Adelheid (2019)
Vladimír Körner. Kompletní audiokniha. Hudba Jan Šikl. Režie, střih a mastering Jaroslav Kosán. Ilustrace na obálce Toy_Box. Grafická úprava obalu pro CD Jan Mottl. Technický redaktor Jan Němec. Technický redaktor Jan Němec. Odpovědná redaktorka Tereza Melicharová.
Čte Igor Bareš.
Natočeno 2019. Vydalo Tympanum, listopad 2019 (1 CD MP3).
Pozn.: Milostný příběh s nadčasovým významem: drama podivné lásky příslušníka zahraničního odboje Viktora Chotovického a dcery nacistického pohlavára Adelheid Heidenmannové. Bezprostředně po válce v severomoravské pohraniční obci Schwarzbach – Černá Voda svede osud k sobě dva osamělé lidi. Čím více se však vnitřně nalomený Viktor snaží k uzavřené Adelheid přiblížit, tím více mu uniká. Rozporuplná doba nepřeje lásce, smíření sama se sebou ani mezi národy. Audioknižní zpracovní předlohy stejnojmenného filmu Františka Vláčila, která dnes již patří mezi stěžejní díla moderní české literatury.
Vladimír Körner (1939)
Uznávaný český prozaik, dramaturg a filmový a televizní scenárista. V autorově díle se promítá životní pocit pramenící ze zážitků z dětství a 2. světové války, totiž zápas jednotlivce se silami, které jej přesahují a brání mu uskutečnit vlastní záměry. Osudy svých osamělých hrdinů sleduje od středověku do poloviny 20. století. Jako filmový a televizní scenárista často spolupracoval s režiséry Františkem Vláčilem, Karlem Kachyňou a Antonínem Moskalykem. Většina jeho novel i románů vznikla původně jako filmové povídky. Mezi nejznámější díla patří Údolí včel (1967), Adelheid (1967), Zánik samoty Berhof (1973), Anděl milosrdenství (1988) Krev zmizelého (2005).
Igor Bareš (1966)
Herectví absolvoval na JAMU v Brně. První angažmá získal v Divadle bratří Mrštíků, poté přešel do činohry Mahenova divadla. Byl členem brněnského Národního divadla, od roku 2005 se stal součástí souboru Národního divadla v Praze. Získal nominace na Cenu Thálie, Alfréda Radoka i Českého lva. Pravidelně se věnuje dabingu a tvorbě pro rozhlas. S Tympanem spolupracoval na titulech Plachý milionář přichází, Dům z karet a Raději zešílet v divočině.
Lit.: Toy Box: Autorovi se zdá ta vaše Adelheid moc křehká aneb setkání se spisovatelem Vladimírek Körnerem. In web Toy Box, 20. 10. 2019 (článek + obrázky). – Cit.: Před časem mě oslovilo nakladatelství Tympanum, které připravuje edici svých audiobooků vztahujících se k druhé světové válce. Pokud to dobře dopadne, měla bych ilustrovat Schindlerův seznam a také příběh o fašistce, která se zamiluje do britského vojáka z druhé světové války – Adelheid.
Zadání je od začátku velmi široké:
- svíčka, mnoho svíček
- zima, chlad a sníh
- chátrající zámek
- staré knihy, starý gramofon
- partyzánství
- kříže,křesťanské symboly
plus samozřejmě všechny scény ze stejnojmenného filmu Františka Vláčila.
„OK,“ říkala jsem si. „To je bezva, tohle všechno naskicovat.“
Protože samozřejmě smlouva je napsaná za obálku jako celek a obsahuje 3, slovy tři skici. A nakonec jsem si řekla, že to udělám, jak se mi to prostě zdá nejlepší a za pár dní Tereze z Tympana přistály v mailu tyhle tři skici.
Brzy přišla odpověď. Volá mi Tereza. „Autorovi se uzdají ty vaše Adelheid přiliš křehké. Představoval si něco úplně jiného.“
Tak to celkem upoutalo moji pozornost. „Pro autora? Jako pro Vladimíra Körnera???“ divím se do telefonu.
„No ano, je mu devadesát a viděl vaše skici. Nelíbí se mu ani jedna a představoval si něco jiného.“
Okéééj, říkám si v duchu.
To je úplně jako kdyby člověku zavolala Božena Němcová třeba, že se jí nelíběj ilustrace k babičce. Nahlas se domlouvám s Terezou na tom, že se půjdem pana spisovatele zeptat, co by si tedy představoval.
