Obchodník gramodeskami Vladimír Chmel

Přidal: Přemek |

Říjen 5, 2006

Gabriel Gössel

(kapitola z knihy Fonogram 2. Zveřejněno se svolením autora i nakladatelství Radioservis)

Jméno Vladimíra Chmela (1901-1957), posledního ředitele československé pobočky anglické firmy The Gramophone Company Ltd., je spojeno především s posledním desetiletím činnosti zastoupení této velké gramofonové společnosti u nás – její existenci definitivně ukončily poválečné znárodňovací dekrety prezidenta dr. Edvarda Beneše a následné začlenění všech gramofonových výroben v ČSR do n. p. Gramofonové závody. Na příběhu podnikání tohoto selfmademana v oboru gramofonů a gramodesek lze zároveň poučným způsobem ilustrovat proměny politických poměrů v Československu od poloviny 30. let až do roku 1948.

Vladimír Chmel pocházel z rozvětvené rodiny – jeden z jeho pěti strýců, Václav Chmel, byl majitelem velké pražské uzenářské firmy Zvonařka, dva jeho další strýcové prosluli na poli umění: koncertní pěvec barytonista Váša Chmel (1871-1942) propagoval v letech první světové války českou písňovou tvorbu na společných vystoupeních s Emou Destinnovou a Vášův bratr barytonista Otakar Chmel (1879-1957) účinkoval v letech před první světovou válkou mj. na scéně vídeňského Volkstheateru a pražského Národního divadla.

Vladimír Chmel se narodil 13. 10. 1901 v Praze. Absolvoval čtyři třídy reálného gymnázia a dvouletou obchodní školu, obor řezník a uzenář. V letech 1918–1925 byl zaměstnán nejprve u exportní firmy K. Rabus a syn v jugoslávském Záhřebu, poté pracoval jako vedoucí importu a disponent pražské firmy Otakar Chmel, velkoobchod masem, salámy a tuky. V roce 1925 nastoupil jako obchodvedoucí do generálního zastoupení gramofonové firmy Columbia pro Československo, které již od počátku dvacátého století vedl pražský obchodník Josef Vrba. Vladimír Chmel byl v této firmě pověřen nákupem gramodesek, gramofonů a příslušenství v cizině a distribucí zboží ve velkém i malém. Pro tvorbu firemních plakátů a dalších propagačních materiálů Chmel angažoval vynikajícího reklamního grafika Fráňu Smatka (mladšího bratra skladatele a kapelníka Miloše Smatka a autora mimo jiné obrazové podoby kdysi velice populární pohádkové postavy Marbulínka) a řídil též nahrávání českého repertoáru. Zdá se tedy, že právě z Chmelovy iniciativy vyšlo koncem dvacátých let na gramodeskách značky Columbia také několik nahrávek jeho strýce Váši Chmela.

Počátkem třicátých let se firmy Columbia a GC spojily a vytvořily koncern EMI, evropské pobočky obou společností ale i nadále vydávaly gramodesky pod původními etiketami. V souvislosti s následnými reorganizačními změnami Chmel v roce 1935 Vrbovu firmu opustil a otevřel si v Železné ulici v Praze vlastní obchod gramofony a gramodeskami – těmi ho zásobovala především ústecká lisovna gramodesek značky HMV a Columbia. Jeho obchod vedl hlavně nahrávky vážné hudby v provedení předních světových interpretů a Chmel brzy získal stálou klientelu zákazníků a milovníků vážné hudby.

V roce 1937 se rozhodla anglická centrála firmy GC zrušit prodejní kancelář ústecké továrny (do té doby sídlila na Václavském náměstí v Praze) a zadat generální zastoupení i správu hlavního firemního skladu pro ČSR soukromému podnikateli, jemuž měla ústecká lisovna dodávat desky tuzemského i mezinárodního repertoáru a anglická továrna v Hayesu přístroje a jehly. O toto generální zastoupení se tehdy v konkursním řízení ucházelo celkem 28 zájemců (byl mezi nimi pochopitelně též Vladimír Chmel). Anglické ústředí ovšem požadovalo jako vkladovou jistinu poměrně vysokou finanční částku – Chmel proto doporučil jednomu ze svých stálých zákazníků, o němž věděl, že by mohl disponovat potřebnou sumou, aby se o zastoupení ucházel. Slíbil mu, že se za něj zaručí a s vedením podniku mu bude pomáhat jako obchodní ředitel.

Oním Chmelovým zákazníkem byl hudebně založený obchodník židovského původu Rudolf Pollert, synovec předního českého operního pěvce basisty Emila Pollerta (1877-1935), od roku 1900 člena pražského Národního divadla. S Vladimírem Chmelem pojila Rudolfa Pollerta kromě hudebních zájmů i podnikatelská minulost ve stejném oboru – na přelomu dvacátých a třicátých let totiž Pollert vlastnil na pražských Vinohradech závod na výrobu střívek.

