Ptákovina (1970, 2015)

Přidal: Premek |

Září 3, 2015

Milan Kundera. Zvukový záznam inscenace Divadla na Zábradlí. Hudba Zdeněk Šikola. Divadelní režie Václav Hudeček. Digitální přepis Ivan Bierhanzl. Mastering Ondřej Ježek. Doslov Karel Hvížďala.

Osoby a obsazení: předseda (Josef Chvalina), ředitel (Miloš Kopecký), Eva (Inka Čekanová), Růžena (Helena Lehká), matka (Světla Svozilová), Žák (Oldřich Vlach), Prušánková (Hana Smrčková), tělocvikář (Jan Přeučil), učitel kreslení (Oldřich Velen), starý učitel (Václav Sloup), školnice (Eva Svobodová).

Natočeno 14. 1. 1970. Vydal Supraphon a Atlantis v roce 2015 (2 CD).

Lit.: Horák, Jakub: Je libo archiv? In web Naposlech, 30. 9. 2015 (recenze). – Cit.: Supraphon před několik dny vydal 2CD s archivním zvukovým záznamem představení hry Milana Kundery Ptákovina v nastudování souboru Divadla Na zábradlí. Přestože nelze mluvit o audioknize v pravém slova smyslu, je tento vydavatelský počin natolik zásadní, že jej nelze na stránkách naposlech.cz opomenout. Záznam divadelní hry v nekrácené podobě a restaurovaný z nahrávky odpovídající způsobu a době jejího pořízení sice nemůže konkurovat moderním audioknihám, ale rozhodně by ze stejných důvodů neměl být zatracován. V případě Ptákoviny jde totiž opravdu o mimořádný zážitek.

O samotném nálezu bylo již několikrát psáno, proto jen ve stručnosti: učinil ho Ivan Bierhanzl, který v archivu Divadla Na zábradlí pátral po magnetofonovém pásku s nahrávkou scénické hudby Jana Klusáka. Jakmile zjistil, že našel 45 let starý záznam hry, která byla na divadelních prknech uváděna jen několik měsíců, spojil se s producentkou a redaktorkou mluveného slova vydavatelství Supraphon Naďou Dvorskou, pro niž má právě inscenace Ptákoviny v Divadle Na zábradlí životní význam. Zatímco totiž na přelomu 60. a 70. let mohla, jako posluchačka divadelní vědy, sledovat celý proces nastudování hry od prvních zkoušek až k premiéře, nyní stála při jejím znovuvzkříšení ve zvukové formě.

Podobný, i když jistě ne tak intenzívní zážitek nyní mohou mít i dnešní posluchači. Původní záznam byl restaurován tak, aby jim ho bylo možno i po těch 45 letech směle předložit. Na místě je však jistá míra shovívavosti – ne každému slovu je napoprvé rozumět, v tišších scénách je zapotřebí maximální soustředění. Nahrávka přece jen nebyla pořízena pro komerční vydání a ani současná zvuková technika neumí zázraky.

Vnímavý posluchač však bude odměněn nejen výtečnými hereckými výkony, ale především otiskem jedinečné atmosféry doby. Z dnešního pohledu se mohou reakce tehdejšího publika, které nadšeně aplaudovalo sebemenší narážce na stav společnosti, zdát přinejmenším přehnané. Na počátku 70. let, v době stísněnosti a strachu, ovšem nebylo běžné setkávat se s otevřeností a jiné než oficiální názory nemohly veřejně zaznít. Návštěvníci divadelních představení museli být o to pozornější a naučili se hledat náznaky a odhalovat jinotaje. A Kundera jim v Ptákovině rozhodně šel na ruku. Jestliže se ale dokážeme vcítit do pocitů tehdejšího diváka, může být poslech Ptákoviny podobně silným zážitkem, jako onoho 14. ledna 1970.

Aby byly historické souvislosti co možno nejúplnější, je balení 2CD doplněno šestnáctistránkovým bookletem s dobovými fotografiemi a průvodním textem Karla Hvížďaly, ohlížejícím se za Kunderovou skrovnou dramatickou tvorbou. Bonusem pro majitele fyzického nosiče je i kopie dobového plakátu k představení. Na obsahu balení se ostatně podílel i sám Milan Kundera, který se zároveň zasloužil i o souběžné vydání knižní podoby hry u svého českého vydavatele, brněnského Atlantisu.

