Transsibiřská odyssea – Po stopách legionáře Jana Kouby (2018)
Ina Píšová. Kompletní audiokniha.
Natočeno 2018. Vydal Radioservis 27. 9. 2018 (1 CD MP3, EAN: 9788087530580).
Pozn.: 9288 kilometrů. Tolik měří nejdelší železnice světa, transsibiřská magistrála. Na sklonku první světové války tuto legendární trať ovládli českoslovenští legionáři, kteří v Rusku bojovali za samostatné Československo a později proti bolševikům.
Přesně po sto letech se po stopách jednoho z nich, desátníka 7. Tatranského pluku Jana Kouby, vydává jeho pravnučka Ina. Na své cestě z Moskvy do Vladivostoku má v ruce Janův deník, v němž po čtyři roky zaznamenával válečné běsy a zápas o přežití v nekonečné pustině. Janovy zápisky ukazují každodenní život československé legionářů v novém, mnohdy kritickém světle. Jsou zároveň syrovým svědectvím o postupné ztrátě víry ve smysl celé anabáze, když ještě dlouho po vyhlášení republiky zůstávali legionáři uvízlí na konci světa v cizí občanské válce.
Jan svůj deník zakopal na zahradě a o hrůzách války s nikým nemluvil. Inina expedice do mrazivé tajgy, sibiřských vesniček i vyprahlých plání východu se tak stává nejen putováním po stopách československých legií, ale především hledáním příběhu vlastní rodiny.
Lit.: Šťastná, Tereza – Čihák, Ondřej: Magazín Leonardo.Transsibiřská odysea: Z osobního deníku legionáře Jana Kouby. In web ČRo Plus, 3. září 2018 (článek). – Cit.: Co všechno se skrývá pod slupkou legend o hrdinství československých legionářů? Po stopách svého pradědečka legionáře Jana Kouby se vydala literární historička a autorka knihy Transsibiřská odysea Ina Píšová.
„Knížka by měla vyjít v polovině října. Bude to koláž z deníku mého pradědečka a zároveň vyprávění o našem vlastním putování z Moskvy do Vladivostoku,“ uvedla v Magazínu Leonardo vojákova pravnučka.
Ta se pokusila zrekonstruovat jeho cestu a navštívit místa, kde se deník odehrává. „Chtěli jsme zjistit, jestli, když budeme stát na stejném místě, dokážeme i víc pochopit z jeho příběhu.“
Pradědeček ve svém deníku popisuje chvíle, kdy mu jako frontovému vojákovi bylo mizerně. Měl strach, byla mu zima, omrzly mu ruce a pochybuje o smyslu války… Je to syrové, autentické… Je to kluk, který je ve válce, kterou nechápe a ve které občas nechce být. Ina Píšová
„Můj pradědeček se dostal do legií, když byl o něco málo mladší než já. Dezertoval z rakousko-uherské armády, protože nechtěl bojovat za rozpadající se monarchii. Tak jako spousta československých kluků.“
Byl to kronikář, který si psal i osobní deník
Kouba byl kronikářem 9. roty 7. Tatranského pluku, ale vedl si také osobní deník. „Znala jsem příběh legií ze školy jako příběh hrdinské války. Když jsem ale začala deník číst, najednou se tady odehrával úplně jiný příběh.“
„Kluk z malebné jihočeské vesnice se najednou dostal do války. Najednou musel čelit nepřestavitelným krutostem, se kterými se zkoušel nějak vypořádat. Legie nebyly ideálním a báječným společenstvím statečných mužů, jak si je představujeme.“
Jan se na Sibiři poprvé potkal s teplotou −40 °C. On, a jeho bratři, se v tom museli naučit fungovat. Chvilku trvalo než přišli na způsob, jak se udržet v teple i v zákopech. Naučili se vyrábět rukavice, se kterými mohli taky střílet. Ina Píšová
Idealismus legionářů vydržel až do konce 1. světové války v roce 1918. „Samostatné Československo vzniklo a ti kluci byli hluboko na Sibiři. Měli pocit, že jejich role skončila a chtěli se vrátit domů.“
Prezident T. G. Masaryk a československé vedení ale rozhodlo jinak: bylo třeba držet magistrálu a figurovat v ruské občanské válce. „Tehdy Jan ztrácí přesvědčení a sílu,“ popsala Píšová. Tehdy nastává dvouleté období, kdy on a většina legionářů najednou nechtěla ve válce být. Bojovala často z přinucení. „Od roku 1919 bolševici sílíli, ale legie slábly a prožívaly porážku za porážkou.“
Vyrůstala jsem v rodině, která byla velmi hrdá na svého válečného hrdinu… Když jsem deník začala číst, měla jsem spoustu otázek. Musela jsem se na Sibiř vrátit. Pochopit, kde deník vznikal a zjistit, jestli to s tím hrdinstvím opravdu bylo takhle… Ale ono samozřejmě nebylo. Ina Píšová
Jan je ve svých denících často ostrý. „Kritizuje, že v legiích vládl podobný duch jako v každé jiné armádě: vojáci někdy rabovali, kradli, pili, chodili do lehkých domů, brali si ruské ženy… a ty zas pak ve Vladivostoku opouštěli.“
Také kronika, kterou Jan Kouba psal, postupně přechází v osobní deník. „Po konci války se její text mění v jeho vlastní syrovou výpověď. Jasně vidíte volání o pomoc: jsme tady zbytečně, republika vznikla, každý už doma žije jinak, ale my jsme na druhém konci světa. Možná, že se na nás zapomnělo,“ shrnula Ina Píšová.
If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.
Zajímá mne to,mnohé jsem od legionářů slyšel,mám možnost číst Legionářský Směr,tu knihu bych rád získal, je v knihkupectvích? Děkuji za odpověď a přeji hezký den…….