Steiner aneb co jsme dělali (2002)

Přidal: rickie |

Únor 24, 2007

Martin Fahner. Četba rozhlasové úpravy ze vzpomínové prózy současného českého prozaika v pořadu Setkání s literaturou. Pro rozhlas vybral a v úvodu hovoří Petr Hanuška. Redakce Jan Sulovský. Zvuk Jiří Vavrda. Záznam a střih Zdeněk Prchlík. Hudební spolupráce Antonín Schindler. Režie Michal Bureš.

Účinkuje Vladimír Hrabal.

Natočeno ve studiu Olomouc v roce 2002 (25 min). Repríza 22. 11. 2006 (ČRo5 Olomouc) v cyklu Setkání s literaturou.

Lit.: Bureš, Michal – Hanuška, Petr: MARTIN FAHRNER: STEINER ANEB CO JSME DĚLALI. In web ČRo Olomouc, b. d. (listopad 2006) (článek). – Cit.: Česká literatura rozvíjí jednu autorsky svéráznou a čtenářsky příjemnou tradici. Na věci uplynulé, ať už byly příjemné, méně příjemné, či dokonce hodně smutné, se dokáží čeští prozaici podívat optikou laskavé vzpomínky. Máme tady na mysli kupříkladu texty Bohumila Hrabala, v současnosti Michala Viewegha, Ireny Douskové či Bohuslava Vaňka-Úvalského, ale především však knihy Oty Pavla. Vzpomínáte na eskapády, které prožil pan Popper, když kupoval rybník, v němž nebyla jediná ryba, či prodával ledničku, která neměla motor, a tudíž ani nechladila?
Na život svých prarodičů a rodičů, i život vlastní se rozhodne vzpomínat v knize Steiner aneb Co jsme dělali Martin Fahrner.

Neocitáme se příliš dlouho, jako to bylo v Pavlově případě, v době první republiky, ale spíše sledujeme rodinné osudy v časech poúnorových. Ty nejsou sice provázeny přemírou štěstí, ale rodinná svornost si dokáže poradit se všemi nástrahami.
„Podstatné je, že přitom Fahrner nepostrádá humor, nadsázku, ale ani citovou hloubku,“ napsal do Lidových novin kritik Ladislav Nagy. A dodal: „Steiner aneb Co jsme dělali je čtivé, neotřelé dílo a jméno autora si jistě bude záhodno dobře zapamatovat.“

Že jste zapomněli, jak se jmenuje?

Tak ještě jednou: Martin Fahrner.

Pozn.: Románový debut Martin Fahrnera vypráví o podivuhodné komplikovanosti života a představuje rodinný román plný humoru a nostalgie.
Je knihou měkkých podtónů a velkých událostí. Svým humorem, melancholií a laskavostí připomíná takové české vypravěče, jakými jsou Ota Pavel nebo Bohumil Hrabal.
Když se dědeček ve čtyřicátých letech při tanci zamiloval do babičky, bylo jeho štěstí nejisté: německý voják a česká slečna – jak to jen dopadne? Dědeček bojuje a dopadne to dobře. Také otec později bojuje: na hřišti za svůj fotbalový klub, roku 1968 na barikádách za Pražské jaro a denně proti straně. Jeho syn, který už jako kojenec sedívá na střídačce, má však velký strach z míče a musí si proto hledat vlastní pole působnosti. (anotace)
__________________________________
Prozaik Martin Fahrner se narodil 18. března 1964 v Jablonci nad Nisou.
Po absolvování gymnázia v Náchodě studoval Pedagogickou fakultu University Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem, později dramaturgii na pražské Divadelní akademii múzických umění. Působil jako dramaturg v divadlech v Jihlavě, Pardubicích a Brně, nyní znovu ve Východočeském divadle v Pardubicích. Kromě prózy píše i divadelní hry a písňové texty. Žije v Osikově.

Putování Martina Fahrnera k psaní prózy vedlo přes dlouholeté zkušenosti nejen divadelnické, ale též výtvarné. Jeho opožděná prozaická prvotina Steiner aneb Co jsme dělali, však zapůsobila na čtenáře a kritiku jako zralé literární dílo, i když se v něm autor zdánlivě vydal jen po takových stezkách, které představují tradiční vypravěčskou linii 20. století. Prozaik se ve své knize, kterou můžeme charakterizovat jako lyrické vzpomínání či jako mozaiku vzpomínek na léta dětství a dospívání, rozhodl položit co největší důraz na citovou přesvědčivost každého konkrétního příběhu se všemi jeho epizodami, jakož i na vylíčení psychologických nuancí životních cest několika generací jedné „obyčejné“ rodiny. Kritika v souvislosti se „Steinerem“ připomínala především umění psychologických povídek Oty Pavla, které pro Fahrnera představují prototyp takové intimizace autorova sdělení a jeho životní filosofie. Oba tvůrce spojuje nejen tzv. vypravěčská laskavost, chápavý humor a „opojně hořkosladká něha“, ale i tíhnutí k epizodickým situacím, v nichž rezonuje na jedné straně společnost nebo dějiny, na druhé straně člověk, jenž může vydat nejpravděpodobnější svědectví zejména o tom, „co jsme dělali“: on, jeho blízcí a jeho okolí. Není divu, že při zvolené poetice celým vyprávěním prosvítá nejenom zmíněný Ota Pavel, ale též jiný arcitvůrce lidských perliček na dně, Bohumil Hrabal. Nehledě na tyto podobnosti se první a jediná Fahrnerova knížka pro dospělé dá interpretovat jako postmoderní text: spisovatel v ní rezignuje na románovou epiku a volí mozaiku sugestivních příhod – a pokud u něho na epiku dojde, potom vždy jen ozvláštněně, ve zkratce, v detailu.

Literární pásma