Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování (2016)

Přidal: Premek |

Září 2, 2015

article_photo Haruki Murakami. Kdo chce mít budoucnost, musí pochopit minulost. Režie Michal Bureš.

Čte Martin Myšička.

Natočeno 2016. Vydal OneHotBook v roce 2016 (v přípravě, 1 CD MP3, AK058, EAN: 8594169480589).

Pozn.: Cukuru Tazaki sám sobě odjakživa připadá trochu neslaný nemastný. Nemůže zapomenout na dobu na střední škole, kdy mu pocit výjimečnosti dodávala čtveřice osobitých přátel, z nichž každý měl přímení, které obsahovalo nějakou barvu. Po příchodu na univerzitu ho však skupinka bez vysvětlení vyloučila ze svého středu. Až po mnoha letech si v dospělosti díky své nové známosti uvědomí, jak moc ho tahle událost poznamenala. Sara s ním odmítne navázat intimnější vztah, dokud v sobě Cukuru nevyřeší staré rány a nejistoty. A tak se vydává na cestu za objasněním záhady, co se tenkrát vlastně stalo…

Haruki Murakami (* 1949)

Narodil se v Kjótu, ale většinu mládí strávil v Kóbe, oba jeho rodiče byli učitelé japonské literatury. Vystudoval divadelní umění na univerzitě Waseda v Tokiu. V roce 1974 si otevřel jazzový bar Peter Cat, který provozoval s manželkou do roku 1984, kdy se rozhodl stát spisovatelem na plný úvazek. Psát začal těsně před třicítkou, když novelu Slyš vítr zpívat poslal do literární soutěže a vyhrál literární cenu Gunzo pro začínající autory. Literární „superstar“ se ale stal až v roce 1987, kdy vydal román Norské dřevo. Je jedním z mála současných japonských autorů, který se prosadil celosvětově. V češtině zatím vyšly v nakladatelství Odeon tituly: Norské dřevo (2002), Na jih od hranic, na západ od slunce (2004), Kafka na pobřeží (2006), Afterdark (2007), Konec světa & Hard-boiled Wonderland (2008), Sputnik, má láska (2009), O čem mluvím, když mluvím o běhání (2010), Po otřesech (2010), 1Q84 (2012, 2013), Spánek (2013), Kronika ptáčka na klíček (2014), Podivná knihovna (2014), Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování (2015). Murakami přeložil do japonštiny některá díla Francise Scotta Fitzgeralda, Johna Irvinga či Trumana Capoteho a Raymonda Carvera.

Martin Myšička (* 1970)

Vystudoval činoherní herectví na pražské DAMU a Matematicko-fyzikální fakultu v oboru subnukleární fyziky. Ještě během studií hrál např. v Národním divadle nebo ve Studiu Ypsilon. V roce 1994 získal Cenu Alfréda Radoka jako talent roku za roli Knížete Myškina v dramatu Idiot. Od roku 1997, kdy dostal v Dejvickém divadle první roli v inscenaci Utišující metoda, je zde ve stálém angažmá. Jeho režijním debutem je inscenace hry Joea Penhalla Krajina se zbraní. Filmoví a televizní diváci jej znají např. ze snímků Šeptej (1996), Jedna ruka netleská (2003), Karamazovi (2008), Protektor (2009), Občanský průkaz (2010), Rozkoš (2013), Díra u Hanušovic (2014) nebo ze seriálů Čtvrtá hvězda (2014), Vraždy v kruhu (2015) a dalších.

Lit.: Špetlíková, Tereza: Poraněný, bloumající a bezbarvý Cukuru Tazaki. In blog IDnes, 3. 8. 2017 (recenze). – Cit.: I v dospělosti nás určitě může potkat něco, co nás až fatálně ovlivní. Může to být tragická nehoda nebo třeba rozpad pro nás důležitého vztahu. Většinou si ale prý své největší problémy odnášíme z dětství či dospívání, kdy jsme neměli šanci situaci adekvátně porozumět ani ji řešit, ačkoli se mnohokrát vlastně jednalo jen o nedorozumění…

