Wilsonova mlžná komora (2007?)

Miloš Vodička. Setkání nad knihou vzpomínek básníka. Připravila Marie Valtrová. Režie Hana Kofránková.

Účinkují Miroslav Středa a Hana Kofránková.

Natočeno v roce 2007 (58 min.).

Pozn.: Miloš Vodička (1938) je znám jako básník, jehož hlas zaznívá s neměnnou intenzitou po dlouhá léta. Je autorem básnických sbírek – Vítr kolem tepen, Svatební peří, Čarodějnice z Blois, Kejklíř, Pták Ohnivák, Sonáty, Román na pokračování, Lapidárium, Svatba, na kterou tě nepozvali, Trialog, Tradicionál a divadelní hry pro loutky Asagao. Jako prozaik se představuje poprvé, a to knihou vzpomínek Wilsonova mlžná komora.

O tom, že má tento básník nač vzpomínat, není pochyb. Vyrůstal v době, která byla poznamenána dějinnými zvraty – Protektorátem Čechy a Morava, nástupem komunistů k moci. Zatímco okupace k němu doléhala jakoby zpovzdálí a její bezprostřední podobu tlumila mateřská náruč, únor 1948 zasáhl rodinu plnou silou. Vodičkův otec byl odsouzen k šestnácti letům vězení a propuštěn až při amnestii v roce 1960. Dvanáctiletý Miloš se stal rázem „hlavou rodiny“ a senzitivita, která mu byla vlastní, se tvrdě střetávala s okolní realitou.

Dobře situovaná rodina, která pocházela z Chrudimi, se ocitla doslova na okraji společnosti, byla vystěhována do Nemošic poblíž Pardubic a v „jedné plesnivé cimře“ žila až do roku 1954. Duchovním otcem Miloše Vodičky se v té době stal nakladatel Vlastimil Vokolek, který v něm podnítil zájem o psaní a až do posledních chvil sledoval jeho básnický vývoj.
V Pardubicích, kde studoval na střední chemické škole, poznal Vodička generačně blízké druhy – básníky Jiřího Pištoru, Petra Kabeše a Jiřího Grušu. Tatínek, který byl vězněn s Josefem Palivcem, Bedřichem Fučíkem, Františkem Křelinou a Janem Zahradníčkem, mu na dálku umožnil spojení, o něž se jako začínající autor mohl morálně i literárně opřít. Stejně jako později o existenci a tvorbu básníků Vladimíra Holana, Bohuslava Reynka a Jana Skácela.

Wilsonova mlžná komora je tedy výpovědí o výjimečném osudu básníka, žijícího v klauzuře ticha a nacházejícího podněty ke psaní především uvnitř sebe. Miloš Vodička o sobě vypráví s jistou dávkou sebeironie, nad níž však převažuje láska ke všemu, co jej jako člověka obohacuje a co způsobuje, že za něho promlouvá duše – krajina širá.
(Anonce ČRo)

If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.

.
Komentáře

Zatím nemáte žádné komentáře.

Napište komentář k článku

(povinné)

(povinné)