Bohemia (2019)

Autor do svého textu částečně promítá vlastní zkušenosti z objevování velkého filmařského světa. Sám se, po zisku legendární zlaté sošky za Kolju a po ohlasu Tmavomodrého světa, pokusil realizovat film určený primárně pro zahraniční trh, avšak tyto jeho snahy dosud nedošly cíle. Podobně je nastaven i hrdina kniha Bohemia: Ivan Šustil je mladý nadějný režisér, jehož dva projekty získaly ve světě slušné renomé a možná tedy v jeho životě nastává čas odhodlat se k dalšímu významnému kroku – realizaci filmu v zahraničí. Vždyť kdo z filmařů by si nepřál být alespoň jednou za život spolknut hollywoodskou, či alespoň mezinárodní mašinérií? Šustil tedy jedno léto po přelomu tisíciletí odlétá se svou rodinou do Skotska, aby tam s vlivnou filmovou producentkou rozjímal nad námětem budoucího díla. A nakonec nejen nad ním.

S textem se výborně sžil Kryštof Hádek, jehož první velká filmová role byla právě ve Svěrákově Tmavomodrém světě, a který má s rozhlasovou i audioknižní produkcí bohaté zkušenosti. Díky jeho skvělému vystižení nálad, dobrému odlišení postav či drobným detailům v interpretaci bude audiokniha, alespoň z počátku vybízet k drobným, zato častým pousmáním. Rozhodně si vychutnáte například, jak se autor ve slovních výměnách mezi Ivanem a jeho manželkou Lucií krásně „potatil“ – svěrákovský rukopis, ve zvukové verzi podtržený i intonacemi a barvou hlasu interpreta, je naprosto nezaměnitelný.

S postupem času ale začnete společně s vnitřním režisérovým hlasem tápat, co je Ivan Šustil vlastně za člověka a zda vůbec má vaše sympatie. Celá drobná komedie postupně zhořkne a trochu zvážní. Díky dobrému zapojení některých historických událostí umí příběh vybudovat i lehké napětí. Připočtěme k tomu zajímavý prvek, kdy se reálné osobnosti filmového světa střídají s fiktivními (ale nutno dodat, že jejich předobraz je i podle jmen jasně patrný) a je zřejmé, že by se posluchač měl po celých sedm hodin poslechu dobře bavit. I v ohlasech často kritizované lechtivé pasáže vyznívají díky Hádkovu hereckému vkladu naprosto nenuceně, neboť nepostrádají patřičnou dávku nadhledu.

Kvituji, že se Jan Svěrák dokázal vyvarovat občasného neduhu filmových scénářů a skutečně důstojně uzavřel všechny dějové a vztahové linie, i když jich samozřejmě v komorním příběhu není mnoho. Podobně jako se všechny hudební nástroje, jejichž minimalistické melodické předěly z dílny Petra Hanzlíka oddělují jednotlivé části, spojí na konci nahrávky v jedno dlouhé unisono.