Dává si s námi sraz na Budějovické.
V dobrém duchu dojdeme do nedaleké kavárny a po popleteném úvodu, kdy nás s Terezou z Tympana považuje za kamarádky, pak si myslí, že ona má čtyři děti, říká nám oběma děvčata, si nakonec prohlíží moje skici.
Naskicovala jsem to pro pořádek všechno. Člověk se nesetkává s někým z povinné školní četby každý den. Udělala jsem maximalistickou variantu: na schůzce mám všechny možné náměty plus návrh třech technik zpracování.
Pan Körner je milý a dobře naladěn, má evidentní radost, že někdo ilustracím k jeho dílu dává takovou práci a pozornost. „Tohle ne, tohle určitě ne,“ škrtáme si rovnou spoustu variant.
„Má to být dům, ne zámek, oni to měli i v tom filmu blbě,“ dívá se kriticky na moji práci.
„Víte, mě dělal ilustrace ke všemu Olda Kulhánek,“ dívá se zpoza brýlí. „Ale při té poslední knížce už mi řek: To je ti tak hnusný, že já to kreslit už nebudu.“
Okéééj, říkám si podruhé a snažím se nemyslet na to, jak velký rozdíl je mezi tím, jak umím kreslit já a jak člověk, kterého pověřila Česká národní banka ztvárněním bankovek. :DD
„No, já kreslím komiksy,“ nacházím nakonec kousek pevné půdy pod nohama. Vzápětí dostávám vizitku a úkol poslat Mojí knihu Vinnetou, protože vnučka pana Körnera, která žije ve Švýcarsku ho zbožňuje.
(Joachime, pokud to čtete, musíme se domluvit, že jí ho pošleme. Mám adresu!:)
A Vladimír Körner říká, že se mu nejvíc líbí zámek s těmi kříži, že tam vlastně nemusí být nic jiného. Vyplyne, že by se mu líbilo, kdyby byl vlastně dost surově kresebně nahozený.
S Terezou vyslovujeme obě obavu, zda bude dobře na obálce fungovat jen prostě dům bez člověka, a s tím se také loučíme.
Já nejsem o moc moudřejší než před schůzkou, nicméně tomu (jako skoro všemu ve svém životě, co je obtížné) čelím prostě tak, že přidám víc práce a úsilí – a maluji tyhle návrhy.
„To asi ještě prokreslíš, viď?“ No ano, prokreslím.
Jenže Tereza mi říká, že to nefunguje, je opravdu potřeba tam dát postavu.
Takže se vracím k původním holkám a kreslím tohle.
V tomhle okamžiku přichází jednatel Tympana, který samozřejmě netuší nic o genezi celé věci a vyjadřuje obavu zda kresba není příliš detailní a neměla by být víc stylizovaná.
Řeknu vám, že si dokážu představit i méně odolného ilustrátora, který třeba nestrávil poslední tři roky života péčí o dvojčata a pokusil by se spáchat sebevraždu nějak zvlášť krutě tužkou.
Ale ne tak já.
Já prostě zavolám, zda by pan jednatel nechtěl svou připomínku zvážit, protože jde přesně proti duchu předchozích žádaných změn.
A ukazuje se že ano, a pokud rozvážeme tento drhnoucí uzlík, vše už půjde jako po másle, doufám. Nicméně už i na mě to začíná být dost dlouhý.
Nakonec tedy vyměněné kříže vracím, dávám všude víc sněžení, posouvám Adelheid o dva milimetry do středu kompozice a dostávám se vůbec k této, vybarvené verzi.
Myslím, že Tereza ji brzy pošle i Vladimíru Körnerovi.
Ale víte vy co? Jestli řekne, že tam není ten zámek,
jak jsme se domluvili,
přísahám,
že to celý v hi-resu smažu.
A už to
NEPŘEDĚLÁVÁM!!!
:D
Ale snad ne. Tereza říkala, že na nějakém večírku říkal, že nové vydání jeho Adelheid ilustruje mladá komiksová kreslířka.
Tak snad, snad ne.
