Básník Quido (2007?)

Přidal: Přemek |

Červen 29, 2007

Portrét undergroundového básníka Quida – Vratislava Machulky. Připravil Dominik Mačas. Režie Miroslav Buriánek.

V pořadu hovoří Alena Polanská, Leon Havlíček, Milan Kozelka a Martin Machovec. Quidovy básně a dopisy čte Martin Stránský, ostatní texty Josef Nechutný a Miroslav Buriánek.

Připravila Plzeň. (59min.)

Pozn.: Životní pouť Vratislava Machulky (1950–1996) řečeného Quido byla tak předpisově beatnická, hippiesácká, bohémská či chcete-li alternativní, až si z toho sám protagonista dělal legraci (viz jeho text Ideální androš). Vystřídal desatero řemesel od kulisáka přes tkalce drhaných přívěsků až po hrobníka či nezaměstnaného (po socialisticku „příživník“ – tak pojmenoval i svou první knížku). Několikrát odsouzen a vězněn, Chartu podepsal hned na jaře roku 1977. Koncerty Plastiků natolik prožíval, že ho z nich sám Magor musel vykázat a občas i knockautovat. Po revoluci se živil mytím nádobí či hlídáním parkovišť. A při tom všem kolem sebe trousil něžné, hravé i obhroublé básničky. Svou první a za svého života jedinou oficiálně vydanou knížku nevěnoval matce ani milence, ale prostě „máničkám“. V roce 1996 se během jedné svatební pijatiky odešel projít do lesa, jeho tělo našli až za čtrnáct dní kdesi na louce (přesné datum smrti není známo).
„Nápoje piju lihové / jak dopadne to / vědí snad jen bohové / Na hvězdy hledím v tichu…“ takto prorocky veršoval Quido v 80. letech. Jeho přímočará poezie – ostatně jako značná část tuzemské undergroundové produkce – byla pod vlivem poetiky Egona Bondyho. Inspirovaný primitivismus měl své křehké i experimentující polohy. Přestože duše romantika dostávala za normalizace řádně zabrat, z básníka Quida se nikdy nestal zatrpklý bolestín. Přes občas kanálnickou rétoriku zůstával ve své podstatě sympaticky neagresivní a neambiciózní, nehrál si na žádné velké umění („Veliké umění je vyjít nějak s platem“).
Quido Machulka patří zkrátka k autorům, jejichž legendární historky ze života poněkud zastiňují jejich tvorbu. To však neznamená, že by si nezasloužil pozornost, stejně jako celý český underground. Možná nebyl „estetický kapitál“ druhé kultury tak veliký, jak jsme si mysleli, přinesl však něco důležitějšího než umění – poselství o odvaze a svobodě čili vznešeně řečeno étos. Étos a příběhy. – Jan Nejedlý. Převzato z: Reflex 11/2007 (kráceno)

Literární pásma