Cesta pokojného bojovníka (2017)

(Audio)kniha Dana Millmana má nyní vlastně svou pozici značně znesnadněnou. Každý o ní alespoň slyšel. Pravděpodobně je víc lidí, kteří tvrdí, že ji četli, znají její dílčí myšlenky a citují je, než těch, co ji skutečně prostudovali. No a pak si ještě z této množiny odečtěte přehršel čtenářů, kteří se jí cítili hluboce zasaženi, ale tím jejich veškerá „aktivita“ skončila. I přesto, že Millman napsal knihu o obrovské proměně vnitřního Já. I přesto, že ji snad/asi napsal proto (a tak), aby mohla pomáhat s proměnou i ostatním. Ale zpět na začátek. Z Cesty pokojného bojovníka se stal kult a ten, kdo se alespoň trochu zajímá o osobní rozvoj, se s ní potkal. Jen se nabízí otázka, v jaké fázi svého rozvoje…

Otázka ale naprosto zásadní. Pokud jste totiž měli to štěstí, že jste na Millmana natrefili v polovině devadesátých let, když ji sem poprvé „přineslo“ v českém překladu nakladatelství Sagittarius, budete na Pokojného bojovníka dodnes v dobrém vzpomínat – a pravděpodobně si i milerádi osvěžíte paměť poslechem nahrávky, s níž nyní přišlo vydavatelství Bookmedia. Další varianta je, že jste četli jiné příspěvky k tématu (Babauta, Covey, Tolle, …). Tím se zvyšuje šance, že vám Millman nic nepředá. Nic nového. V tom lepším případě. V tom horším se budete tak trošku chichotat: ne snad, že byste museli mít notně geny cynického monstra, ale protože Millmanův text vznikl v „osmdesátkách“, neměl tolik konkurence, tak snadno dosažitelné vědecké výzkumy, liboval si v patosu a prvoplánové hře na antickou filozofii. Já osobně patřím do druhé skupiny a – ano – občas jsem se spíše pousmál, než zastavil, zamyslel či dokonce zahloubal. Cesta pokojného bojovníka je totiž knihou, která tak moc chce měnit životy, až si koleduje o úšklebek. Jenže vzhledem k celosvětové popularitě by pro vás tento můj dojem neměl být zas tolik podstatný/směrodatný, a proto se nyní raději zaměřím na samotnou audioknihu.

„Chvíli“ před vydáním Bojovníka vypustily Bookmedia do světa zvukovou verzi Astronautova průvodce životem na Zemi. Obě knihy stojí na osobních zkušenostech, na vyprávění autora textu o sobě samém, o zážitcích. A vlastně obě vám mohou leccos dobrého do života přinést. (U Astronauta to jsou kromě možnosti vás duchovně obohatit také informace.) Každá z nich je však odlišně uchopená co do interpretace textu. Zatímco u Astronauta Ladislav Frej drží barvou a modulací hlasu vše v jednom kompaktním celku, Jiří Žák, který se zhostil vyprávění Dana Millmana, si libuje v emocích – a také v důrazu na změnu postav. Tam, kde je Frej výsostně civilní, přechází Žák až do herecké stylizace. Ne snad, že by se jeho uchopení významově lišilo (a nějak dezinterpretovalo) od předlohy, jen zkrátka na sebe při poslechu skrze řečová gesta notně upozorňuje. Řadě posluchačů to nemusí nijak vadit (třeba jim to naopak poslech osvěží), mně osobně však ta (nad)míra pohrávání si s frázováním, melodikou i barvou hlasů (hlavní hrdina, jeho průvodce Sokrates, občasné vedlejší postavy) odtrhávala od soustředění. A někdy bohužel posilovala „sebeparodičnost“ textu, kterou jsem v něm cítil. (Mimochodem, v řadě momentů Jiří Žák při intenzivním prožívání mluvil hlasem podobném Petru Nárožnému.) Dovolím si tvrdit, že Cesta pokojného bojovníka by si zasloužila intimnější interpretaci, aby měla přirozenější vstup do našeho nitra a měla tak i větší šanci to dobré ze sebe předat dál.