451 stupňů Fahrenheita (2017, 2018)

Klasický sci-fi román Raye Bradburyho 451 stupňů Fahrenheita vydalo v těchto dnech nakladatelství Plus skupiny Albatros Media jako pět a půl hodinovou dramatizovanou audioknihu. Režie a úpravy textu se ujal Jan Jiráň, který na svém tučném audioknižním kontě i nedávno vydaný Malevil. Vzhledem k žánrové podobnosti obou audioknih, ke stejné osobě režiséra, i k tomu, že mezi vydáními obou audioknih neplynul ani rok, nemohu se ubránit srovnání.Zatímco Malevil Roberta Merleho obsadil Jan Jiráň 36 herci, v Bradburyho 451 stupních Fahrenheita uslyšíme pouze osm hlasů. Vedle těch v audioknihách častějších (Jaromír Meduna, Tereza Bebarová, Jan Hartl, Jiří Lábus, Kamil Halbich) uslyší posluchači i několik méně frekventovaných (Lucie Štěpánková, Marika Procházková a nikde neuvedená Jana Synková). Jde o velmi slušné obsazení – žádný z herců svůj part neodbývá, mnohé výkony lze dokonce vyzdvihnout. Jaromír Meduna coby vypravěč posluchače provádí příběhem poutavě, Guy Montag Kamila Halbicha je plný rozporu, děsu a nakonec i odhodlání. Ženské postavy jsou v podání Terezy Bebarové a Mariky Procházkové prosté, telestěnami naprosto zhlouplé slepice. Nutno zmínit, že zejména Marika Procházková si zvolený part slyšitelně vychutnává – však herci často tvrdí, že postavy padouchů a hlupáků se hrají nejlépe. Jiří Lábus zase vyniká v oblíbené roli hlasatele a hlásiče upozornění všemožných přístrojů a čidel.Hudba, o niž se opět postaral Dominik Renč, velmi dobře koresponduje s atmosférou knihy. Oproti Malevilu je zde, spolu s řadou zvukových efektů, velmi účelně používána. Zvuky, hlavně ty z budoucnosti, ušili Dominik Renč a zvukový mistr Ladislav Reich doslova na míru.

Ovšem jak u Malevilu, tak u 451 stupňů Fahrenheita najdeme několik podobných nešvarů. Jedním z nich je přílišná popisnost – vyřčené (ten a ten škrtl zapalovačem, otevřel dveře, nakopl předmět) je souběžně doplněno příslušným zvukem. Naštěstí se tak u Bradburyho neděje tak často, jako v případě jiných Jiráňových režií.

Další nepříjemnou věcí je zdvojování některých rolí. Je škoda, že nebylo obsazeno třeba deset hlasů – Jiří Lábus tak musí vedle nejrůznějších hlášení zvládnout i roli staršího muže. Do uší nejvíce bijící je to však v případě Jaromíra Meduny – vedle role vypravěče ho slyšíme ještě i jako občasného hlásiče a dokonce jako kapitána požárníků Beattyho. Dialogy a vypravěčský part jsou sice akusticky odlišeny, přeci jen lze ale takové zdvojení až ztrojení rolí považovat za nešťastný postup.

Přes těchto několik výtek je třeba říct, že nahrávka rozhodně není zavrženíhodná, a že co se týče dramaturgie a úpravy textu, je o mnoho zdařilejší než před dvěma roky realizovaná hodinová rozhlasová dramatizace.

Lit.: Hnilička, Přemysl: Třikrát o nebezpečí myšlenek skrytých v knihách. In web Naposlech.cz, 19. 9. 2018 (recenze). – Cit.: Stává se někdy, že témata visí ve vzduchu. Dlouho se nic neděje a najednou se vynoří několikeré zpracování téhož textu, protože jeho inscenátoři mají dojem, že dovede hovořit k současnosti. Příkladem budiž nedávné trojí zvukové provedení Fuksova Spalovače mrtvol. My se ale budeme věnovat jinému románu: v roce 2016 a 2018 vznikly celkem tři nahrávky podle slavných 451 stupňů Fahrenheita Raye Bradburyho.

Ikonický text popisující svět bez knih, v němž požárníci požáry nehasí, ale zakládají a kteří pálí všechny zajištěné knihy, v němž lidé hloupnou obklopeni telestěnami, chrlícími programy bez děje a myšlenek. Svět, v němž jediná samostatná myšlenka a jediná přečtená kniha může spustit nezastavitelný řetěz událostí. (…)

V roce 2018 vzniklo nastudování audioknižní. Úpravce a režisér Jan Jiráň použil oblíbený princip dramatizované četby s minimem zásahů do textu. Odstranil především plevelné věty a vsuvky typu „řekl vyděšeně“ nebo „zeptal se se zájmem“, což lze pochopit, neboť jejich obsah se odráží v hereckém výkonu. Občas však Jiráň sáhne do textu více než je třeba a odstraní celý odstavec; tvar sice neztratí návaznost ani smysl, občas však scenáristovými nůžkami odpadne pěkný stylistický obraz, kterého je prostě škoda.