Vladimír Chmel – jako dobrý klient firmy GC – pak přesvědčil nejen Angličany, že obchodní vedení bude u Pollerta ve spolehlivých rukou, ale také Pollertova tchána, bohatého obchodníka a cestovatele Josefa Bauma, že peníze vložené do podniku budou dobře investovány. Pollert totiž sám větší majetek neměl a v předcházejícím podnikání (uzenářství, obchod autopotřebami, komisionářství), rovněž financovaném tchánem, se mu příliš nevedlo.
V roce 1937 tak Chmel nastoupil do firmy Rudolf Pollert se sídlem Václavské náměstí 17 (později Palackého 1) jako obchodní ředitel. Svému zaměstnavateli se současně písemně zavázal, že do roka a do dne zlikviduje nebo prodá vlastní obchod, aby se mohl plně věnovat svým závazkům v generálním zastoupení firmy GC pro Československo. (Svůj obchod v Železné ulici skutečně Chmel v roce 1938 prodal žižkovské firmě Zounek.)

Chmelův podíl na ziscích Pollertova podniku byl závislý na docíleném obratu. Smlouvou měl zajištěný pouze měsíční plat 1000 Kč s prémií ve výši 2,75% z celého docíleného obratu, jež mu měla být vyplacena pouze v případě dosažení minimálního počtu 70 000 kusů ročně prodaných gramodesek. Za první rok spolupráce Chmela s Pollertem však podnik prodal celých 120 000 kusů gramodesek a obrat stále stoupal.

Velký úspěch pro československou pobočku firmy GC v té době zaznamenala – i v mezinárodním měřítku – hlavně nahrávka violoncellového koncertu Antonína Dvořáka v provedení České filharmonie dirigované Georgem Szellem se sólistou Pablo Casalsem. V koncertním sále pražského Německého domu ji na přenosném nahrávacím zařízení pořídil dne 28. dubna 1937 anglický technik. V anglickém odborném časopise The Voice tehdy vyšel pochvalný článek legendárního nahrávacího technika F. W. Gaisberga popisující okolnosti vzniku této nahrávky. Ocitujme z něj část:

Tyto nahrávky byly pořízené den po velice úspěšném koncertu, jehož hlavní náplní bylo právě toto Dvořákovo dílo. Pablo Casals přiletěl do Prahy z Barcelony a byl stále ještě pod vlivem emocionálního stresu, který mu způsobily hrůzné zážitky ze španělské revoluce. I přesto koncert dopadl výborně a celý následující den byl věnovaný nahrávání. Mistr Casals slyšel pořízený záznam poprvé až o dva měsíce později v Londýně – byl s ním naprosto spokojen a vyjádřil svoji maximální vděčnost za tak vynikající výsledek. Tyto gramodesky byly později přehrány i panu Janu Masarykovi, československému ministru zahraničí, který byl jejich krásou unesen.

Zmíněný článek provázelo několik fotografií, z nichž jedna – s popiskou „Velká spokojenost s nahrávkou“ – zachycovala rozesmáté partnery R. Pollerta a Vl. Chmela před nahrávacím zařízením, na další pak oba přihlížejí diskusi P. Casalse s G. Szellem.

Oba partneři si dobře rozuměli – Pollert vedl obchod po stránce účetní a finanční, Chmel realizoval obchody a staral se o propagaci, nahrávání českých snímků a výběr mezinárodního repertoáru. Aby bylo možné výrazněji rozšířil český repertoár o nahrávky pořizované v Praze, chtěl v roce 1938 Pollert s jedním technikem nastoupit do šestiměsíčního kurzu pro školení nových nahrávacích inženýrů u firmy GC v Londýně. Pro nedostatečné základní odborné znalosti však nebyli přijati a vrátili se zklamaně zpět do Prahy. Při natáčení pražských snímků tak byl podnik závislý na aparaturách z Berlína, Vídně nebo Londýna, které byly vždy na několik dní i s techniky přesunuty do Prahy. Po skončení natáčení v podzemním sále Domu odborů nebo v Německém domu je příslušní nahrávací technici opět odvezli.

Od podzimu roku 1937 vozil Chmel hudebníky a zpěváky populáru do Vídně, kde měli Angličané dvě stálé nahrávací aparatury. Do jara roku 1938 tak vznikla na matricích s prefixy 0HL poslední předválečná série nahrávek populáru určená pro gramodesky s etiketou His Master´s Voice. Moderní přenosnou nahrávací aparaturu zapůjčili Angličané do Prahy k trvalému používání až v létě roku 1938 – jak ale brzy seznáme, mnoho snímků se s ní Chmelovi a Pollertovi již natočit nepodařilo.

Gramodeskami zásobovala firmu Rudolfa Pollerta až do začátku roku 1939 hlavně ústecká lisovna mateřské firmy GC, mezi její další hlavní dodavatele patřily v Německu umístěné továrny sesterské firmy této anglické společnosti Electrola (v něstečku Nowa Wes u Postupimi) a německého koncernu C. Lindström AG (v Berlíně). Veškeré tržby Pollertovy firmy byly až do března roku 1939 poukazovány do Hayesu anglickému ústředí společnosti GC.

V té době si již Rudolf Pollert začal uvědomovat, že jeho další setrvání v čele firmy nebude – vzhledem k jeho židovskému původu – možné. Nabídl proto Vladimíru Chmelovi, aby formálně firmu převzal s tím, že v ní ponechá svou kapitálovou účast a na základě ústní dohody zůstane i nadále tichým společníkem s padesátiprocentním podílem na zisku. Chmel tedy obnovil svůj živnostenský list a 16. března 1939 převzal se souhlasem anglického ústředí od Pollerta veškeré zboží, inventář, práva i závazky. Dohodnutý podíl na zisku Pollertovi vyplácel až do roku 1942 – poté byl Rudolf Pollert i s rodinou deportován do Terezína. (Z koncentračního tábora se v roce 1945 vrátila pouze jeho dcera.)

