Básně (1978, 1979)

Přidal: Přemek |

Květen 6, 2008

Donát Šajner, Ivan Skála, Jarmila Urbánová, Karel Boušek. Vybral a sestavil doc. dr. Lubomír Poživil. Klavírní improvizace Petr Eben. Odpovědný redaktor desky Tomáš Vondrovic. Zvuková režie a mixáž Jiří Bartoš. Střih Ivan Mikota. Režie Lubomír Poživil.

Recitují Otakar Brousek I. (Šajner), Jan Kačer (Skála), Jana Andresíková (Urbánková), Petr Haničinec (Boušek).

Nahráno 11.—17. března 1978 v pražském studiu Lucerna. Vydal Supraphon v roce 1979 (Su 1118 2500 F, stereo). Vydáno ve spolupráci se Svazem českých spisovatelů.

Obsah: Donát Šajner: Básni — Zápis na věčnou paměť — Pro vůni heřmánku – O Tobě – Poslání – Vždy. Recituje Otakar Brousek I. – Ivan Skála: Žízeň. Recituje Jan Kačer. – Jarmila Urbánková: Popelka se usmívá — Mé pozdní léto – Kde jsi mě nalezl – Září na Lužnici — Prstýnek z trávy Přimrzlé listí — Přemalovaný obraz — Aby tě někdo potřeboval. Recituje Jana Andresíková. – Karel Boušek: Orlickým horám Óda na domov. Recituje Petr Haničinec.

Pozn.: Poezie provázela člověka odedávna. Nejprve ve formě písní: tanečních, válečných, pracovních i pohřebních. A mnoha dalších, které bvly neodlučitelně spjaty s lidským životem. Později se poezie realizovala deklamováním a ještě později psanou formou.
Během svého dlouhého vývoje poezie mnohokrát proměnila svou podobu i funkci. Byla lyrou i polnicí. Vždy tryskala čistým proudem tam, kde člověk prožíval něco, co se dotýkalo samé dřeně jeho bytosti. Protože opravdová poezie nikdy neulpívá na povrchu. Je uměním hlubokého ponoru do nitra člověka, přírody, kosmu. Funkci současné poezie definoval národní umělec Vilém Závada jako „objevování nových souvislostí života“. V této definici se odráží jak veškerá historie vývoje poezie, tak její perspektivy. „Nové souvislosti života“ objevuje i čtveřice básníků, jejichž verše zaznívají z naší desky.
DONÁT ŠAJNER, který se ve svých nejnovějších sbírkách Co řeklo slunce a Já jenom o Tobě představil jako výrazný typ moderního básníka meditativního charakteru, úporně hledá „cestu cest“ — to jest cestu ke čtenáři. A tímto tvůrčím hledačstvím zároveň naznačuje jeden z hlavních úkolů, které má básnictví v rozvinuté socialistické společnosti: promlouvat k co nejširšímu kolektivu lidí. Už dávno není poezie výlučnou záležitostí jedinců; ale naším denním chlebem, čerstvým a vonícím, se přece dosud nestala. Proto je poselství Sajnerových veršů tak naléhavé.
Hlas IVANA SKÁLY zaznívá v poloze, která má ze všech současných básníků nejblíže k poloze hlasu klasika české socialistické poezie — S. K. Neumanna. Skálová sbírka milostné lyriky Malé zázraky je následovnicí Neumannovy Lásky. Básně o bitevním poli v člověku naší doby, obsažené ve výboru ze Skálový tvorby, Co si beru na cestu, nezapřou sbírku pokrevně spřízněnou básníkovým vztahem k revoluci — Neumannovy Rudé zpěvy. Avšak jedna z nejnovějších knížek Ivana Skály — poéma Žízeň — poukazuje ještě na další rozměry autorova talentu: na schopnost hutné epické výpovědi a na umění komponovat větší monotematický celek. Skálová Žízeň, toto novodobé pásmo o básníkově bloudění po Paříži s bulharským přítelem, představuje svou syntézou osobní a společenské noty jednu z dalších možností autorovy tvorby.
Nekonvenční, ztlumený hlas poezie JARMILY URBÁNKOVÉ se nejvýrazněji projevil ve sbírce K jitřnímu prameni, která obsahuje verše teskného vzpomínání na tragickou ztrátu manžela, ale i jiskřivé básně o lásce k dítěti a k životu v osvobozené vlasti. Významnou část této sbírky tvoří autorčiny balady, jimiž J. Urbánková jako jedna z prvních českých současných básníků složila hold slovenskému lidu, bojujícímu ve Slovenském národním povstání. Nejvlastnějším hájemstvím básnířky však trvale zůstává milostná lyrika a lyrika domova. Z ní také vznikly dva půvabné básnické výbory — Pod milostnou lunou a Zrcadlo.
Nesentimentálně, prostě a přirozeně, od srdce zaznívají verše Jarmily Urbánkové. A právě pro tyto vlastnosti jejího díla — stejně jako pro jeho myšlenkovou jasnost a tvarovou čistotu — si už dávno čtenáři k této skromné žačce Marie Pujmanové našli svou cestu.
Na poezii KARLA BOUSKA je pozoruhodná její neokázalost a hutnost. Nejčastějším básnickým tvarem, v němž autor realizuje svůj myšlenkový záměr, je píseň. V ní autor — spolu s mnoha dalšími — dokazuje, jak dodnes silná je inspirativnost lidové slovesnos-ti pro moderního člověka. Karel Boušek je básníkem krajiny a času, ale vlastní je mu i nota milostná a kontemplativní. Jeho sbírky mají vzestupnou tendenci: takřka před očima se od Zvonů v lese přes Stůl plný světla, Kameny v řece a Milostné nokturno až zatím k poslední sbírce Modrá hodina rodí autor svérázného vnímání reality, citlivý lyrik, zmnožovatel krásy světa vezdejšího. Jeden z mnohohlasého sboru české současné poezie, jeden z objevovatelů nových souvislostí života.
Jaromíra Nejedlá (sleevenote)