Zpovědi a odposlechy (2015)

Přidal: Premek |

Říjen 10, 2015

Antonín Přidal. Listování autorovou bilanční sbírkou vydanou na podzim roku 2015. Výběr z nejnovější knihy veršů připravil Michal Bureš. Použitá hudba Phillip Glass (String quartet no 5, 1. a 3. věta, String quartet no 2, 3. a 4. věta, String quartet no 3, 1. až 3. věta, hraje Kronos Quartet; The Orphee Suite, hraje Paul Barnes – klavír), Arvo Pärt (Tabula rasa, hrají Lithuanian Chamber Orchestra Alfred Schnittke (preparovaný klavír) Gidon Kremer, Tatiana Grindenko (housle); dirigent: Saulius Sondeckis). Redaktor Martin Velíšek. Zvukový mistr Lukáš Dolejší. Hudební dramaturg Antonín Schindler. Režie Michal Bureš.

Účinkuje autor.

Nastudovalo Brno, 8. – 9. 10. 2015 (RS 7). Premiéra 17. 11. 2015 (ČRo 3 Vltava, 51 min.). Repríza 12. 2. 2017 (ČRo 3 Vltava, 16:45 h) v cyklu Ad libitum k úmrtí A. Přidala.

Lit.: Šotkovský, Jan: Antonín Přidal čte v rozhlase své básně. In Facebook, 12. 4. 2016 (názor). – Cit.: Antonín Přidal čte v rozhlase své básně. Odřeným, zastřeným, lehce zesláblým, ale pevným hlasem. Suchá věcnost byla tomu hlasu vlastní, co pamatuju, ale čas z něho setřel kantorsky působící důkladnost – zní úpěnlivěji, jako by se víc vydával napospas. Ten hlas se nevnucuje, nedotírá, a přesto z něho čiší zvláštní naléhavost. Žádné dramatizování, žádné přednašečské efekty, jen občas se Přidal lehce zajíkne, jako by přes veškerou snahu nedokázal potlačit nějakou dávnou bolest či touhu – to jsou nejsilnější místa. Antonín Přidal čte v rozhlase své básně a já se toho hlasu nemůžu nabažit. Ty jistě sugestivní básně můžou na papíře působit lehce zaumně – s jeho hlasem jsou úplné.

Lit.: Bureš, Michal: Antonín Přidal: Zpovědi a odposlechy. In web ČRo 3 Vltava, listopad 2015 (článek + ukázky k poslechu). – Cit.: „Své nové básně jsem dlouho nepublikoval, jen občas v časopisech a v rozhlase. Ale vnášely řád nebo aspoň trasu do mé citové paměti. Byly jako stopy, které jdou se mnou, stopy po někom, kdo se pořád lehce mění. Poezie je jazyk, do kterého se dá přejít, když vás ostatní řeči nechají na holičkách,“ říká prostějovský rodák, čerstvý osmdesátník, redaktor brněnského rozhlasu vyhozený po srpnu 1968, za normalizace překladatel pod cizími jmény, polistopadový pedagog JAMU a publicista Antonín Přidal, celoživotní spisovatel a básník. Jeho právě vydaná sbírka Zpovědi a odposlechy, z níž jsme sestavili sváteční vltavský Souzvuk, promlouvá hlasem hluboké vnitřní meditace. Autor je v ní přísný k sobě i k jiným, nic si neodpouští. Je to neúprosná poezie rozkoše i bolesti z myšlení, ale taky plná zvědavosti a údivu, překvapení.

Sedíme společně v legendární brněnské sedmičce, on u rozhlasového mikrofonu, já za režijním stolkem, sekundují nám mistr zvuku Lukáš Dolejší a hudební redaktor Antonín Schindler. Za okny rozhlasové budovy je sychravé podzimní odpoledne. Mezi námi vládne smířlivé bezčasí, radost ze sdělovaného, obrozující pocit, že vyřčená pravda přináší vnitřní sílu. Věříme, že zarezonuje i ve vás.

Lit.: Bureš, Michal: Zemřel spisovatel a překladatel Antonín Přidal. In web ČRo 3 Vltava, 7. 2. 2017 (článek + nahrávky k poslechu). – Cit.: Ve věku 81 let zemřel spisovatel, publicista a pedagog Antonín Přidal, významná osobnost nejen brněnské kultury. Proslul také jako překladatel nebo jako rozvážný a kultivovaný moderátor. Vltavskou Telefonotéku navštívil v listopadu 2015. Řeč byla o jeho knize Zpovědi a odposlechy, tedy o nesnadnosti žít ve stálé vnitřní svobodě, o místech na zemi, která vytvářejí ozvuky v duši, i o nonsensech.

V souvislosti s úmrtím významného rozhlasového tvůrce zařazujeme ve čtvrtek 9. února ve změně proti původnímu programu rozhlasovou hru Pěnkava s Loutnou (Hra pro tento večer 9. 2. 21:45). Nedělní Ad Libitum pak představí básnickou sbírku Zpovědi a odposlechy v autorské interpretaci (12. 2. 16:30).

„Jeden člověk z Olomouce běhal sem tam po palouce s třemi vejci na klobouce. A co řekl, když ho smekl? Začínají velkonouce. “

Antonín Přidal po maturitě na gymnáziu v Uherském Hradišti (1953) studoval na Filozofické fakultě brněnské univerzity anglistiku a hispanistiku (absolvoval 1958). Od roku 1960 působil jako redaktor literární a dramatické sekce v redakci brněnského studia Československého rozhlasu.