Určitým nepříjemnostem musel v souvislosti se vznikem protektorátu čelit i Chmel: na základě anonymního udání byl v roce 1942 vyšetřován gestapem a v roce 1944 i finančním úřadem (Vermögensamtem) pro údajné zaměstnávání Žida, zašantročení židovského majetku a neoprávněné převzetí obchodu. Hrozícímu zatčení prý unikl pouze za cenu vysokých finančních obětí a velkých darů příslušným německým úředníkům.

Ale vraťme se do roku 1939. Novou písemnou smlouvu s anglickým ústředím již Chmel uzavřít nestačil – dovoz z Anglie byl již stejně přerušen a platební styk značně omezen. Moderní nahrávací aparaturu, zapůjčenou v létě roku 1938 do Prahy, musel Chmel na základě požadavku anglické strany vrátit – podařilo se mu to jen necelý měsíc před obsazením republiky německými vojsky. Mateřská anglická firma také Chmelovi doporučila, aby navázal spolupráci s jejími sesterskými továrnami v Německu, které vydávaly mimo jiné gramodesky značek Electrola, Odeon a Columbia.

Když byla počátkem roku 1939 výroba gramodesek v ústecké lisovně zastavena, obnovily německé firmy Electrola a Lindström jednání o lisování gramodesek značek HMV, Columbia a Odeon pro Chmelovu firmu s pražskou gramofonovou firmou Esta. Na základě předběžné dohody z podzimu roku 1938 (domlouvané ještě Rudolfem Pollertem) byly mezitím do Prahy dopraveny z Berlína dva plnoautomatické lisy a z objektu ústecké lisovny nechal Chmel přivézt ještě všechny matrice a lisovací nástroje, které považoval za perspektivní pro domácí trh. Z iniciativy tehdejšího nového ředitele Esty Josefa Haši (který se nejspíš se obával nežádoucí konkurence) byla ovšem zmíněná předběžná dohoda bezprostředně po vzniku protektorátu vypovězena. Německé firmy proto nechaly veškeré strojní zařízení včetně matric z ústecké lisovny znovu odvézt do Berlína.
Chmelova firma tak zůstala nějaký čas bez dodavatele gramodesek. Po zrušení celních bariér mezi protektorátem a říší začal Chmel odebírat gramodesky s mezinárodním a německým repertoárem z Berlína, kde také nahrával na vlastní náklady český repertoár, který nechal lisoval u firem Electrola a Lindström na gramodesky značek Odeon, Columbia a Hlas jeho pána. Obě zmíněné firmy sice byly jako anglický majetek v Německu během války pod správou říšského komisaře pro správu nepřátelského majetku, nicméně byli v nich ponecháni jejich předváleční ředitelé. Až do roku 1942 tak Chmel mohl u obou těchto německých firem objednávat například i anglické i americké šlágry. Matrice z ústecké lisovny, které měl k dispozici, ale nijak využít nemohl, neboť se nehodily na strojní zařízení používané ve zmíněných berlínských lisovnách.

V říjnu roku 1943 byla říšskými úřady veškerá výroba gramodesek ve firmách Electrola a Lindström zakázána – obě tyto společnosti se nadále mohly zabývat pouze obchodní činnosti, tedy prakticky jen prodejem starých zásob. Protože ve zmíněném zákazu nebylo výslovně uvedeno, že se týká též území protektorátu, požádaly tyto firmy Chmela, aby se pokusil nalézt v Praze vhodnou továrnu, kde by bylo možné lisovat gramodesky. Chmelovi se podařilo zaangažovat vysočanskou lisovnu umělých hmot Baklax – majitelům této továrny přislíbil, že se po válce zasadí, aby se v jejich závodě lisovaly desky světového repertoáru, což továrně zajistí trvalou prosperitu.
Firma Lindström poté, co úspěšně uzavřela s továrnou Baklax smlouvu o lisování desek ve mzdě, nechala do Vysočan přemístit z Berlína 20 poloautomatických lisů, z nichž 10 bylo okamžitě instalováno. Závod byl dále vybaven stroji pro výrobu a zpracování lisovací hmoty, galvanoplastikou (ta nakonec nebyla uvedena do provozu), stroji pro tisk etiket, náhradními díly a určitým počtem matric. České pracovníky lisovny zapracovával zkušený německý nahrávací technik A. Dargatz (jeho služby využívala německá firma Lindström již od počátku dvacátých let) a několik dalších německých pracovníků zapracovávalo české zaměstnance do dalších profesí. Po uspokojivém zaškolení českých pracovníků byli němečtí technici postupně odvoláváni do Berlína.