Bezbarvý Cukuru Tazaki si šok a svůj naprosto nečekaný pád prožil po příchodu na univerzitu. Na střední škole v rodné Nagoji patřil do mimořádně souznějící pětičlenné party, která čítala tři chlapce a dvě dívky. Jejich zvláštností bylo, že jména všech, kromě Cukura, v sobě obsahovala nějakou barvu. On jediný – bezbarvý -, ač podle dosahovaných výsledků nebyl nejchytřejší z nich, odešel univerzitu studovat do Tokia. Přesto si nadále všichni výborně rozuměli a tvořili ucelenou skupinuu až do chvíle, kdy se k němu najednou všichni naráz otočili zády a z rozhodnutí všech už se s ním nechtěli nikdy vidět… Cukura to šokovalo a zlomilo. Léta přemýšlel o přechodu na druhou stranu duhového mostu. Nic nechápal a velmi se mu stýskalo… ale nakonec přežil a šel dál. V současnosti, o celých šestnáct let později, potkává konečně dívku, která ho zajímá. Jmenuje se Sara. Cukuru doposud žil osamělý život, ale se Sarou by se to mohlo změnit. Ta mu ale k jeho překvapení dá jasné ultimátum. Dokud si „to“, co ho vnitřně stravuje, nevyřeší, do vztahu s ním nepůjde. Cukuru se tak rozhodne zjistit, čím se tenkrát, před šestnácti lety, provinil, co zapříčinilo pro něj tak bolestný, definitivní rozchod s jeho blízkými přáteli…

Dílo s neobyčejně dlouhým názvem Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování přivedl na svět stejně neobyčejný japonský autor Haruki Murakami, jeden z mála současníků, kteří se proslavili celosvětově. O jeho české zrození do „podoby, která je slyšet“, se postaral Martin Myšička, jeden ze skvělých herců Dejvického divadla. Asi už je vám jasné, že řeč je o audioknize, která nedávno vyšla ve vydavatelství OneHotBook.

Když jsem jednou jela v tramvaji, nemohla jsem neposlouchat rozhovor tří mladých teenagerů, dívky a dvou chlapců, kteří se doslova rozplývali nad konkrétními díly tohoto umělce, mně do té doby neznámými. O autorovi už jsem možná slyšela, ale to bylo tak všechno. Zaujalo mě nadšení, s jakým o knihám hovořili. Zapamatovala jsem si to a řekla jsem si, že pokud je tohoto nějaký autor v dnešní době schopný (takto fascinovat mládež, která už moc nečte), musím zjistit, o co jde. Nejinak překvapivé pro mě byly i názvy jeho děl… A to byl důvod, proč jsem po Murakamim v audioknižním podání okamžitě sáhla, aniž bych tušila, na co se těšit.

Měla jsem radost, že příběh zpracoval právě můj oblíbený režisér Michal Bureš, který má na svědomí, podle mého názoru, “audioknižní hity” typu Lolita, Jsou světla, která nevidíme a další. Je pro mě předem zárukou kvality audioknihy, jeho pojetí mi prostě sedí. Líbí se mi, jak vede herce k procítění děje i důraz na hudební složku. Ad herci: v tomto případě jediný herec zvládl dokonale všechno sám. Nikoho navíc nepotřeboval, protože příběh vypráví hlavní postava, muž v mladším středním věku. Ad hudba: bomba! Ta se mimořádně povedla. Je jí hodně, je typově vhodná, exotická, s tóny klavíru a je stále stejná a zároveň jiná. Ve vyprávění se střídají části ze současnosti a minulosti, drží se hlavní dějové linie, ale zároveň ve vedlejších rolích poznáváme Cukurova nového přítele ze současnosti, u kterého se neustále bojí, že ho ztratí, protože s ním přeci není něco v pořádku. Zároveň se také například dozvídáme zajímavé legendy, které vypráví právě tento jeho přítel.

Suma sumárum, příběh Bezbarvého Cukura je další netypické dílo od autora nám nepříliš blízké kultury s jiným pohledem na věc, kde ale hlavní roli hrají mezilidské vztahy plné citu a emocí, které naštěstí (?) prožíváme všichni podobně. Je to příběh o hlubokém smutku, přátelství i odpuštění sám sobě i jiným, o volbě menšího zla a snaze jít dál, i když to bolí. To vše v kulisách Země vycházejícího slunce.