Antonín Přidal byl v roce 2011 uveden do rozhlasové Síně slávy. Slavnostní zahajovací večer Prix Bohemia Radio a předávání cen Moderátor roku.

V roce 1970 musel rozhlas z politických důvodů opustit a už se do něj nikdy coby zaměstnanec nevrátil. Následujících devatenáct let, kdy byl na indexu nežádoucích, se věnoval hlavně překladatelské činnosti.

Od roku 1990 vyučuje na Divadelní fakultě JAMU, kde vede ateliér rozhlasové a televizní dramaturgie a scenáristiky. V roce 1993 byl jmenován profesorem. V roce 2007 byla Antonínu Přidalovi udělena Státní cena za překladatelské dílo.

Coby redaktor literárně-dramatické sekce brněnského rozhlasu vytvářel Antonín Přidal populárně naučná pásma Malá škola poezie, Malá škola přednesu, Shakespeare pro začátečníky.

Podílel se také na každotýdenním literárním kabaretu Nashledanou v sobotu, pro nějž psal pravidelně sloupky a fejetony a v letech 1968-1969 fiktivní rozhovory s panem Hlavou, naivním velikášem, který se ochotně hlásil k odpovědnosti za absurdity tehdejšího veřejného života.

V letech 1966-1969 měl Přidal vlastní hodinový pořad Potulky knihami a hudbou, v němž uváděl pozapomenuté knihy a myšlenky společně s hudbou zvolenou z možností, jež mu nabízel hudební redaktor Jiří Nečas. Obnoven byl tento pořad roku 2002 pod názvem Potulky knihami a časem. Po skončení vysílání vyšla také kniha.

Díky spolupráci s rozhlasem poznal Přidal zákonitosti tohoto média, které využil při psaní svých rozhlasových dramat. V roce 1964 vznikla jeho první rozhlasová hra, dramatizace prózy Vladislava Vančury s názvem Výstřel a spol.

Od té doby až do současnosti napsal Přidal dalších devět rozhlasových her, a také desetidílný rozhlasový seriál nazvaný Pan Kaplan má stále třídu rád. Vyšel i na CD.

Divadelní hry: Pěnkava s Loutnou, Komedie s Quijotem, Sen ve třech, Sáňky se zvonci, Oblak a valčík, Noc potom.

Překlady: Knihy pravé lásky Juana Ruize v oficiálním nakladatelství, dokonce s uvedením Přidalova jména. V 80. letech našla odvahu i dramaturgie divadel ve Zlíně a v Brně a přiznala Přidalovo autorství jeho nového překladu Tartuffe a Večer tříkrálový.

Poezie: Přidalova první básnická sbírka Neznámí ve městě (1966) nese stopy poetiky Jana Skácela. Druhá sbírka Smrt na ostrově (1966) je inspirována katastrofickými následky cyklonu, který postihl Kubu v roce 1963, v čase, kdy se zde autor nacházel na studijním pobytu spojeném s prací pro Československý rozhlas. Roku 1992 vyšla sbírka Sbohem ale čemu. Básně psané „až hrozivě ostrými tahy“, jsou doprovázeny kresbami Bohumíra Matala.

Zemřel mi profesor. Míval vážnou tvář, lehký úsměv na ní. I přes vroucí srdce uvnitř působil důstojně odtažitě. Pochopit jeho vnitřní ustrojení vyžadovalo čas. Mluvil mnoha jazyky, procestoval svět, přečetl spoustu knih, svým životem násobně předčil průměrné románové osudy.

Pocházel z Hané, kraje monotónní roviny, tu a tam remízku a bíle ohozených božích muk s Panenkou Marií pod stříškou, s cestami prudce se stáčejícími úvozy ke hřbitovům. Z tohoto mikrokosmu vyvstala jeho tvrdohlavá odhodlanost, s níž odmítal sklopit hřbet, když se na něj tlačilo. Zažil to několikrát, nejsurověji po srpnu 1968. Tlačili, aby podepsal, že vpád vojsk vítá. Nesmlouvavě vykázal pány k šípku. Oni ho na oplátku na dvacet let vymazali z kulturní mapy. Trápil se, soužil, ťukal na stroji texty a odkládal je rovnou do šuplíku. Ve své finální sbírce Zpovědi a odposlechy, kterou jsme spolu převedli do rozhlasové podoby, o tom napsal:

Ráno se mi ruce rozbíhají po stole, do města chodím málo, krátí se mi dech, bojím se, že mě sledují, jak spěchám ulicemi podivně neznámého Brna, teď už ne do práce, ale bez cíle. Mohli by mě i vystěhovat, kdyby chtěli? Co vlastně děláte? ptá se nový soused a diví se, že koktám. Jenom naše dítě si zvyklo, že jsem pořád doma, jak bývají staří a beznadějně nemocní. Když mu čtu nahlas, přeskakuji všechny pohádky o smrti.
Když za ním roku 1990 přišli, aby se vrátil zpátky, že na něj mikrofon netrpělivě čeká, slíbil, že za mikrofonem přijde rád, ale za nimi ne. Prý vlastními silami musejí napravit, co spískali. On jim v tom nápomocen nebude…

O ničem z toho jsem, když jsem ho před 22 lety prvně potkal, neměl ani potuchy. Stáli jsme proti sobě v úzké nudli fakultní posluchárny na JAMU – on vážený pedagog, já adept studia rozhlasové a televizní specializace, které založil. Byl jsem tehdy přijat, a i díky tomu jsem dnes režisérem. Zemřel mi profesor. Cítím se podivně sám. Ale jdu dál.

Literární pásma