Prolitá krev (2017)

Pro vydavatelství OneHotBook už jste „načetla“ spoustu titulů, ale vždy šlo o nahrávky vícehlasé, kde jste měla určitou roli nebo četla jen část. Jaké je mít konečně celou sérii sama pro sebe?
Velká zodpovědnost, ale hlavně radost! Moc mě těší, že moje “první celá série” je právě tato. Sluneční bouři nebo Prolitou krev bych se nebála doporučit i náročnějším čtenářům či posluchačům. Jsou to velmi dobře napsané detektivky, od nichž se jen těžko odtrhnete.

Jak se vám tyhle severské detektivky z odlehlého kraje, kde „hlavní roli hrají ženy“, líbí?
Jak už jsem předeslala, myslím, že jsou to výjimečné knihy. Napínavé, seversky ponuré, místy dokonce velmi specificky vtipné. Ironické. Možná i proto, že je napsala žena, tak trochu o ženách, jsou mi velmi blízké.

Jak se vám zamlouvala postava Rebecky Martinssonové? Byla vám něčím blízká, máte třeba něco společného?
Rebecka je takovým prototypem dnešních třicátnic. Velmi inteligentní a samostatná žena žijící jen svou prací, ale ve skrytu duše toužící po teplu domova. Bylo by divné, kdyby alespoň některé její vlastnosti s mojí maličkostí nerezonovaly. Naštěstí od ní už mám ale rodinu, tak alespoň některé její problémy už řešit nemusím. Rebecka je protagonistka velice pochybující, nejistá, toužící po opravdové blízkosti s druhým člověkem a právě tímto svým ‘ne-hrdinstvím’ je mi hodně sympatická.

Jak jste si poradila se švédským názvoslovím?
Výslovnost je pro mě vždycky oříškem a to zejména na začátku čtení, to jsem mnohdy sama překvapená, co ze mě vypadne (smích). Naštěstí se kromě vlastních jmen v románu švédština téměř nevyskytuje.

Jak jste se na čtení ve studiu připravovala?
Samozřejmě jsem si knihy přečetla a to doslova jedním dechem! S režisérkou Jitkou Škápíkovou jsem měla to štěstí spolupracovat již v minulosti, takže jsem před natáčením měla jistotu, že mě nenechá příliš tápat a společně najdeme způsob, jakým knížky co nejlépe interpretovat.

Musela jste si, než jste se pustila četby do druhého dílu Prolitá krev, připomínat první audioknihu série Sluneční bouře?
Upřímně – trochu musela, od četby prvního dílu uplynul zhruba rok, ale naštěstí jsem si rozvzpomněla docela rychle.

Pojímala jste interpretačně nějak odlišně části textu, které vyprávějí o vlčici?
Snaha o trochu jinou náladu bude, myslím, při poslechu jemně patrná. Pasáže o vlčici jsou totiž vyprávěním, které s hlavní linií knihy zdánlivě nesouvisí. O jejich spojitosti se dozvíme až na konci knihy. Zkrátka detektivka do poslední chvíle.

Myslíte si, že se vám daří na posluchače v líčení krajiny přenášet i genius loci Kiruny, v jejímž okolí se série odehrává?
Prostředí Kiruny jsem si zamilovala už při četbě Sluneční bouře. Autorka je mistryní líčení krajiny a velmi specifické atmosféry života tamních lidí. Snažím se jí toto sugestivní vyprávění svojí interpretací příliš nekazit.

V obou románech se vraždí v náboženské komunitě, jejíchž problémů se zločiny týkají. Jaký máte vztah k víře a náboženství vy?
I přes veškerou a mnohdy velmi oprávněnou kritiku všech církví a náboženství, se považuju za člověka věřícího. Ač se k žádné církvi přímo nehlásím. Víra nás možná nespasí, ale nic lepšího člověk zatím nevymyslel.

Lit.: Macháček, Tomáš: Příběh právničky a vlčice. In web Naposlech.cz, 24. 8. 2017 (recenze). – Cit.: Mladá právnička Rebecka Martinssonová se zatím nedokázala vzpamatovat z nedávných traumatizujících zážitků. Nepokračuje proto v práci ve stockholmské kanceláři, ale vrací se do svého rodného kraje Norrbotten. Tady si ovšem neužije vytouženého odpočinku, ale opět se zaplete do policejního vyšetřování. Neortodoxní farářka Mildred Nilssonová byla v místím kostele nalezena pověšená pod varhanami a její zohavené tělo křičelo do světa svědectví o příšerné krutosti jejího vraha. Nepřátel měla oběť dostatek, ráda se vměšovala do života obyvatel vesnice Jukkasjärvi a kdekdo by tak mohl mít chuť se jí zbavit. Rebecka záhy zjistí, že mrtvé kdosi posílal výhrůžné dopisy, ale než se jí podaří přijít pachateli na stopu, dojde ke zmizení Mildredina nástupce, faráře Wikströma…