Krev pro rusalku (2019)

Spisovatelka rozhodně není žádná troškařka. Rozsah její prvotiny (464 stran) je úctyhodný a stejně úctyhodný je i bravurní způsob, jakým svou knihu napsala. Zdálo by se, že fantasy ve všech svých podobách není nic těžkého, ale zkuste vymyslet paralelní svět plný magických a nadpřirozených atributů, který je uvěřitelný, propracovaný a zároveň funguje na základě elementární logiky. Sněgoňové se to podařilo dokonale a příběh, který vypráví, je sice zábavný, napínavý a s velkým přesahem do detektivky, přesto má svou nepopiratelnou literární i etickou hodnotu.Během války, která není blíže specifikovaná, vzniklo na území střední Evropy soustátí Pospolitost, které se válečným škodám ubránilo tím, že jako jediná strana konfliktu neváhalo nasadit do první linie víly. Ty jsou u Sněgoňové krvelačnými zrůdami živícími se lidským masem a v poválečné době jim místo slíbené rovnoprávnosti s lidmi připadne status hlídaných, nenáviděných zvířat, která se uživí možná jako služky, ale mnohem lépe jako prostitutky – umějí se totiž proměnit v kohokoli podle „zákazníkova“ přání…

Hlavním hrdinou ich-formou vyprávěného románu je Dominik Stolbenk, policista ze speciální jednotky, která má na starosti dohled nad vílami. Jeho názory na ně jsou tak negativní, jak jen mohou být – vždyť jeho matku před ním samotným zabila a částečně pozřela právě jedna z nich. Ale když mu na stole přistane případ zavražděné a zmasakrované víly a přidá se pár nešťastných osobních náhod a nehod, musí se i přes velkou nedůvěru spolehnout na pomoc právě víly. Jejím prostřednictvím a prizmatem vyšetřování brutální vraždy proniká stále víc do vílího světa a začíná pomalu své předsudečné názory korigovat.

I když jde o typickou ukázku žánrové literatury, nutno podotknout, že doslova burcuje k přemýšlení. Příběh lze samozřejmě pojmout jako čistou zábavu, ale lze z něj navíc čerpat náměty k zamyšlení o vlastních předsudcích i o tom, nakolik se může naše představa o stavu a fungování světa lišit od skutečnosti.

Knihu Krev pro rusalku vydalo nakladatelství Epocha a audioknižní zpracování vzniklo ve spolupráci s vydavatelskou divizí Audiotéky. Interpretace se ujal Michal Jagelka, známý dabér a zkušený harcovník na audioknižním poli. Jeho přednes působí zpočátku příliš vážně, s rozběhem děje se ale vžívá do vyprávění a postav alespoň rámcově tak, jak by člověk od zkušeného herce očekával. Nejde o to, že by Jagelka neuměl či nechtěl, ale o ten vzácný úkaz, kdy se dobrý herec a dobrá předloha jednoduše „nepotkají“. Ve srovnání s nejlepšími myslitelnými interprety tak jde nutně pouze o výkon stojící lehce nad průměrem, který textu nic nepřidává, ale také mu nic neupírá. Vzhledem ke kvalitě předlohy ho tak lze nejlépe popsat slovy „v pořádku“.

Technicky je audiokniha Krev pro rusalku samozřejmě bez závad, k příběhu sedí i předělová hudba a její obal vychází z knižní obálky Lukáše Tumy. Mezitím se na pultech knihkupectví objevil druhý autorčin román Zřídla, avšak zda se i on dočká audioknižní podoby, ukáže až čas.