Bruggy (2013)

Literárně-hudební pásmo z básní Georgese Rodenbacha, belgického, francouzsky píšícího básníka, prozaika a dramatika. Překlad Alfons Breska. Připravil a hudbu vybral Karel Kolařík. Režie Markéta Jahodová.

Účinkují Jan Kačer a Jana Franková.

Natočeno 2013. Premiéra 27. 10. 2013 (ČRo 3 Vltava, 9:01 h.; 48 min) v cyklu Souzvuk. Repríza 14. 6. 2015 (ČRo 3 Vltava, 14:00 h) v cyklu Souzvuk.

Lit.: Kolařík, Karel: Bruggy. In web ČRo 3 Vltava, červen 2015 (článek). – Cit.:  Belgický dekadentně symbolistní básník a prozaik Georges Rodenbach byl nejvýznamnějším pěvcem Brugg, belgické obdoby Benátek. Nový věhlas tohoto druhdy slavného a bohatého přístavu založil svým románem Mrtvé Bruggy, který vyšel roku 1892. Jeho hrdina zde nachází náladu souladnou se svým vdoveckým smutkem. S usebraným městem protkaným říčními kanály a ponořeným v monotónní šum vod jej sbližuje melancholický kult minulosti a pokora před všudypřítomnou pomíjivostí.

Rodenbachova tvorba měla ohlas i v Čechách. Roku 1907 vyšly Mrtvé Bruggy přeložené Otokarem Šimkem pod názvem Mrtvé město a roku 1913 román Ve vyhnanství v překladu Kamily Neumannové. Mrtvé Bruggy překládal i Alfons Breska, dekadentně orientovaný básník a spisovatel, vrstevník a souputník generace Moderní revue, který se více než svou beletristickou tvorbou, plnou pohádkových a přízračných motivů, proslavil svými početnými překlady z francouzské a německé literatury a jako jeden z mála českých překladatelů věnoval pozornost i Rodenbachovým lyrickým básním z počátku devadesátých let 19.století. V nich Rodenbach zachytil Bruggy ještě soustředěněji a intimněji. Ztlumil v nich napětí mezi nepřátelským městem a interiérem jako útočištěm před skutečností, obvyklé v dekadentním symbolismu. 

Město je důvěrné, příbuzné a ochranné zdi se mohou rozplynout. Oba světy se navzájem prostupují a zrcadlí, sblíženy všudypřítomným tichem a obestřeny touž krásou smutku, jejž vyvolává soucit s vadnoucími květinami či sirotky pospíchajícími deštěm nebo pocit pohlcující marnosti, zesilovaný obrazy večerního stmívání a temných vodních hlubin. V Rodenbachově obrazotvornosti se nejednou vše tělesné rozplývá v kouzelné světelné efekty a vše se zdá jen prosvítat šedými či světlými závoji. Vylidněnými ulicemi procházejí přeludné stíny a na hladině stojatých vod se chvějí snové odrazy hmotného světa a jindy zas vše v pokoji pokryjí záblesky, odlesky a třpyt lustrových světel a v chladu zrcadel se zdvojí všechny věci, jejichž dosud zakleté „malé duše“ se v těchto básních křísí. 

Spolu se stíny tak obývají mikrokosmos Brugg také naříkající lustry, souchotinářské květiny, klavír marně čekající svou pianistku nebo ptáci, v něž se mění plameny plynových lamp. S těmito ožívajícími tvory se postupně i samo město mění v živou bytost, jejíž srdce se zdá promlouvat velkolepým zvoněním kostelních zvonů. Ovšem silou, jež tento tep rozeznívá, je duše básníka, toho, který naslouchá této říši ticha a píše dějiny její věčnosti. 

If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.

.
Komentáře

Zatím nemáte žádné komentáře.

Napište komentář k článku

(povinné)

(povinné)