Lit.: Smolíková, Klára: Barvy bezbarvého, hlas mlčenlivého. In web Naposlech.cz, 2. 8. 2018 (recenze). – Cit.: Žijeme v době, která vynáší knihu do nebes, nostalgicky textu připisuje magické schopnosti, vzývá duchy knihtisku. Jenže i literatura má své hranice. Nutno říci, že japonský spisovatel Haruki Murakami možnosti slov testuje. V knize Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování se pokouší zachytit barevnost lidské povahy, zvuk pulzujícího tokijského nádraží i rafinovanost klavírní hry. Když však díky audioknize slova mohou být vyřčená a tóny mohou zaznít, dílo vypuštěné z černobílé stránky najde svůj ztracený tvar. Stává se vědomým a kompletním podobně jako Cukuru Tazaki, hlavní postava Murakamiho románu.

Málokdo si v českém prostředí láme hlavu, jaký význam má jeho jméno, většina lidí se nikdy nepozastavila nad etymologií vlastního příjmení. Naše úvahy se pohybují na vkusové škále „líbí – nelíbí“. Murakami představí v souladu s japonskou kulturou jméno jako chrám, do kterého vstupujeme a který nás formuje rodinnou tradicí i přáním našich rodičů. Cukuru má být podle svého jména stavitel, jenže je zmítán pochybnostmi. Příznačnější se pro něj zdá být skutečnost, že na rozdíl od jeho čtyř přátel ze střední školy chybí jeho jménu barva. Aka je pan Červený, Ao Modrý, Širo je slečna Bílá a Kuro zase Černá. Je snad tedy Cukuru bezbarvý? Znamená to tedy i bezvýznamný? A proto ho ostatní kdysi tak náhle a bez vysvětlení vyloučili z party? Ani po šestnácti letech nezná Cukuru na tyto otázky odpověď.

Herec Martin Myšička se zhostil nelehkého úkolu, jakou barvu hlasu dát panu Bezbarvému, na výbornou. Odstínil jemné nuance pochybností o sobě samém natolik precizně, že obdobně jako čtenář i posluchač do poslední chvíle tápe, kým Cukuru doopravdy je. Naopak ostatní postavy, ať už zmínění kamarádi ze střední či Haida, blízký přítel z univerzity zvaný Pan Šedý, mají hlasy jasně rozvrstvené. Stejně jako barvy na malířské paletě se nedotýkají a při poslechu je bez obtíží odlišíte. Hybatelkou děje však není Cukuru, ale jeho nová známost Sara. Právě ona jej přiměje vydat se zpět po vlastních stopách a podívat se do očí kostlivcům zavřeným ve skříni. Možná už za ty roky vyšisovaly, možná barvy pohřbil čas.

Ne náhodou je Sara žena moderního střihu, zcestovalá, praktická a jednající. Ona je tím západním zrcadlem, ve kterém se minulostí zatížené Japonsko s rozpaky a zřejmě i poněkud neochotně prohlíží. My, západní čtenáři kroutíme hlavou nad nemastným neslaným Japoncem a v duchu jej hecujeme: Jednej! Odpoutej se! Jdi za svým snem! Buď svůj a neboj se riskovat! Je otázka, kolika bezejmenným obyvatelům japonských velkoměst tato slova rychlého individualizovaného světa zvoní v uších. Překlad knihy je kultivovaný, jen často opakovaný tvar „ženská“, který snad na papíře nevadí, vyslovený z textu trčí. A možná to nebudou tápající muži, ale právě silné ženské, které Zemi vycházejícího slunce změní k nepoznání.

Nakladatelství OneHotBook neponechalo nic náhodě. Režisér Michal Bureš narátora provedl nelehkým textem připomínajícím černý les, jako by mezi tlejícími stromy vyznačil cestu zlatou nití. Martin Myšička nespěchá, našlapuje jistě a na mýtinách, na kterých zaznívá vytříbený hudební doprovod, se nadechuje před dalším putováním. Snad jen začátky některých kapitol jsou zbytečně ostré a postrádají ono nadechnutí před další cestou. Pochválit je třeba i obal audioknihy, který pojednává svár barev s energií a hravostí, jakou si titul zaslouží.

Mluvené slovo na zvukových nosičích