspíš ovlivnily důvody navýsost konjunturální.
Jak jsme se již zmínili, pořízené snímky nenašly prakticky žádné badatelské ani jiné využití. Několik gramodesek z této řady si v roce 1933 zapůjčil Karel Plicka pro svůj film „Zem spieva“ a výpůjční kniha zaznamenává ještě několik málo případů využití několika nahrávek například Radiojournalem.
Nahrávky některých významných herců předních českých divadel byly v letech tzv. protektorátu využity zařazením do série gramodesek vydávaných gramofonovou firmou Ultraphon v řadě nazvané „Divadelní profily“. V poválečné reedici pak tyto snímky vyšly znovu na značce Supraphon. Dalšího publikování se některé tyto nahrávky dočkaly – tentokrát ovšem anonymně – až v roce 1960, kdy „kulturně osvětový odbor umělecké oblasti Gramofonových závodů n. p. Praha“ vydal pro tehdejší Gramofonový klub pod názvem „Český Slavín“ sérii pěti vinylových gramodesek o průměru 25 cm, na něž editor z významných osobností, natočených koncem dvacátých let techniky francouzské firmy Pathé, zařadil např. záznamy hlasů A. Muchy, Fr. Křižíka, M. Hübnerové a několika dalších osobností. Tato edice (doplněná o nahrávky hlasů dalších umělců především levicového zaměření) měla zbytečně skromný podtitul „Dokumentární záznamy hlasů vynikajících osobností české kultury z archívu Československého rozhlasu“ – skutečný původ větší části snímků na tento soubor zařazených byl tedy zamlčen.
Matrice všech celkem 506 nahrávek z let 1928 a 1933-4 i s jejich výlisky na šelakových gramodeskách, jež měly tvořit základ onoho uvažovaného a bohužel nikdy nerealizovaného „velkého, všestranného a obecně užitečného archivu gramofonického a fonografického“, přechovával archiv České akademie věd a umění, z něhož je v padesátých letech převzal archiv Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV. V polovině devadesátých let minulého století byl celý soubor i s průvodní dokumentací převezen do archivu ČAV v Praze – Bohnicích. Tam jej po dlouhých letech rozhýbala až povodeň v roce 2002.
If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.
Komentáře
Zatím nemáte žádné komentáře.
Napište komentář k článku