Pro zahájení výroby dal Chmel k dispozici veškerý svůj materiál, který získal výprodejem zásob asi 7000 gramodesek, za něž mu zákazníci přinesli staré desky určené k recyklaci. V říjnu roku 1944 tak bylo zahájeno lisování gramodesek značky Odeon s českým repertoárem ze starších matric. Na základě řady udání od konkurence (gramofonových firem Esta a Ultraphon) však musela být výroba již za necelý měsíc opět zastavena – protektorátní úřady vyhrožovaly milionovými pokutami a totálním nasazením dělníků i pracovníků vedení závodu na manuální práci do Německa.

Nucenému správci lisovny Baklax se podařilo získat povolení k další výrobě desek až v únoru roku 1945, a to pouze s podmínkou, že budou vyráběny jen gramodesky s výlučně německým repertoárem, které ovšem nebude moci Chmelova firma prodávat. V této době tedy nastala paradoxní situace, kdy v Praze se lisovaly v Chmelově režii gramodesky s německým repertoárem, zatímco ředitel firmy Electrola dr. Thalheim nechal v berlínské lisovně své pobočné továrny Tempo vyrábět gramodesky značky Columbia a Hlas jeho pána s českým repertoárem, které byly zasílány do Prahy Chmelově firmě. Ta navíc v Praze spravovala konsignační sklady obou zmíněných německých gramofonových firem napěchované koncem války německými deskami s militaristickými pochody a podobným totálně neprodejným repertoárem.
V té době již bylo jasné, že porážka hitlerovského Německa se neodvratně blíží. Zmíněný doktor Thalheim se proto koncem března roku 1945 osobně vypravil do Prahy, aby Vladimíru Chmelovi předal česky i německy psané plné moci, jimiž ho firmy Electrola a Lindström pověřily pro případ změny politických poměrů správou svého majetku na území protektorátu. Dr. Thalheim současně Chmelovi předal dodatkové dopisy, v nichž obě firmy prohlašovaly, že právně patří anglické firmě GC (resp. EMI) s tím, že jedině a výlučně této firmě má být Chmel odpovědný za správu jejích majetkových hodnot na území (tehdy ještě) protektorátu.
Po skončení války potvrdilo velvyslanectví Velké Británie v Praze ve svém písemném vyjádření z 6. června 1945 československým úřadům skutečnost, že Vladimír Chmel jakožto poslední předválečný ředitel československé reprezentace anglické firmy GC byl německým vedením firmy Electrola (ve stoprocentním vlastnictví mateřské anglické firmy Columbia) a německým vedením koncernu Carl Lindström AG (v 97%ním vlastnictví mateřské anglické firmy Columbia) pověřen jednáním o převzetí veškerého majetku těchto firem v Československu. Na základě tohoto vyjádření byl Chmel výměrem ministerstva průmyslu z 27. 9. 1945 ustanoven prozatímním národním správcem firmy Siemens-Halske (tedy majetkových hodnot bývalé ústecké lisovny společnosti GC, které pod tuto německou firmu nuceně přešly v roce 1941 ) a zároveň byl jmenován též národním správcem majetkových hodnot obou výše zmíněných německých firem na území Československa. Podle vlastního prohlášení tehdy Chmel …provedl všechna opatření, aby majetek Electroly a Lindströma po revoluci zůstal pohromadě a nedotčen různými akcemi, které byly podnikány neinformovanými osobami v revolučním chaosu, jak se částečně stalo v Baklaxu. (Tuto vysočanskou lisovnu se totiž pokusilo několik revolučně naladěných jedinců jakožto údajně německý majetek rozkrást.)

Prvními kroky Vl. Chmela v jeho správcovské funkci bylo podání žádosti o zápis původního názvu firmy – The Gramophone Company Ltd. – do obchodního rejstříku, obnovení obchodní činnosti československého zastoupení etiket HMV, Odeon a Columbia (včetně lisování gramodesek) a provedení inventury strojního zařízení, zásob a dalších aktiv bývalé lisovny v Ústí n./L. Začátkem listopadu roku 1945 Chmel nabídl ministerstvu průmyslu své služby při organizování státní výroby gramodesek – navrhoval tehdy ministerstvu sloučení všech tuzemských provozoven v jeden podnik, soustředění produkce do jediné ústřední továrny a upozorňoval na nutnost reorganizovat repertoár gramodesek i jeho využívání.

Od této doby se ale také odvíjejí události, které o necelé tři roky později přivedly Vladimíra Chmela do vězení a které zároveň přímo modelovým způsobem vypovídají o politickém klimatu v ČSR v letech 1945–1950.

Klíčovou negativní úlohu hrála v těchto událostech osoba Chmelova úhlavního profesního nepřítele Josefa Hašy (nar. 25.11. 1902), pozdějšího generálního ředitele národního podniku Gramofonové závody. Krátce zde představme tohoto člověka v různých situacích a funkcích, jež zastával v různých období svého života.

Jeho první funkce pochází již z konce dvacátých let – jméno J. Haša se tenkrát objevilo v tiráži prvního čísla měsíčníku Vest Pocket Revue, když tento mladý obdivovatel poetiky Jiřího Voskovce a Jana Wericha a finanční ředitel Osvobozeného divadla nabídl oběma jeho hlavním protagonistům veškerou finanční hotovost, kterou získal sňatkem od své ženy, aby jim umožnil vydávání tohoto společenského časopisu (současně se stal jeho majitelem a vydavatelem). Jen dodejme, že vydávání tohoto měsíčníku trvalo jen necelý rok. Salonní komunista Haša se brzy s dvojicí V+W rozešel (nebyla pro něj dostatečně levicově orientovaná) a kontaktoval tehdy politicky radikálnějšího E. F. Buriana, kterému v roce 1932 zřídil kabaret Červené eso. Tato scéna fungovala jen tři měsíce, již v lednu roku 1933 byla pro finanční nesolventnost uzavřena.

