Betlém (2004)
Klement Bochořák. Úprava a dramaturgie Miloš Doležal. Režie Zdenka Fléglová (Zdena Fleglová).
Účinkují členové Dismanova rozhlasového dětského souboru (DRDS).
Natočeno 2004.
Lit.: Pavlovský, Petr: Rádio – Na Štědrý den. In Literární noviny 52/2004 (recenze).-Cit.: Je to právě rok, co byl zlatý poklad Českého rozhlasu obohacen o pořad spolehlivě aktualizovaný každými dalšími Vánocemi, dotud, dokud tu ještě budou lidé schopní slavit je po jejich smyslu. Není to poprvé, co náš rozhlas interpretuje lyrické vánoční prózy Klementa Bochořáka. Pásmo, nazvané prostě Betlém, sestavil dramaturg Miloš Doležal. Režisérka se při volbě interpretů tentokrát opřela o kolektiv, a to nemalý – účinkuje téměř kopa členů Dismanova rozhlasového dětského souboru, jako chór i v individuálních rolích.
Básníkova inspirace je zdánlivě jednoduchá: „Sedm darovníků kráčí po prádelníku.“ Vánoční jesličky se u nás dodnes tradičně staví v kostelích i v domácnostech, především ovšem v některých venkovských oblastech, takže se svým pojetím blíží jakémusi skanzenu. Lze předpokládat, že básníkova insitně stylizovaná fantazie vycházela ze situace mnohem autentičtější, mnohem bližší lidové zbožnosti. Biblická a vánoční témata byla kdysi samozřejmou součástí „českého (a tím více moravského) roku“. Víme-li, že Bochořákova lyrická próza vznikla ve zlomovém roce 1948, víme též, že byla jedním z posledních pozdravů „starých dobrých časů“. Slohově se básník posouvá od baroka spíše k prvorepublikovému ladovskému obrázku, kdy téma klanění, vzývání i víry naplňuje především faunou domácí i „divokou“ a samozřejmě i lidmi od prosťáčků až po ony tři mudrce z Východu. Od nejmenšího hmyzu včetně blechy až po slony, od dvora a domácího chléva přes české louky a lesy až po exotickou zoologickou zahradu, vše živé je antropomorfizováno, naplněno bázní i štěstím, vděčností a láskou.
Bochořákův Betlém se sice vztahuje ke všem těm známým vánočním artefaktům lidového výtvarnictví, ale svou náplní přesahuje i ten nejbohatší a nejsložitější. „Kdybys jen malován dítětem na zdi byl, tu něžnou krásu bych navždy si oblíbil. Navždy srdce, hlavu dospělého děcka zmámí krabice a skalka od dědečka.“ Právě proto je zde fonografie ideálním interpretem a rozhlas ideálním médiem: atakují posluchačovu představivost, aniž by ji vizuálně jakkoli omezoval nějakou konkretizací.
DRDS zvukově dotváří nesnadnou rytmizovanou prózu plnou vnitřních rýmů s úžasnou stylovou jednotou a kázní, aniž by byť i jen na okamžik ztratil autenticitu. Každý individuální minivýstup splňuje parametry profesionálního herectví, zní upřímně, nepřipraveně, přesvědčeně. Je to tak dokonalé, že posluchač může až zapochybovat: jsou ty dnešní dětičky opravdu tak rozkošné? A jsou s tím betlémským příběhem opravdu zcela ztotožněny?
Je to ale pochybnost nelegitimní – po dospělých hercích také nechceme, aby byli ve skutečnosti takoví, jaké jsou jejich postavy. „Dismančata“ prostě, resp. velice sofistikovaně hrají stavitele betléma, skupinu dětí nejrůznějšího stáří, jejichž role vytvářejí s radostí a nadšením. Věříme jim, jsme dojati a okouzleni. Nejpozději při první z koled, kterými je pásmo prokládáno.
„Aj, ty betleme, stavbo dřevěná, vydej nám poupě své, zahrádko růžová. Kdybys ty udělán jen z chleba kůrek byl, přece bych navždycky v tobě si zalíbil. A kdybys, domečku, zhněten byl jen z hlíny, do smrti bys vábil oči mé rodiny.“
If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.
Režie Zdena Fleglová.