Dalším problémem nové audioknihy je obsazení jednoho herce do více rolí. Autorovi těchto řádek nikdy nezmizí z paměti Pes baskervillský v úpravě a režii Františka Špergra, kde Jiří Práger odpovídá Jiřímu Prágerovi (nebylo divu, když představoval hned tři postavy). Tenhle – slušně řečeno – nešvar bohužel potkal i 451 stupňů Fahrenheita, v němž Jaromír Meduna představuje kapitána Beattyho a zároveň vypravěče a Jiřího Lábuse slyšíme jako odosobněný hlas v rádiu či televizi a v závěru náhle hraje také Grangera, jednoho z lidí-knih. Vyvstávají tu hned dva problémy: pokud představitel Beattyho je zároveň vypravěčem, působí to dramaturgický zmatek pro vnímatele. Je snad celý příběh Beattyho? Vypráví nám ho on? Ale kdo jej pak vypráví poté, co Beatty zemře? Nebo když Granger zapne radiopřijímač a slyší z něj – svůj vlastní hlas? Nebo hlas někoho jiného? Ale proč tedy znějí stejně? Jistě, posluchač není hlupák a dokáže tento renonc odfiltrovat, jenže tohle jsou opravdu školácké chyby a patří do prehistorie audioknižní tvorby. Vždycky je lepší investovat do dvou herců navíc.

Jinak však Jiráň převyšuje svůj běžný průměr. Během celého poslechu dokáže – a s ním samozřejmě i vypravěč v Medunově podání – udržet napětí, i posluchač znalý textu se nechá strhnout a očekává, co bude dál. Pomáhá v tom i hudba Dominika Renče, která dokáže jak podpořit pocit vyvolaný vypravěčem, tak jej i narušit, je-li to třeba. Zvukový mistr Ladislav Reich se neomezuje jen na ilustrativní zvuky, ale vytváří i figury, které nemají vlastní text; velmi působivým a zneklidňujícím je jeho Ohař, elektronický pomocník požárníků.

Audiokniha už z principu stojí na Jaromíru Medunovi. Navzdory výše uvedeným výtkám můžeme konstatovat, že se s oběma postavami – vypravěčem i Beattym – vypořádal na vysoké úrovni. Jako vypravěč vás nenechá ani na chvíli ztratit pozornost, dokáže přesně vypíchnout důležitá místa v textu a neopomene nenápadně „nasvítit“ i místa, která by jinak zapadla jako dějově nezajímavá. Jeho Beatty je precizně promyšlený; během poslechu zjišťujeme, že prošel podobnými pochybami a stavy jako Montag, on z nich však vyvodil zcela odlišné závěry. Také spáchal „zločin“ tím, že četl knihy, vědomosti, které z nich nabyl, ho však nechaly chladným, dokáže je jen zneužívat a překrucovat. Je jakýmsi Montagovým antiMefistem, odrazuje jej od poznání a nabízí mu poklid a zapomenutí. V pasážích, kde Montaga zahrnuje svými poučujícími monology, je Meduna nejsilnější, uhrančivý.

Samotného Montaga, požárníka, který neodolá pokušení knih a který kvůli nim obrazně i doslova spálí svou minulost, představuje Kamil Halbich. Nejpřesvědčivější je v úvodních partiích textu jako nepřemýšlející a sebejistý představitel neomezené moci. Přerod v pochybujícího a citlivého člověka však zvládá také. Variaci na nejistého intelektuála předvedl – velmi dobře – Jan Hartl v roli profesora Fabera. Jiří Lábus je paradoxně nejpůsobivější ve scéně, v níž představuje odosobněný automatický hlas domu a ohlašuje neúnavně návštěvu, která stojí přede dveřmi.

Ženský svět tu zastupují především mělká duše paní Montagové (Tereza Bebarová), přemýšlivá Clarissa Mcelellanová (Lucie Štěpánková) nebo paní Phelpsová (Marika Procházková). Herecké výkony jsou na velmi dobré úrovni; totéž bohužel nelze říci o výstupu Jany Synkové v postavě starší ženy, která shoří i se svými knihami. Scéna, která mohla být jednou z nejpůsobivějších, je v jejím podání mělká a plochá, navíc zvukově zcela odlišná, asi natočená mimo zvukové studio. (…)