O deset let později nacházíme Hašu po dobu jednoho roku ve funkci ředitele gramofonové firmy Esta – dohlížel zde na důslednou arizaci tohoto podniku. Sedm nezávadných rodokmenů tehdy požadoval i od ředitele tiskového a vydavatelského koncernu Melantrich, finančně s touto gramofonovou firmou propojeného. Po splnění tohoto úkolu Haša z Esty odešel a otevřel si vlastní obchod gramodeskami.

Do nejvýznamnější funkce ale Hašu vyneslo z jeho krámku v Havířské ulici v Praze až znárodnění gramofonového průmyslu v roce 1945: byl tehdy jmenován národním správcem gramofonové firmy Esta a komunistické ministerstvo informací pro něj jako prémii vymyslelo ještě zvláštní post „prozatímního zplnomocněnce ministra informací pro výrobu a expoitaci gramofonových desek“ (ač tato činnost tehdy metodicky patřila do působnosti ministerstva průmyslu). Od 1. 1. 1946 pak byl Haša jmenován prvním ředitelem nově vzniklého národního podniku Gramofonové závody, který měl zastřešovat všechny existující gramofonové firmy na území ČSR, na něž byla mezitím uvalena prozatímní státní správa. Hašovým prvním náměstkem se stal dosavadní ředitel gramofonové firmy Ultraphon J. Valentini, druhým náměstkem byl jmenován Vl. Chmel.

Zde se sluší poznamenat, že Haša si všech svých funkcí a pravomocí propůjčených mu přímo komunistickým ministrem informací Václavem Kopeckým nejenže plně užíval, ale jak dále uvidíme, také jich široce zneužíval. Pro pořádek dodejme, že znárodnění firmy Esta bylo zveřejněno výnosem z 27. prosince 1945 a majetková podstata této firmy byla vyhláškou ministerstva průmyslu ze 7. března roku 1946 začleněna do n. p. Gramofonové závody. Ministerstvo průmyslu ovšem současně do tohoto nového národního podniku zmatečně a protiprávně začlenilo i majetkovou podstatu anglické firmy GC, která již byla dřívějším znárodňovacím dekretem jakožto německý majetek firmy Siemens-Halske začleněna do n. p. Tesla. Celou situaci navíc zamotávaly kompetenční spory mezi ministerstvem informací a ministerstvem průmyslu – komunistické ministerstvo informací si totiž dobře uvědomovalo strategický význam sdělovacích prostředků (a tedy i gramodesek) a pokoušelo se je dostat pod svoji působnost. V této souvislosti je zcela příznačné, že jedním z prvních kroků ministerského „prozatímního zplnomocněnce“ Hašy bylo zaslání přípisu, kterým Chmela varoval, aby se nepokoušel vyhovět …očekávanému zájmu vládních stran o pořízení agitačních a jiných snímků u výrobců gramodesek pro předvolební kampaň, neboť gramofonový průmysl, podléhající v oblasti publikační ministerstvu informací, by neměl být přednostně využit pro agitační kampaň některé z vládních stran.

Haša měl být proč nervózní: počátkem roku 1946, tedy v době obecného nedostatku čehokoliv, byla firma Vladimíra Chmela v podstatě jediným soukromým subjektem v celé republice, který disponoval jak výrobními kapacitami, tak i veškerými materiály potřebnými k masové výrobě gramodesek – jen za období od září 1945 do prosince roku 1946 pro něj vylisovala vysočanská továrna Baklax téměř 160 000 kusů gramodesek značek Odeon a HMV (na tuto etiketu nechal Chmel v roce 1946 natočit mj. Symfoniettu Leoše Janáčka v provedení České filharmonie za řízení Rafaela Kubelíka). Komunistické ministerstvo informací ale mělo v prvních poválečných letech úplně jinou představu o využívání sdělovacích prostředků všeho druhu – tlak ze strany J. Hašy na ukončení činnosti firmy Vl. Chmela a na její začlenění do n. p. Gramofonové závody se proto postupně zvyšoval.

V říjnu roku 1946 se ředitel n. p. GZ Josef Haša a jeho náměstek Vladimír Chmel vydali do Londýna, aby tam jednali o případném obnovení činnosti koncernu EMI v Československu. Anglická strana již měla připravený návrh smlouvy o licenčním vydávání gramodesek značky HMV v ČSR a o eventuální výměně matric za stejným účelem. K jejímu podpisu ovšem nedošlo, neboť ten byl podmíněn vypořádáním nároků anglické strany na majetek, který jí mezitím byl v ČSR znárodněn.