Zvukový záznam Ptákoviny nadchne nejen teatrology a sběratele, ale jistě potěší i běžné milovníky divadla a příznivce mluveného slova. Ti všichni budou mít možnost alespoň poslechnout si bravurní herecké výkony Josefa Chvaliny a Miloše Kopeckého pod režijním vedením Václava Hudečka. Lze jen doufat, že archivy českých divadel brzy vydají další skvosty.

Lit.: anonym: PTÁKOVINA na 2CD a zároveň knižně! Vychází autentický záznam představení Milana Kundery. In web Supraphon, 3. 9. 2015 (článek). – Cit.: Mimořádný nález v archivu Divadla Na zábradlí: 4. září vychází unikátní záznam představení Milana Kundery PTÁKOVINA z roku 1970. Ve stejný den vychází i knižně v nakladatelství Atlantis (www.atlantis-brno.cz )

Na mimořádnou událost českého kulturního života aspiruje nečekaný objev v archivu Divadla Na zábradlí. Jde o autentický záznam představení hry Milana Kundery Ptákovina, z 14. ledna 1970, těsně před cenzurním zákazem hry.

Milan Kundera v rozhovoru pro Český rozhlas řekl: „Hra měla naprosto podivný osud. Už si dnes nepamatuji, co jsem s jejím rukopisem podnikal. Ale zřejmě teprve v roce 1968 ho nějaká divadla přijala, takže první premiéra se uskutečnila až po ruském vpádu na začátku roku 1969, tedy v ten nejhorší možný čas. Hrála se v Liberci, Ostravě, Brně a v Praze ve zcela výjimečné euforii. Ale též zcela výjimečně krátce, vlastně jen několik měsíců, protože koncem téhož roku dopadla na zemi definitivní tma a hra byla zakázána.“

Zápletka příběhu je jednoduchá: ředitel školy nakreslí na tabuli kosočtverec, který představuje ženské pohlaví, nechá tuto událost vyšetřovat a sarkasticky se baví reakcemi svých kolegů. Vyšetřovací komise křivě obviněného žáka, snaživě přiznávajícího neprovedený čin, odmění údělem fízla.

Ředitel, opojený svou mocí, však nerozvážně přiznává manželce předsedy vše, co si doopravdy myslí o jejím muži a tím spadne do pasti, takže se stane proti své vůli jakýmsi sexuálním otrokem. V závěru hry zazní z úst vítězné nevěrné chlípnice zásadní sdělení: „Moc je nejsladší, když je úplně nepřiměřená. Když blbec vládne moudrému, slabý silnému, ohavná krásnému…“

Hra vystoupila okamžitě i díky skvělým hereckým výkonů hned po premiéře na vrchol diváckého zájmu. V rolích předsedy a ředitele excelovali v ironické nadsázce Miloš Kopecký a Josef Chvalina, ale mimořádné výkony podali i ostatní interpreti, například Světla Svozilová, Eva Svobodová, Helena Lehká, Inka Čekanová, Hana Smrčková, Jan Přeučil či Oldřich Vlach.

Lit.: Hartman, Ivan: Když Kopecký ztropil ptákovinu. Kunderova hra vychází knižně i jako nahrávka ze Zábradlí. In web IHned, 3. 9. 2015 (článek + ukázka textu). – Cit.: Na dvou CD vychází archivní záznam Ptákoviny, divadelní hry Milana Kundery, pořízený v roce 1970.

Nahrávka byla objevena teprve nedávno. A její publikování inspirovalo i souběžné knižní vydání hry. Inscenace měla na přelomu let 1969 a 1970 ohromnou odezvu, ale cenzura ji po několika měsících zakázala.

Miloš Kopecký v titulní roli Ptákoviny, jejíž zvukovou nahrávku z roku 1970 nyní s doslovem Karla Hvížďaly vydává Supraphon. Text hry zároveň vychází knižně v Atlantisu.

