Katyně (2015)

Přidal: Premek |

Prosinec 19, 2015

Pavel Kohout. Audiokniha plná černého humoru.

Čte Pavel Kohout a Marie Drahokoupilová.

Natočeno 2015. Vydaly Větrné Mlýny, prosinec 2015 (celkem 18 hod. 11 min.).

Pozn.: Jak pomoci přenádherné dívce Lízince Tachecí, které by každý muž snesl modré z nebe, když ji nevezmou ani na gymnázium ani na konzervatoř ani na jinou školu s maturitou?

Nezbývá než otevřít složku PST! a přijmout ji do nultého ročníku tajné školy pro popravčí, aby se stala první katyní na světě.
Nejúspěšnější román Pavla Kohouta vyšel od roku 1978 v desítkách zemí a všude našel mnoho příznivců. V naší době, kdy už od rána do večera teče krev i z televizních obrazovek, takže násilí dávno otupilo naše smysly, našel autor způsob, jak se přece jen dostat čtenářům pod kůži. Černý humor, s nímž sleduje osudy sedmi spolužáků a jejich učitelů, mistrů katovského umění, profesora Vlka a docenta Šimsy, vyvolává neustále smích, který však znovu a znovu tuhne na rtech, když si čtoucí uvědomí, že školní látkou je tu skutečné mučení a zabíjení všemi způsoby, jaké si lidstvo od nepaměti dodnes vymyslelo. A jak se na takové škole skládá maturita? Přece popravou!

Totalitní režim chápal tento román přes jeho obecnou výpověď jako útok na sebe a vyhostil autora na deset let z vlasti. „Retro“ — vydání próz Pavla Kohouta, určené především novému pokolení čtenářů, nemohly Větrné mlýny začít jinak než právě tímto dílem, současně klasickým i horce aktuálním.

Pavel Kohout (*1928)
Prozaik, dramatik, básník, filmový scenárista a režisér. Narodil se v Praze. Po maturitě na reálném gymnáziu (1947) studoval estetiku a divadelní vědu na Karlově univerzitě. V letech 1949–50 pobýval na velvyslanectví v Moskvě, v letech 1951–52 byl šéfredaktorem Dikobrazu a dále pracoval v dalších periodikách. Prominentní autor padesátých let, patřil k tzv. „kulturnímu kádru“ komunistické strany. Ve druhé polovině šedesátých let jeden z představitelů nonkomformního proudu v české literatuře, 1968 protagonista pražského jara. Za postoje v roce 1968 a činnost v Chartě 77byl vypovězen z Československa. Po roce 1979 žil v Rakousku. Spolupracoval mj. s Günterem Grassem. Po roce 1989 se věnuje kulturním vztahům mezi Českou republikou a německy mluvícími státy. Žije střídavě ve Vídni, Praze a na Sázavě. Jeho dramatické adaptace a divadelní hry byly uvedeny na scénách v řadě zemí celého světa.

Lit.: Antea: Recenze: Katyně (audiokniha). In web Antea bloguje, 24. 4. 2018 (recenze). – Cit.: Seznamy povinné četby jsou noční můrou. Dala jsem si za úkol oddémonizovat některá z děl nenáviděných celými generacemi a daří se mi to. Ovšem, existují i výjimky…

Bylo nebylo, za doby temného komunismu, žila byla jedna dívka jménem Lízinka Tachecí. Lízinka byla překrásná dívka, ze které padali na kolena muži všech generací. Lízinčin otec byl vědecký pracovní, ale doma ušlápnutý podpantoflák. Naopak její matka byla průbojná, životem a manželem zklamaná žena, bezvýhradně milující svou jedinou dceru.

Když se Lízinka nedostala na střední školu s maturitou a hrozilo jí učiliště, byla její matka odhodlána pohnout nebem i zemí, aby jí zajistila lepší budoucnost. A to se jí také podaří, její dcera, je jako první žena na světě přijata na SUPOV – Střední učiliště popravních věd.

A to je v podstatě vše co můžeme o Lízince Tachecí říct, protože dívka sama během celého příběhu nepromluvila jediné slůvko.

Osobně vůbec nevím, proč taková kniha vznikla, co měla čtenářům říct a už vůbec netuším, proč se dostala do osnov povinné školní četby.
Pokud soudobým čtenářům knihy přinášelo odhalení charakterů hrdinů nějaké překvapení, pro dnešní je to stejná bomba, jak informatice, že v noci je tma.

Za jedinou pozoruhodnost kterou na knize pozoruji, kromě jejího umístění na seznam povinné četby, považuji to, že ji namluvil sám její autor Pavel Kohout.

Na to, že není profesionál se svého úkol ujal velmi dobře a jen na pár místech je slyšet nějaká nedokonalost.

Myslím si, že je velmi dobře, když má čtenář/posluchač možnost slyšet knihu interpretovanou samotným autorem. Protože autor knihu předává přesně tak jak byla myšlena. Ví, co chtěl zdůraznit, kde mají postavy znít naléhavě, kdy mluví ironicky… všechny ty drobné detaily,které nezasvěcený interpret nemůže do svého čtení promítnout.

Zpracování audioknihy hodnotím jako příjemné. Chyběly otravné znělky, které mi rvaly uši v případě Osudů vojáka Švejka za druhé světové války, ale bohužel chyběl hudební podkres celkově, což mi přišla škoda. Protože hudba může příběh skvěle podkreslit viz Na Větrné hůrce.

Co se mi naprosto nelíbilo byl příběh knihy. Ještě jednou opakuji, že absolutně nechápu vznik takového „díla“. Katyně nepopisuje skutečné dějiny popravnictví, vykreslené charaktery nejsou nic převratného, nepřináší ani žádné důležité svědectví o době, kdy vznikala. Je to nudná snůška blábolů o „podle mě“ postižené dívce.

Autorovi bych v době jeho mládí doporučila návštěvu psychologa nebo sexuologa, protože takové množství trčících penisů na jednu audioknihu svědčí o tom, že měl autor zřejmě nějaký potlačený problém. Nic proti, ale když si mám číst o penisech a trojúhelnících klína, očekávám, poutou červenou knihovnu a ne cosi nedefinovatelného z roku raz dva. A to se ani nezmiňuji o popisech škrcení psů, dusících lidí s modrým vylézajícím jazykem apod.

Na úplný závěr bych ráda vznesla otázku, jak se mohla Katyně ocitnout na stejném seznamu povinné četby, kde jsou i díla jako Pýcha a předsudek, Babička a další díla nesrovnatelné kvality. Pokud i vy čelíte nemilosrdnému seznamu k maturitě, tak pro seznámení se s Katyní je audiokniha dokonalý způsob. Osobně si nedovedu představit, že bych Katyni musela číst klasickým způsobem.

P.S. Autor sice vznik knihy částečně vysvětluje v doslovu, takže chápu proč jej napsal, ale stále nechápu, proč ji lidé četli. Pokud ale máte rádi absurdní romány, bude se vám Katyně líbit, protože slovo „absurdní“ ji vystihuje dokonale.

Mluvené slovo na zvukových nosičích