Neúspěch při jednání v Londýně svalovali Haša a Chmel jeden na druhého. Z Hašovy strany brzy došlo i na – tehdy dost běžné – obviňování Chmela ze spolupráce s nacisty: začal zpochybňovat protektorátní obchodní činnost firmy Vl. Chmela a jejího majitele nařkl z asociálního jednání. Chmelovi zaměstnanci proto sepsali prohlášení, v němž odmítli svého ředitele označit za asociála a naopak uvedli, že …vycházel vždy vstříc sociálním požadavkům zaměstnanců s nejvyšším pochopením a rovněž po stránce národní spolehlivosti a jeho chování v době okupace není proti jmenovanému naprosto žádných námitek.

V lednu roku 1947 Haša Chmelovi napsal, že vyhláškou ministra průmyslu byly v rámci znárodnění výroby gramodesek znárodněny i firmy Lindström a Electrola, a že tudíž požaduje okamžité předání klíčů od skladišť, kde je majetek obou firem uložen. Koncem dubna téhož roku začal Haša po Chmelovi z titulu ředitele n. p. GZ vymáhat i majetek firmy GC v Ústí n./L., který byl doposud v Chmelově národní správě. Zpochybnil i výsledky někdejší Chmelovy inventury zařízení a surovin ústecké lisovny a jejich správce nařkl, že nechal strojní zařízení úmyslně zkorodovat a zničit. V červnu téhož roku již Haša Chmelovi vyhrožoval „podniknutím zákroku na příslušných místech“ a bezprostředně poté poslal obsáhlou stížnost ministerstvu průmyslu, v níž upozornil i na údajnou …řadu invektiv se strany p. Vl. Chmela vůči znárodněnému československému gramofonovému průmyslu, kdy, jak jsme se dozvěděli od Angličanů, p. Chmel podával nesprávné a úmyslně mylné informace o majetku anglické firmy v ČSR a mařil tím jednání a dobrou pověst našeho n. p. v Anglii. Ve všech svých podáních státním orgánům Haša navíc opakovaně zdůrazňoval, že Chmel se za zástupce anglických gramofonových společností vydává neoprávněně.

V druhé polovině roku 1947 se ale politické štěstí od Hašy přece jen poněkud odvrátilo – ministr průmyslu Bohumil Laušman ho odvolal z funkce podnikového ředitele n. p. GZ. V listopadu téhož roku byl Haša dokonce zatčen, držen měsíc ve vyšetřovací vazbě, propuštěn, znovu jmenován ředitelem n. p. GZ a ještě v prosinci téhož roku znovu z této funkce odvolán. Ministerstvo průmyslu pověřilo prozatímním vedením n. p. GZ ministerského radu Dr. Františka Strnada a v reakci na Hašovu výše zmíněnou stížnost z června minulého roku svým dopisem z 2. ledna 1948 sdělilo vedení tohoto podniku, že podáním stížnosti proti Vl. Chmelovi se n. p. GZ nezbavil povinnosti pečovat o převzetí všech majetkových podstat, které byly úředními vyhláškami převedeny do tohoto národního podniku. Dále upozornilo, že Vl. Chmel předložil ministerstvu písemné vysvětlení o předmětných majetkových podstatách v jeho správě. Na závěr tento ministerský přípis dokonce zdůraznil, že …je třeba také od řed. Hašy převzíti podstaty jím spravované, zvláště pak firem DG a Telefunken a vyžádati od něj vysvětlení a vyúčtování. Kopie tohoto sdělení zasílá se ústřednímu orgánu s pokynem, aby dohlédl na jeho provedení.

Neplýtvejme časem zkoumáním, o jaký ústřední orgán mělo jít – celá záležitost totiž velice rychle dospěla k nevyhnutelnému konci: Vladimír Chmel sice ještě stačil dopisem z 29. ledna 1948 nabídnout vládnímu pověřenci, dosazenému ministerstvem průmyslu do čela n. p. GZ, služby své a svých sedmi zaměstnanců i s firemními reprezentačními prostorami a skladištěm desek a přístrojů v Palackého ulici, ale už bylo pozdě. Počátkem roku 1948 Haša odložil rukavičky a razantně zasáhl z výšin své ministerské funkce „prozatímního zplnomocněnce“ obsáhlým memorandem vypracovaným 9. ledna 1948 a zaslaným k rukám ministra informací (prakticky tedy vedení KSČ). Chmela v něm označil za agenta, který podává zprávy o stavu československého hospodářství do nepřátelské ciziny (Chmel od ledna 1947 nedostává nové zboží a přesto vydržuje beze změny personál a místnosti velkoobchodu. Bylo by zajímavé, jaké zprávy podává jednak do Anglie, jednak do Berlína, kam často on sám a jeho zaměstnanci dojíždějí, t. j. do Německa…).

Orgány činné v trestním řízení, kterým byl výše uvedený přípis J. Hašy promptně postoupen (v tomto případě Oblastní úřadovna StB v Praze), provedly 2. února domovní prohlídku v bytě Vl. Chmela (zabavily jeden pořadač a jeden sešit) i v prostorách jeho firmy. Písemností zabavené při této akci předaly dne 14. února 1948 k odbornému posouzení tajemníkovi ředitele n. p. Gramofonové závody Jaroslavu Hankovi, který Chmelem údajně způsobenou škodu vyčíslil do protokolu částkou 3,7 milionu Kč – tedy téměř dvojnásobkem částky, kterou jen o měsíc dříve uváděl jeho přímý nadřízený.
Druhý den po Gottwaldově projevu k pracujícím na pražském Staroměstském náměstí, tedy 26. února 1948, byl Chmel zatčen. Ještě téhož dne byl ministerstvem vnitřního obchodu ustanoven národním správcem všech majetkových podstat a práv firmy Vladimír Chmel, velkoobchod s deskami a gramofony zvláštní zmocněnec ministerstva informací Josefa Haša.