Hudebník Ivan Bierhanzl si mohl připadat jako objevitel ztracené archy. Někdejší člen kapely Plastic People of the Universe a nynější spolupracovník Opery Národního divadla pátral v archivu Divadla Na zábradlí po nahrávkách scénické hudby skladatele Jana Klusáka. A přitom objevil zapomenuté staré pásky s audiozáznamy inscenací uvedených v Divadle Na zábradlí před desítkami let.

Byla mezi nimi také nahrávka Ptákoviny spisovatele Milana Kundery z ledna 1970. Bierhanzl vzal telefon a vytočil číslo Nadi Dvorské, redaktorky mluveného slova ve vydavatelství Supraphon.

Digitalizovaný záznam inscenace, která se hrála jen několik měsíců, než ji komunistická cenzura na počátku normalizace zakázala, Supraphon zítra vydá v albu se dvěma CD. Text hry zároveň vychází knižně v nakladatelství Atlantis.

„Objev jsem považovala za mimořádnou událost,“ říká Naďa Dvorská. A pro ni osobně se význam Bierhanzlova nálezu ještě násobil. V roce 1969 navštěvovala Dvorská čtvrtý ročník divadelní vědy, a když si v rámci studia měla vybrat, jakou inscenaci bude sledovat od prvních zkoušek až po premiéru, aby dokonale poznala celý proces vznikání konečného tvaru, volba padla na Ptákovinu v režii Václava Hudečka s Milošem Kopeckým v hlavní roli.

„Obdivovala jsem slavné herce při zkouškách, jak se hravě baví replikami, vtipkují a berou vše s humorem a jakoby mimochodem,“ vzpomíná Dvorská na tu dobu, kdy na zkoušky docházel i Milan Kundera, do režijní koncepce ale nezasahoval.

„Vůbec jsem však netušila, co se strhne o premiéře a jak se v dalších reprízách projeví publikum. Teprve pak jsem pochopila genialitu a smysl této hry,“ říká Dvorská o ironické šarádě, v níž sledujeme pátrání ředitele školy po viníkovi, který nakreslil křídou na tabuli symbol ženského přirození. Přitom autorem kosočtverce byl ředitel sám. Jenže z tohoto „žertu“ rozvinul Kundera vysoce sofistikovanou hru o lidské společnosti.

Diváci podle Dvorské reagovali smíchem a potleskem na každé slovo, v němž nalézali odpověď na svou situaci, a když herečka Helena Lehká pronesla repliku „Moc je nejsladší, když je úplně nepřiměřená. Když blbec vládne moudrému, slabý silnému, ohavný krásnému…“, vstávali ze židlí a bouřlivě aplaudovali. „Tak silnou odezvu obecenstva jsem pak v životě zažila jen několikrát, ale toto byla smršť, umocněná atmosférou doby. Demonstrativně jsem si tak prožila fakt, že publikum je další z tvůrců divadelního zázraku. Stále vyprodané Divadlo Na zábradlí zažilo s Ptákovinou několik měsíců nádherného souznění autora, herců a obecenstva.“

Sám Kundera navštívil představení po premiéře nejméně desetkrát, jak vzpomíná. A s Hudečkovou inscenací Ptákoviny zřejmě souzněl dokonale. „Uvaděčky už měly legraci z toho, že z celého publika se nejvíc směje autor,“ napsal později.

Když spisovatele nedávno oslovila Naďa Dvorská, zda by souhlasil s vydáním objeveného záznamu Ptákoviny na CD, byl prý tou myšlenkou od prvního okamžiku nadšen. „Velmi spolupracoval při přípravě bookletu a zaangažoval do přípravy také nakladatelství Atlantis, které souběžně s nahrávkou vydává tištěnou podobu hry,“ říká Dvorská.

„Potěšení z poslechu nalezené nahrávky vedlo Kunderovy k rozhodnutí vydat hru knižně,“ potvrzuje i na adresu spisovatelovy manželky Věry, která se stará o manželovu agendu, Jitka Uhdeová z brněnského Atlantisu. Ten je výhradním vydavatelem Kunderových knih v Česku.