Lit.: Nagy, Petr: Adelheid. In Biblio 12/2019 (recenze). – Cit.: Vydavatelství Tympanum přišlo s audioknižním zpracováním novely Vladimíra Körnera Adelheid z roku 1967, kterou o dva roky později kongeniálně zfilmoval František Vláčil. Příběh odehrávající se v česko-německém pohraničí těsně po konci druhé světové války a vyhnání Němců načetl pod dohledem režiséra Jaroslava Kosána herec Igor Bareš, jehož obsazení se ukazuje být nadmíru dobrou volbou.
Lit.: Vavrečka, Lukáš: Zneuznané umění suše konstatovat. In web Naposlech.cz, 3. 3. 2020 (recenze). – Cit.: Dílo Vladimíra Körnera s sebou nese témata existenciální úzkosti, odosobnění či absence naděje, což může svádět k určitému typu interpretace. A to nejen interpretace textu, kterou každý čtenář nebo posluchač provádí sám za sebe, ale i interpretace režijní a následně narátorské. Jak se s více než čtyř a půl hodinovou četbou Körnerovy novely Adelheid z roku 1967 vypořádal Igor Bareš? Vznikla kvalitně udělaná audiokniha s dobrým zvukem, střihem a obstojným hereckým výkonem. Výsledný dojem přesto ale zůstává jaksi ambivalentní.
Adelheid předkládá téma odsunu Němců ze severovýchodní Moravy. To klade nároky jednak na pochopení výrazné a dobře propracované psychologie hlavního hrdiny, jednak na přesvědčivou výslovnost němčiny. Zde Igor Bareš obstál – navíc je jeho narace citlivá, melodická a mimo jiného i díky barvě hlasu se příjemně poslouchá.
Postupně se rozvíjí obraz intenzivního vztahu dvou národnostně, věkově i společensky odlišných lidí a situace, v níž se nacházejí (coby voják západní armády v úloze správce majetku a Adelheid dcera po uvězněném nacistovi) je více méně neřešitelná. Ovšem to, že text pojednává o nelehké politické i mezilidské situaci, by nemělo být vypravěči důvodem k truchlivému dojetí. Dokonce ani tehdy, je-li v textu přítomen lyrický aspekt. Dojetí je tím, co by se mělo odehrávat na straně posluchače nebo postavy. Bohužel Barešův vypravěč se od hlavního hrdiny Viktora ani barvou hlasu, ani duševním rozpoložením nijak neliší (vyjma chvíle, kdy se Viktor rozčiluje, zatímco vypravěč neopouští teskný tón). Ostatní postavy v jeho interpretaci nejsou zajaté Viktorovým prizmatem, proč tedy vypravěč, který má sám o sobě jen skromný nárok na to, aby se nechal strhnout naléhavostí textu. Jeho přístup by zde (tím spíš, že jednotlivé scény se od sebe náladou liší, jsou smutné, napínavé, plné erotizujícího pnutí nebo zkrátka popisující běžnou denní rutinu) měl být spíše dokumentární. A pokud ne, měla by se emoční rovina narace řídit aktuálním obsahem – vycházet ze situace, přizpůsobovat se náladě scény.
Igor Bareš zbavil vyprávění každodennosti. Výsledný dojem je, že každý okamžik je plný vnitřního napětí a dramatu, což působí nepřirozeně a po dvou třech hodinách to může být i únavné. To je ovšem problém i režie a interpretace mnoha jiných audioknih se závažným (obvykle válečným) tématem. Jako by se vytratilo umění suše konstatovat, které samo o sobě má velikou sílu.
Čemu nerozumím, je volba hudebních předělů. Nejsem muzikolog, ani příliš vzdělán ve folklórních motivech. Tím spíš se bojím, že ve většině (do tématu nezasvěcených) posluchačů mohou hudební témata audioknihy vyvolávat zmatek, a odvádět jejich obrazotvornost ze severovýchodní Moravy k archeologickým vykopávkám poblíž úrodného půlměsíce. Navzdory tomu musím vyzdvihnout silný moment, kdy se do zvukové stopy vklíní staré zastřeně rozladěné piáno – krátce na to, co o něm byla řeč.
Shrnu-li to tedy: audiokniha Adelheid měla našlápnuto, aby se stala nadstandardním počinem. Výsledný dojem je ale všelijaký: především by si totiž bývala zasloužila pevnější režii. Nebo snad ještě lépe, ujasněný režijní záměr. Pak by teprve dostala očekávaný tvar.
If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.
Komentáře
Zatím nemáte žádné komentáře.
Napište komentář k článku