Strážce nádrže (2018, 2019)

Vydavatelství Supraphon se i tentokrát přidrželo zavedených zvyklostí. Převzalo jednotnou grafickou podobu obálek Svěrákových knih, o kterou se postarali pánové Michal a Jaroslav Weigelovi. I audiokniha je tedy na pultech díky jednoduché grafice a prosté kresbě nepřehlédnutelná. Zachován zůstal i formát audioCD, který si sice i u poměrně krátké nahrávky vyžádal tři nosiče, ale alespoň nezamotá hlavu generaci posluchačů, která si s mp3 nedovede dost dobře poradit (a která bude nejspíše významnou cílovou skupinou). Beze změn zůstal i tvůrčí tým: režisérka a producentka Naďa Dvorská, zvuk Ivan Mikota, hudba opět pochází z dílny Jaroslava Uhlíře. A nezměněn zůstal samozřejmě i interpret.

Svěrák tentokrát sesbíral hrst více či méně anekdotických korálků, ty pak provlékl postavou hlavního hrdiny, aby je nakonec vložil do dopisní obálky a odeslal na naši adresu. Příběh důchodce Jiřího Smrčka, který si přivydělává coby strážce vodní nádrže, nese už v textu samotném některé autorovy rysy: je to především oběma společný seniorský věk a někdejší učitelování. Jestliže si navíc čtenář či posluchač z paměti promítne ještě postavu Josefa Tkalouna z filmových Vratných lahví, nabyde fyzická podoba strážce nádrže ještě zřetelnějších obrysů. Ve zvukové nahrávce je pak díky Svěrákovu hlasu a jeho nezaměnitelnému projevu ztotožnění autora s hrdinou už zcela neochvějné.

Zvolená forma umožnila Svěrákovi pustit se do témat, která by jen těžko uplatnil jinde. Smrček v dopisech vzpomíná na historické chvíle, které se promítly v jeho životě – na rok 1948, 1968 a léta normalizace i například na hospodské setkání s prezidentem Havlem, které je mimochodem jedním z míst, kde Svěrák svůj text posunul vlastní interpretací o úroveň výše. Spolu s tím ale hlavní postava knihy rozvíjí řadu úvah, představ a dokonce snů a tuh, které u vědomí toho, komu jsou adresovány, působí přinejmenším nevhodně. Pro důchodce Smrčka jsou však právě tyto všednosti kořením jeho života a jsou natolik podstatné, že je s občasným váháním sděluje i nadřízenému. S až posvátnou úctou, potěšen jakoukoliv reakcí, kterou mu od nejvyššího shora přináší anděl. Tedy Ing. Anděl.

Svěrák svůj svět postupně plní dobře vykreslenými postavami a těm přiřazuje většinou jednoznačné charaktery. Už díky tomu nehrozí, aby se čtenář ztratil – autor je zkušený vypravěč, dobře a přesto lehce pracuje s gradací a své příběhy umí vystavět velmi zručně. Při autorské interpretaci už jen vhodná místa podtrhuje a zdá se, že si četbu užívá. A posluchač s ním. Přestože má Svěrákova interpretace technické nedostatky, které by „cizímu“ interpretovi neprošly, je to právě ona, která dodává zpovědi odcházejícího strážce na opravdovosti.