Vladimír Chmel byl sice již 29. února propuštěn z vazby, ale po několika dalších dnech – 5. března – podal n. p. Gramofonové závody stížnost ve věci jeho propuštění prezidiu ministerstva spravedlnosti, neboť jmenovaný prý tento n. p. poškodil o 8 – 12 milionů Kč. Akční výbor zmíněného národního podniku současně požádal Krajský trestní soud o okamžité uvalení vazby na Vladimíra Chmela – této žádosti bylo promptně vyhověno.

Když na podzim téhož roku podala sestra Vl. Chmela Marie Balabánová na ministerstvo spravedlnosti žádost o propuštění svého bratra z vyšetřovací vazby s ohledem na jeho špatný zdravotní stav a zoufalou materiální situaci jeho manželky, bylo jí doporučeno, aby si vyžádala stanovisko ředitele J. Hašy. Pan generální ředitel jí sdělil, že osobně by neměl námitek, kdyby závodní rada dala souhlas s propuštěním. Paní Balabánová se proto obrátila i na tento orgán – dozvěděla se však pouze to, že její žádost byla projednána a …jednomyslně zamítnuta. Podniková rada nenahlíží proč by člověk, který tak poškodil náš národní podnik a který proti jeho znárodnění osnoval spiknutí za účasti zahraničních interesentů i zdejších reakčních kruhů, měl být propuštěn na svobodu – tím spíše, že zde je nebezpečí, že by se chtěl útěkem do ciziny vyhnout případnému trestu.

Josef Haša ovšem měl kromě zájmu na odstranění osoby Vladimíra Chmela v té době i další starosti: v únoru roku 1949 najdeme jeho podpis například pod následující žádostí adresovanou ministerstvu vnitřního obchodu: Vzhledem k tomu, že náš podnikový ředitel p. Josef Haša jako národní správce fy Vl. Chmel pracuje na návrhu, aby velkoobchodní činnost této firmy byla zastavena, žádáme, aby tyto místnosti, pronajaté firmě Chmel, Praha II., Palackého 1, byly prozatím dány do podpronájmu našemu národnímu podniku, protože GZ tyto místnosti potřebují nutně pro vlastní agendu. V těchto místnostech má býti reorganizováno naše umělecké oddělení pro úkoly, uložené nám po Únoru naší vládou. Prozatím živoří v jedné pronajaté místnosti v nakladatelství R. A. Dvorský…

Aniž bychom příliš odbočovali, můžeme u podobných akvizičních aktivit ředitele Hašy ještě nakrátko setrvat a zmínit ještě alespoň jeden další příklad jeho horlivého plnění „úkolů uložených nám po Únoru naší vládou“. Pro příznivce starých zvukových záznamů bude zajímavý zvláště tím, že se týká židovského obchodníka Diego Fuchse, jednoho z prvních podnikatelů v oboru mluvicích strojů a zvukových nosičů všeho druhu v českých zemích (již od roku 1903), tragicky zahynuvšího v letech protektorátu v Terezíně. Jeho majetek a obchod na Václavském náměstí v Praze byl v průběhu několika let vyvlastněn dvakrát: od roku 1938 ho sice vedli jeho „poloarijští“ synové, konce války se ale dožila pouze jeho neteř. Ta pak vedla firmu Bratři Fuchsové a spol. až do 16. 8. 1949, kdy na ni byla uvalena národní správa. Již o dva dny dříve ovšem její firmu převzal ředitel Haša a nechal ji okamžitě a bez náhrady vystěhovat, ač původně bylo majitelce přislíbeno náhradní umístění firmy na ekvivalentním místě.

Podobně dopadl Hašovou zásluhou i další rodinný majetek Diego Fuchse: ten se svou manželkou Štěpánkou zakoupil v roce 1923 vilu v obci Loučeň, kde také manželé o prázdninách obvykle přebývali. V roce1945 byly na tomto objektu – též přešel do vlastnictví Fuchsovy neteře – způsobeny rozsáhlé škody (užívala ho Rudá armáda) a v roce 1950 ho dědička na nátlak ředitele Háši darovala n. p. Gramofonové závody. Ty se zavázaly na dům umístit „vhodnou věnovací desku, že tento dům je věnován památce Diego Fuchse, zakladatele gramofonového průmyslu v ČSR“. Dokument z roku 1952, upozorňující na pokračující chátrání objektu v důsledku jeho nevyužívání, obsahuje v souvislosti s tímto závazkem dvě slova: „Dosud nesplněno“. Vilu n. p. GZ nikdy nevyužíval a později se jí dokonce složitě zbavoval.