„Jitka v tom vidí pokyn z nebes, která si přejí, aby tu hru vydala knižně, s čímž nepočítala ani ona, ani já,“ píše pak Kundera v doprovodném textu ke knižní verzi Ptákoviny, která zítra vychází. A vzpomíná, že hra byla v roce 1969 inscenována ve „výjimečné euforii“.

Když se v roce 2008 Ptákovina vrátila díky režiséru Ladislavu Smočkovi a pražskému Činohernímu klubu na jeviště, často se objevovaly otázky, nakolik hra působí i v jiných společenských podmínkách než v období těsně po sovětské okupaci. Představitel hlavní role „po Miloši Kopeckém“ Ondřej Vetchý tyto pochybnosti v České televizi vyvracel replikou člověka, který zažil oba politické režimy. Hra splňuje nadčasové aspekty antické tragédie, upozorňoval a pak vysvětlil své „čtení“ Ptákoviny: „Po zkušenosti s reálným socialismem hra spíš získala, než že by něco ztratila.“

Světově proslulý romanopisec Milan Kundera napsal pouze tři divadelní hry, a to ještě před svým odchodem do francouzského exilu v roce 1975. Zkraje 60. let se jako dramatik uvedl textem Majitelé klíčů, který se sice hrál v několika českých divadlech a také v Evropě, ale později uvádění své dramatické prvotiny zakázal, protože ji považuje za nedokonalou, jak upřesňuje Jiří Srstka, ředitel agentury Dilia, která autora zastupuje.
Kdy vznikla Ptákovina?

„Během jediného šťastného týdne roku 1966 v malém pokoji malého hotelu v Trenčianských Teplicích, kde jsem byl po pět dnů vždycky dopoledne sám. A nálada, v které autor napíše nějakou svou věc, už natrvalo ovlivní vztah k ní. Tím chci říct, že jsem Ptákovinu měl vždycky moc rád,“ uvedl Milan Kundera před sedmi lety v rozhovoru pro Český rozhlas.

Po své druhé hře Ptákovina Kundera napsal ještě text Jakub a jeho pán, který je inspirován románem Jakub fatalista a jeho pán od osvícence Denise Diderota. Hru vydal Atlantis knižně, s úspěchem ji už mnoho let uvádí Divadlo Bez zábradlí, od roku 1992 byla k vidění na dvaceti tuzemských scénách a o její inscenování je zájem také ve světě.

Tam se naopak nemůže hrát Ptákovina. Důvod je pro Čechy možná neuvěřitelný: zápletka Ptákoviny se točí kolem kosočtverce znázorňujícího ženské přirození. A tento symbol je srozumitelný spíš jen v českém, respektive československém prostředí.

Světovým divadelním scénám tak z Milana Kundery „zbývá“ pouze Jakub a jeho pán, který se podle Jiřího Srstky hrál mnohokrát v zahraničí včetně USA i asijských zemích, jako jsou Korea nebo Čína.

Srstka se ale domnívá, že se snad podaří Milana Kunderu přesvědčit, aby si po letech přečetl Majitele klíčů a rozhodl se, co dál. „Zrovna dnes mi to slíbil,“ řekl Srstka předevčírem. „Zatím je ale šance na uvedení této hry nulová.“

Každé uvedení jakékoliv hry Milana Kundery podléhá autorovu souhlasu. „Není to nic zvláštního, stejná praxe je i u ostatních autorů dramatických textů,“ vysvětluje ředitel Dilie s tím, že i když hra vyjde knižně, neznamená to, že by mohla být provozována bez souhlasu dramatika. Srstka také připomíná, že v tom nehrají roli finanční požadavky Milana Kundery. Ve většině případů nastudování Jakuba a jeho pána dal autor licenci k uvádění hry divadlům bezplatně.

A dokonce svolil také s dalším uvedením Ptákoviny − nazkoušeli ji studenti brněnské Masarykovy univerzity. „Po dohodě s panem Kunderou se však odehrálo jen jedno představení pro rodinné příslušníky a pedagogy,“ říká Jiří Srstka a dodává: „Ochotnická divadla mají podle autorského zákona stejný režim jako divadla profesionální, musí autora žádat o licenci. Pokud by šlo o Jakuba a jeho pána, věřím, že by možná povolení od pana Kundery získala.“

UKÁZKA ZE HRY:

3. VÝSTUP

Ředitel a členové komise povstávají, ale Předseda je zarazí, aby mlčeli.

