Neboť hvězd skákalo nespočet / Denn es sprangen Sterne ungezählt (2014)
Rozhlasová kompozice z německých i do češtiny převedených veršů, jejichž autorem je pražský rodák a německy píšící lyrik Rainer Maria Rilke. Pro rozhlas připravila Monika Horsáková. Překlad Miloš Kučera. Dramaturg Michal Bureš. Redaktor Jan Sulovský. Zvukový mistr Jiří Vavrda. Použitá hudba Keith Jarret (The Köln Concert, 1975), Ron Ronsted (Wistful Lover). Hudební spolupráce Antonín Schindler. Režie Michal Bureš.
Účinkují Nika Brettschneiderová, Dušan Urban. Průvodní slovo Dita Vojnarová.
Nastudoval ČRo Olomouc 21. – 26. 9. 2014 (R1, 44 min.). Premiéra 5. 10. 2014 (ČRo 3 Vltava, 16,00 – 17,00 h.) v cyklu Souzvuk.
Pozn.: V dnešním odpoledním vltavském Souzvuku vám nabídneme rozhlasovou kompozici z veršů, jejichž autorem je pražský rodák Rainer Maria Rilke. Z autorových německých originálů a českých překladů Miloše Kučery ji pod názvem NEBOŤ HVĚZD SKÁKALO NESPOČET připravila Monika Horsáková. Dáme v ní zaznít málo publikovaným opusům, pocházejícím z Rilkova zralého období, které sám básník nezařadil do žádné sbírky a byly publikovány pouze časopisecky, případně v antologiích. (anotace)
Lit.: Bureš, Michal: Neboť hvězd skákalo nespočet. (článek). – Cit.: V nedělním odpoledním vltavském Souzvuku vám nabídneme rozhlasovou kompozici z veršů, jejichž autorem je pražský rodák Rainer Maria Rilke. Pořad, který připravila Monika Horsáková, má název NEBOŤ HVĚZD SKÁKALO NESPOČET a zaznějí v něm málo publikované texty pocházející z Rilkova zralého období, které sám básník nezařadil do žádné sbírky, a byly publikovány pouze časopisecky, případně v antologiích. Tyto básně, které v češtině recituje Dušan Urban a v němčině Vídeňanka Nika Brettschneiderová, představují plně myšlenkově i tematicky obsáhnou výrazovou paletu básníkovy pozdní tvorby. Hudbu vybral Antonín Schindler, režii má Michal Bureš. Poslouchejte Český rozhlas Vltava v neděli 5. října od 16 hodin.
Rainer Maria Rilke se narodil 4. prosince 1875 v Praze v Jindřišské ulici č. 18 inspektorovi železničních drah Josefu Rilkovi a jeho ženě Sophii. Rodiče jeho narození toužebně očekávali, protože rok předtím krátce po porodu ztratili dceru. Zřejmě proto Rilka jeho matka oblékala až do školního věku do holčičích šatů. Viděla v něm děvčátko, o které přišla. Zahrnovala syna přehnanou, doslova dusící péčí. Její fanatická zbožnost a pověrčivost ho dusila. Únik našel ve světě fantazie a v zálibě v opisování básní. Zřejmě vůbec první báseň napsal v roce 1884, a to rodičům k výročí svatby. Právě toho roku se však rodiče rozvedli.
V deseti letech byl Rilke poslán studovat vojenskou reálku. Vytrhnutí z matčiny náruče a uvržení do vojenské akademie bylo šokem, který nikdy nepřekonal. Možná i proto je pro jeho pozdější život příznačné, že se nechával zaopatřovat a podporovat ženami. Později studoval literaturu, dějiny umění a filozofii na univerzitách v Praze a Mnichově. Tam se seznámil se spisovatelkou Lou Andreas-Salomé, narozenou v Rusku, bývalou přítelkyní Friedricha Nietzscheho a pozdější žačkou Sigmunda Freuda. S ní podnikl cestu do Ruska. Ruská kultura ho nadchla. Začal do němčiny překládat ruské autory – Čechova, Lermontova, Dostojevského.
Pro pozdní Rilkovy básně, z jejichž německých originálů a českých přebásnění Milošem Kučerou jsme dnešní Souzvuk upředli, je charakteristická snaha po nové možnosti vyjádření. Rilke ví, že existují ‚věci‘ verbálně ne zcela uchopitelné, že jsou sdělení ‚nesdělná‘ a jiná zas jako kdyby ‚neviditelná‘. Rilkovy pozdní básně se v této souvislosti jeví čím dál zašifrovanější a do sebe uzavřenější – jako proměna, proměnlivost, zaměňování. Vedle jazykově-magických básní představuje její významnou část také přírodní lyrika. Rilke žil po válce totiž převážně ve Švýcarsku, které je na přírodní inspirace přebohaté. Ty jeho čerpají především z pobytu ve Valais – podhorské oblasti na jihu. Rilke si ji zamiloval, prý pro podobnost s Provence a Španělskem. A protože ve Valais je úředním jazykem jak němčina tak francouzština, napsal některé básně i v ní…
Rainer Maria Rilke se ve své pozdní poezii nevyhýbal ani tématům milostným. Nakonec, láska s poezií úzce souvisí. Láska je součástí poezie života. Poezie je součástí lásky k životu. Láska a poezie se vzájemně podněcují a jednu za druhou
můžeme zaměnit. Do této kateorie Rilkovy pozdní tvorby patří i báseň „Na silnici přivyklé na slunce“, která je považována za jednu z nejkrásnějších milostných básní v německém jazyce.
Na silnici přivyklé na slunce,
v dutém zbytku kmene, co se dávno
změnil na díži, jež opět zklidní
vodní hladinu, si tiším žízeň:
klouby na rukou do sebe vedu
jasné důvody, ten původ vody.
Pít se mi jeví moc jednoznačné;
ale toto vyčkávavé gesto
vlije čisté vody mi do vědomí.
Kdybys přišla, k ztišení mi stačí
jen se rukama lehce dotknout,
ať už mládě oblého ramene,
ať už mládě nalitých prsou.
An der sonngewohnten Straße, in dem
hohlen halben Baumstamm, der seit lange
Trog ward, eine Oberfläche Wasser
in sich leise erneuernd, still ich meinen
Durst: des Wassers Heiterkeit und Herkunft
in mich nehmend durch die Handgelenke.
Trinken schiene mir zu viel, zu deutlich;
aber diese wartende Gebärde
holt mir helles Wasser ins Bewußtsein.
Also, kämst du, braucht ich, mich zu stillen,
nur ein leichtes Anruhn meiner Hände,
sei’s an deiner Schulter junge Rundung,
sei es an den Andrang deiner Brüste.
If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.
Komentáře
Zatím nemáte žádné komentáře.
Napište komentář k článku