Ale vraťme se k případu Vladimíra Chmela. Z vazby byl propuštěn po 14 měsících v červnu roku 1949, přes léto pracoval jako brigádník při žňových a sklizňových pracích a od října téhož roku nastoupil do podniku Pražské pekárny a mlýny jako plánovač. Hlavní líčení v jeho kauze proběhlo 14. ledna 1950 – Okresní soud trestní v Praze ho tehdy zprostil obžaloby v plném rozsahu. Soudní znalec byl nucen s přihlédnutím ke skutečnostem uvedeným ve výpovědích obviněného konstatovat, že škodu neutrpěl n. p. GZ, nýbrž naopak podnikatel Vl. Chmel. Nařčení z kolaborace s okupanty pak Chmel ve své obhajobě odmítl následujícími slovy:

Firmy Lindström a Electrola byly před válkou majetkem anglických firem. Po okupaci navázal jsem spojení – na radu Angličanů – s jejich závody v Německu. Poněvadž se jednalo o majetek anglických firem, odmítla za války pražská firma Esta, jejímž ředitelem byl v té době dnešní ředitel Gramofonových závodů, národní podnik, p. J. Haša, lisovat desky značek obou těchto firem s poukazem, že se jedná většinou o repertoár nepřátelských států a že spolupráce s těmito firmami by mohla mít pro firmu Esta nepříjemné následky se stran německých protektorátních úřadů a nepříznivý vliv na spolupráci této firmy s říšskoněmeckou firmou Deutsche Grammophon GmbH, Hannover, které byla firma Esta generálním zástupcem pro protektorát. Do obou shora uvedených berlínských firem byl asi v roce 1940 dosazen říšský komisař pro nakládání nepřátelským majetkem. Byli tam však ponecháni jako vedoucí podniků ředitelé, kteří byli na těchto místech již za anglické správy, takže jsem nemusel a také jsem nenahrál na desky ani jeden německý snímek, jako k tomu byly nuceny obě tuzemské firmy Esta a Ultraphon, spolupracující s říšskoněmeckými firmami DG a Siemens, respektive Telefunken.

Prokuratura se ovšem proti tomuto rozsudku odvolala – požadovala nové znalce a zvláště přihlédnutí k výpovědi pana Hanky, tajemníka ředitele Hašy. Národní podnik Gramofonové závody navíc zaslal prokuratuře Hašou podepsané upozornění, že …soudní znalci mlžili, zkreslovali, zatemňovali a neplnili úkoly jim dané, čímž spáchali trestný čin, pročež by proti nim mělo být zavedené trestní řízení. Právní zástupce n. p. GZ, který toto podání 17. října 1950 doručil na prokuraturu, svému řediteli sdělil, že spisy Chmel jsou údajně označené jako tajné, že předseda senátu je vyňal, má je uloženy v bezpečí a prohlásil prý, že řízení nebude odročováno, že se v každém případě věc skončí při hlavním přelíčení, a že zejména nebude připuštěn žádný další znalec. Soud prý musí řízení skončit a předseda senátu údajně naznačoval, že to nezáleží na něm.

Dne 22. listopadu 1950 Krajský trestní soud rozhodl, že má být opakován důkaz znalci ve všech okolnostech a odložil jednání na neurčito. Soudem nově jmenované znalce si ovšem 17. května 1951 (hlavní líčení v kauze Chmel bylo mezitím stanoveno na následující měsíc) pozval do své pracovny s. ředitel Haša, aby tito si … správnost svého názoru na tuto kauzu mohli ověřiti a nejasné body vysvětliti. Z této porady se zachoval zápis, který je nanejvýš pozoruhodným dokumentem – posuďte konečně sami:

S. řed. Haša rozebírá věc a uvádí, že trestní činnost Chmela lze vlastně rozděliti do několika skupin: 1/ Chmel jako zloděj státního majetku, 2/ machinace vůči znárodňování, 3/ ostatní zločiny… S. řed. Haša doličuje při této příležitosti charakter Chmela, jeho činnost za okupace a po okupaci a také jako agenta anglických firem. Soudní znalci ujistili s. řed. Hašu, že po tomto vysvětlení je jim případ jasný a budou postupovati podle kritérií s. řed. Hašou nanešených. Počítají, že s elaborátem budou hotovi do příští středy a přinesou jej ještě s. řed. Hašovi k nahlédnutí.

Rozsudkem z konce června roku 1951 odsoudil Krajský trestní soud v Praze Vladimíra Chmela k trestu odnětí svobody na dva a půl roku pro „rušení znárodnění“. Jeden rok trestu mu byl amnestován, jeho zbytek si Chmel odpykal od června do listopadu roku 1951. V roce 1952 byl Vladimír Chmel rozhodnutím ÚNV hl. m. Prahy zbaven práva užívat dosavadní byt v Praze – náhradní byt mu byl přidělen v Neratově, okres Žamberk. Na základě přímluvy zaměstnavatele – n. p. Pražské pekárny a mlýny (po delimitaci Sodovkárny, kom. podnik hl. m. Prahy, dříve firma Zátka) – argumentujícího Chmelovou odbornou zdatností a jeho vynikajícími pracovními výsledky bylo rodině nakonec povoleno přestěhovat se do náhradního bytu v zanedbaném rekreačním domku v Říčanech u Prahy, aby Chmel mohl i nadále dojíždět do Prahy do zaměstnání.

Vladimír Chmel zemřel ve věku nedožitých šestapadesáti let dne 16. července 1957.

Související článek

Historie zvukového záznamu