Dáma, která měla ráda čisté záchodky (2017)

Donleavyho román má netradičních sedm desítek stran. Střípek ze života jedné newyorské paničky poprvé vyšel v USA v roce 1995, u nás až o osm let později. Ve spolupráci nakladatelství Supraphon a Kristián Entertainment nyní vstupuje na trhu i zvuková „dvouhodinovka“, které vévodí herečka Petra Špalková. Právě ona totiž propůjčila svůj hlas (a um) hrdince s neskutečně dlouhým jménem (konkrétně: Jocelyn Guenevere Marchantierové-Jonesové), aby „zhmotnila“ její pád až na společenské dno. K němu Jocelyn postačil odchod manžela – jistoty rodinného zázemí, ale zejména životního standardu, na nějž si čtyřicátnice stačila velmi dobře zvyknout. I díky kombinaci vyprávěcí er- a ich-formy je posluchač vtažen do soukolí, které si osud pro Jocelyn nachystal. A protože Petra Špalková patří mezi nejzajímavější hlasy, které dokáží výtečným způsobem nakombinovat čtení s hereckou akcí, je ono ženské drama o to intenzivnější.Ze zdánlivě nudné sestavy chvil a dnů se stává balance nad propastí. I do hlasu Špalkové se čím dál více vkrádá znepokojení – nejen nad budoucností, ale i nad svou vlastní identitou. Co člověka vlastně dělí od morální devastace? Jen a pouze peníze? Zásadní zlom přichází ve chvíli, kdy se hlavní hrdinka nabídne za peníze jednomu ze svých známých. Jeho šok, ale současně také žádostivost a ochotu svou kolegyni „zneužít“, na malé ploše, zato naprosto přesně zachytil Jiří Dvořák.

Na stranu druhou, román, a tedy vlastně i nahrávka, si nezaslouží jen a pouze nadšení. Ačkoliv v oficiální anotaci se uvádí, že text je brilantně vypointován, právě jeho závěrečná čtvrtina hluboce zaostává a tempo se nejen zpomalí, ale vlastně zcela zastaví. Do děje vstupuje právní zástupce s hlasem Jana Hartla, ale dialog dvou postav nemá šanci dovést čtenáře či posluchače přes gradaci až do finále. Naopak. To, co bude stát na samém konci, vyčteme hned z prvních replik. Vše ostatní je otravná jízda na kolotoči, s jehož skřípěním nic nenadělá ani Špalková, natož Jan Hartl. Ten bohužel až přebytečně vměstnává emoce tam, kde je text takřka postrádá. Ve výsledku tak zejména jeho part (ale může za to především autor textu) vyznívá jako nepovedená variace na britské humoresky typu Jerome Klapka Jerome.

Je škoda, že dost možná právě tato pasáž může negativně ovlivnit celý dojem. Román jako takový, i díky své vypravěčské břitkosti (ano, odmyslíme-li ten závěr u advokáta), ukazuje značně nepřívětivou stránku luxusu. Prostředí, které potemnělé kouty pouze skrývá za zlatavé závěsy.