Liješ svůj osud, zabije tě blesk (2015)

Přidal: Premek |

Říjen 8, 2015

Literárně-hudební pásmo o přátelství a nepřátelství výtvarníka Jindřicha Štyrského a básníka Vítězslava Nezvala. Připravil Petr Adámek. Režie Vít Vencl.

Účinkují Martin Myšička, Petr Jeništa a Jiří Schwarz.

Natočeno 2015. Premiéra 11. 10. 2015 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h.; 59 min) v cyklu Souzvuk. Repríza 29. 12. 2019 (ČRo 3 Vltava, 17:00 h.) v cyklu Souzvuk.

Lit.: Erhart, Gustav: Tragický osud Jindřicha Štyrského (in margine současné výstavy v Domě U Kamenného zvonu) 30. května – 9. září 2007. In web ČRo 3 Vltava, 29. 6. 2007 (recenze knihy). – Cit.: A zabrán v četbu až do kuropění / kdy přejdou střechy v nachovější lesk / Opilý spáči sladké probuzení! / liješ svůj osud zabije tě blesk!

Tyto uhrančivé verše napsal Vítězslav Nezval roku 1928. Jsou z delší básně věnované malíři Jindřichu Štyrskému, který zemřel necelých patnáct let po jejich otištění. Básník Hry v kostky jakoby jimi až jasnozřivě anticipoval budoucí tragický osud tehdejšího svého přítele, a zároveň jedinečně vystihl tajuplné zásvětní vanutí nebezpečně svůdné anihilace, kterou je celé jeho dílo plně prostoupeno.

Ano. Chmurné fátum smrti poznamenává Štyrského nedlouhý život zvláštním, téměř magickým stigmatem, pečetí na jejímž límci je vyryta pulsující krása a na reversu smrt – chladná a přesná jako algebra.

Jindřich Štyrský se narodil v posledním roce 19. století ve vesničce Dolní Čermná u Kyšperku (dnes Letohrad) v severovýchodních Čechách. Otec, volnomyšlenkářský kantor propadlý alkoholu, zahynul v roce 1924 po uklouznutí na rozžhavená kamna; matka Marie roz. Křivohlávková bigotní katolička, upjatá nevlídná a přísná. A také jediná nevlastní sestra Marie o dvanáct let starší, k níž poutal budoucího umělce vztah směřující téměř k incestu. Ta zemře tragicky v pouhých jedenadvaceti letech. Dostatek důvodů k freudovsky pojaté monografii, která žel neexistuje. Přesněji řečeno, doposavad neexistovala vůbec žádná. (Ta, která konečně /!/ vychází je dílem historika umění Karla Srpa a měla by se snad objevit ještě v době trvání dále zmiňované výstavy).

Po gymnáziu absolvovaném v Hradci Králové zapisuje se Štyrský na pražskou Akademii výtvarných umění. Setrvá zde však pouhé tři roky, studia předčasně ukončuje a za poměrně velké dědictví podniká cestu k Jaderskémuý moři. Zde, na malebném chorvatské ostrově Korčula poznává podivuhodnou mladou malířku Marii Čermínovou, pozdější první dámu české imaginativní malby, známou pod jménem Toyen, která se od té doby stává jeho osudovou celoživotní družkou. V druhé polovině dvacátých let cestují spolu do Paříže a několikaletý pobyt ve francouzské metropoli poznává silně jejich další tvůrčí snahy. Roku 1927 koncipují, spolu se společným přítelem, malířem Jiřím Jelínkem, však již svoji vlastní výtvarnou konfesi, vyjádřenou v programu tzv. artificialismu. Ten lze chápat jako svébytný výtvarný pandán rovněž asociativně laděného literárního poetismu, jediného uměleckého směru vzniklého v Čechách začátkem dvacátých let minulého století na plodné půdě dnes již legendárního spolku Devětsil. Stručně lze říci, že obrazy z těchto let mají charakter osobité geometrické abstrakce; tvrdou linii a strohost však tlumí lyricky modulovaný chorovod barev a zvláštní, jemná sny protkaná imaginace. Její stále sílící a výraznější akcent přivádí pak v letech třicátých oba malíře do Skupiny surrealistů v ČR, založené Karlem Teigem a Vítězslavem Nezvalem.