Předseda:

Vím vše. (Podívá se na Ředitele a uchechtne se): Přátelé, chtěl bych, abychom se nesmáli. Není to vůbec k smíchu.

Tělocvikář:

Pane předsedo, chtěl bych vás informovat, že vyšetřování je v plném proudu.

Ředitel:

Kolega tělocvikář je, pane předsedo, výtečný organizátor, on navrhl jednotný kroj pro žactvo, jednotnou čepici pro učitele a je vedoucím vyšetřovací komise.

Předseda:

Nepřišel jsem poslouchat chvály, přišel jsem, poněvadž se hněvám.

Tělocvikář:

Pane předsedo, my slibujeme!

Předseda:

Já vám to řeknu otevřeně. Já dostávám dopisy. Mnoho dopisů, které se mně vůbec nelíbí. Já vím, nemusí to být všechno pravda, ale ono není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu. Přátelé, mé životní poslání je dát lidem jistotu. (S vnitřní opravdovostí): A řeknu vám otevřeně: Sám ji přitom nemám. (Zamyšleně): Ale to je právě spolu vzájemně spojeno. Osud mi dopřeje mé vlastní jistoty, až já ji zaručím všem. Přátelé, vždyť řekněme si to upřímně. Některé ženy jsou kurvy. Ale podívejme se poctivě na dno svých duší. Co proti tomu děláme? Vy tu například učíte děti různým vědám. Ale co děláte pro to, aby vám ty děti nemalovaly sprosté kresby po zdech a nepářily se vám pod lavicemi? Vzdělání je hezká věc, ale úplně pro kočku! Já jsem znal jednu paní, ta nevěděla, co je jedna a jedna — a přesto byla celý život panna! Tak je to. Člověk netouží po vědění, ale po jistotě. Jinak nemůže být šťastný. A já vám to řeknu otevřeně. Úplně upřímně. (Dostává se do rozlítostnělého transu): I já chci být šťastný! Vždyť já jsem úplně obyčejný člověk jako vy všichni! Já jsem jeden z vás! A právě proto, přátelé, já navrhuju ten nejpřísnější trest! Já navrhuju, aby viníkovi byly uřezány uši!

Ředitel:

Uši?

Předseda:

A proč ne uši?

Tělocvikář:

To je pravda. Proč ne uši?

Předseda:

Je to možná přísný trest.

Prušánková:

Ale spravedlivý.

Předseda:

Ale spravedlivý. Ovšem, přátelé, je vina jenom na tom, kdo ten nápis psal? (Rozhlíží se tázavě po přítomných. Pak): Není.

Tělocvikář:

Není.

Prušánková:

Není!

Předseda:

Není. Zlo musíme vyhubit s kořeny. Víte, já nemám nic proti tomu, že se píše. Ať se píše, pánové, jen ať se píše, ale nezapomeňte přitom na to, že kdyby toho člověka nenaučili psát, on by to nikdy nenapsal. Já proto navrhuji, aby v případě, že viníkem je žák, byl přísně potrestán i jeho učitel.

Školnice:

To ti tleskám, předsedo.

Předseda:

Já navrhuju deset ran lískovkou na holou. To je trest, který tu zavedl už dávno pan ředitel, a já myslím, že je to dobrý trest.

Ředitel:

Tresty, které nám doporučil pan předseda, jsou znamenité. Ale dovolte mi otázku. Co když tříčlenná komise, kterou jsem ustanovil, viníka nevypátrá?

Tělocvikář:

Slibujeme, že —

Ředitel:

Sliby chyby. Když ho nevypátrá, já navrhuji, aby místo viníka byl trestán každý člen komise, a to rovněž deseti ranami lískovkou na holou.

Školnice:

Cože? Taky mně?

Předseda:

Je rovnost.

Ředitel:

Návrhy trestů přijaty. Přeji vám mnoho úspěchů. A marš vyšetřovat! (Vyhání komisi.)

Předseda s Ředitelem osamí.

Lit.: Sedláček, Tomáš: Francouzi kosočtverci nerozumí. In web Naposlech, 29. 9. 2015 (rozhovor). – Cit.: U příležitosti uvedení hry Milana Kundery Ptákovina na prknech Činoherního klubu v roce 2008 vyzpovídal autora Tomáš Sedláček. Přinášíme vám přepis jejich rozhovoru pro Český rozhlas. Alespoň částečně odhalí pozadí vzniku a premiérového uvedení hry a také ozřejmí, proč se Ptákovina nehrála ve Francii.

Kdys Ptákovinu napsal?
Během jediného šťastného týdne roku 1966 v malém pokoji malého hotelu v Trenčianských Teplicích, kde jsem byl po pět dnů vždycky dopoledne sám. A nálada, v které autor napíše nějakou svou věc, už natrvalo ovlivní vztah k ní. Tím chci říct, že jsem Ptákovinu měl vždycky moc rád.A to je důvod proč ses k ní přestal na tak dlouho hlásit?
Nepřestal jsem se k ní hlásit. Hra měla prostě, naprosto podivný osud. Už si dnes nepamatuji, co jsem s jejím rukopisem podnikal. Ale zřejmě teprve v roce 1968 ho nějaká divadla přijala, takže první premiéra se uskutečnila až po ruském vpádu na začátku roku 1969, tedy v ten nejhorší možný čas. Hrála se v Liberci, Ostravě, Brně a v Praze ve zcela výjimečné euforii. Ale též zcela výjimečně krátce, vlastně jen několik měsíců, protože koncem téhož roku dopadla na zemi definitivní tma a hra byla zakázána.

Jak se ti líbila tenkrát ta představení?
Moc! To v Divadle Na zábradlí jsem viděl nejmíň desetkrát! Uvaděčky už měly legraci z toho, že se z celého publika nejvíc směje autor. Miloš Kopecký hrál ředitele, Josef Chvalina předsedu. Chtěl bych jim ještě jednou, na tak zvaný onen svět, poslat svůj vděčný pozdrav.

Ptákovina se samozřejmě v Čechách už nemohla hrát. Ale tys emigroval do Francie, kde se jiná tvoje hra Jakub a jeho pán hraje dodnes. Tak proč ne Ptákovina?
Narazilo to na podivnou překážku. Hra je založena na kresbě kosočtverce. Myslel jsem si, že ten symbol je znám na celém světě. Ale pak jsem zjistil, že Francouzům to vůbec nic neříká, a že tomu neslušnému znaku rozumějí pravděpodobně jen Češi. A bez magie kosočtverce ztratila hra své boží požehnání. Nevěděl jsem, jak ho nahradit. A protože život ve Francii mne zcela pohlcoval a divadlo nebylo nikdy mou první vášní, stala se Ptákovina pro mne jen blednoucí vzpomínkou.

No dobře, a v Čechách po roce 1989?
Nebyl jsem na to připraven. Potřeboval jsem se na hru po tak dlouhé době znovu podívat. A hlavně si být jist, že ten kdo ji bude inscenovat, na ní nebude nic měnit. A tak zůstávala Ptákovina nadále jenom vzpomínkou, až do chvíle, kdy mi vzkázal Ladislav Smoček, že by mu udělalo radost ji inscenovat. Tím se všechno změnilo. Především je Smoček starý přítel, kterého mám rád. Za druhé ho obdivuju i jako režiséra i jako dramatického autora. A za třetí: právě proto, že není jen režisér, ale zároveň, nebo hlavně dramatický autor. Je jedním z těch mizejících divadelníků, kteří ještě berou vážně dramatický text.

Když ses na hru po letech znovu podíval, zasahoval jsi do ní?
Velmi málo, ale trochu přece.

A ještě prozraď, cos chtěl říct tím „divným titulem“?
Především, že je to komedie. A komedie do té míry nevážná, že je to vlastně víc než komedie: že je to PTÁKOVINA!

Mluvené slovo na zvukových nosičích