Surrealismus, to největší, tajuplné a dodnes trvající dobrodružství na mapě umění 20. století, má mnoho podob filiací a proudů. Všem je však společný jeden koridor – úzká, mnohdy nebezpečná pěšinka, kterou nepřetržitě směřuje do dosud jen málo probádané „říše podvědomí.“ Umělců, kteří se po ní vydali od dob André Bretona až po dnešek není nijak málo. Mám ale za to, že jen málokterý z nich tuto cestu podnikl s tak hazardérskou odvahou a hlubokým zaujetím jako právě Jindřich Štyrský. Na vratkých křídlech často až morbidních reverií a nejednou doslova personifikujících se halucinací. Právě sen se mu stal často „druhým životem“, abych vzpomenul slov básníka Gérarda de Nerval, jednoho z mála skutečně autentických předchůdců, kterého kdy dějiny tohoto směru zaznamenaly.

Není možno zastavovat se u jednotlivých obrazů Jindřicha Štyrského s podrobnějším rozborem a komparatistickým srovnáním. Snažit se popsat estetický akcent, jehož pulsující erotično tak často umocňoval všudypřítomný Thanatos, bůh smrti. Jeho stín se vznášel nad převažující částí Štyrského tvorby, ať již šlo o práce výtvarné, fotografické nebo literární a vedl jej až k oné málo průsvitné hranici za níž začíná snad ona druhá, utajená část našeho bytí – pláň věčnosti, kde dostávají jiný rozměr i všechny křehké přeludy lásky, pozemské krásy a delirantních, často zraňujících pozemských roztoužení… V březnu letošního roku uplynulo již šedesát pět let od smrti umělce, který se pokusil zadržet barvami nejen prchavý sen, ale do svých pláten zašifrovat i poselství, která se nám zdají být, po všech osudových peripetiích předchozího století, možná daleko bližší než době, ve které vznikala.

Těsně před mnichovskou krizí, v semináři profesora Jana Mukařovského na Karlově univerzitě v Praze pronesl Jindřich Štyrský tato stále výstižná a stále aktuální slova: „Přiznávám se, že poesie a malířství jsou pro můj život dostačujícím dobrodružstvím a že nikterak netoužím po tom, být nějak účasten v dnešním politickém zvěřinci. Moje umění není nositelem žádných idejí, které dnes zajímají širokou veřejnost… Mým očím je nutno stále házet potravu. Polykají ji nenasytně a surově. A v noci ve spánku ji tráví.“

Všestranný umělec, magnus parens české avantgardy, se znovu hlásí o slovo. Nedat mu je by byla naše vlastní škoda.

U příležitosti výročí úmrtí Jindřicha Štyrského uspořádala Galerie hlavního města Prahy v Domě U Kamenného zvonu na Staroměstském náměstí obsáhlou umělcovu retrospektivu, která se bezesporu zařadí mezi nejvýznamnější a nejlépe koncipované výstavní aktivity posledních let. Zahájena 30. května trvá, přes celé léto, až do 9. září.

V návaznosti na obdobnou expozici, představivší zde v roce 2000 ucelené dílo Štyrského společnice Toyen, předvádí i tato expozice desítky jedinečných artefaktů – od olejů, kreseb, knižních obálek, koláží, grafických listů, kostýmních návrhů a fotografií – až po předměty osobního charakteru jako cestovní pas, ap. V přehledném chronologickém členění zahrnuje nejranější malířovy práce z počátku 20. let dvacátého století, kdy ještě hledá svůj vlastí výraz, v kontaktu s tehdy moderními uměleckými směry jako byl kubismus (obrazy – Krajina s mostem, Klášter a Černý pierot), expresionismus (obrazy – Vizionářka, Tři blázni), purismus (obraz – Orionka) a některé další.

Obsáhlý oddíl je pak věnován významnému období tzv. artificialismu, který v druhé polovině druhé dekády charakterizují lehké, vzdušně světlé a pastelově teplé tóny ještě optimistické atmosféry doznívající poválečné euforie. U Štyrského však i zde nejednou zazní jeho typický tragicko pesimistický akcent, jak dokládají již samotné názvy některých pláten – Náměsíčná Elvíra, Utonulá, Povodeň, ap.

Chmurné aspekty díla pak dále sílí v důležitém přechodném období let 1931 – 1932, kdy vznikají plátna Cigareta u mrtvé, Smrt Orfeova a mnohé další, předznamenávající závěrečnou umělcovu tvůrčí periodu, ve které stojí již plně pod egidou surrealismu. Přes stále více se zhoršující zdravotní stav vytvořil Štyrský tehdy svá díla vrcholná, jejichž řadu symptomaticky uzavírají oleje Ztracený ráj z roku 1941 a Oidipus z roku předchozího. Ten zobrazuje hlavu muže s hrůzně vypíchnutýma očima zalitýma krví. Obličej, ve kterém jakoby se zkoncentrovaly všechny vnější a vnitřní bolesti moderního člověka, beznadějně stojícího v samém centru krutě odlidštěného a chladně cynického světa.

Literární pásma