Dědina (2019)

Book coverPetra Dvořáková. Kompletní audiokniha. Režie Jitka Škápíková.

Čtou  Pavla Tomicová, Dita Kaplanová, Jiří Vyorálek, Jaromír Dulava, Johanna Tesařová, Robert Hájek a Ivana Uhlířová.

Natočeno 2019. Vydal OneHotBook 19. 12 2019 (1 CD MP3, katalogové č. AK261; EAN 8594169482613; celková délka nahrávky 7 hodin 54 minut). Ukázka k poslechu zde.

Pozn.: „Chodit v teplákách je něco jiného než se do nich narodit.“ (Petra Dvořáková)

Hranice jsou tady rozorané mezi poli i mezi lidmi, takže všichni tu na sebe vědí všecko, počítají každou korunu a civějí druhým do talíře i do postele. Život je zde ještě pevně spjatý s půdou a odehrává se natěsno na ploše vlastního dvorku, hospody či krámku… Taková je Dědina – tragikomický příběh současné vesnice kdesi v cípku autorčiny rodné Vysočiny, nahlížený očima jejích obyvatel a vyprávěný jejich autentickým jazykem s nářečím. Fyzická blízkost bodrých hrdinů i jejich společná práce, touha po lepším živobytí i neodbytná vypočítavost jsou zdrojem věčných svárů a provází je marná snaha vyléčit rány z minulosti. Svižné vyprávění oceňované spisovatelky žádnou z postav nesoudí, a co je ještě podstatnější: nenudí. 

„Příběh Dědiny nepostrádá tradiční mapování současné české vesnice i její emblematické znaky. Každý sleduje své sousedy a bedlivě si hlídá, co si naopak oni myslí o něm. Alkohol teče proudem a skoro každý si tu chová prase na porážku.“ – novinky.cz

„Autorka zahrnula vše, co bychom na vesnici mohli hledat: zabijačky i příležitostné nevěry, vesnické zábavy i spory mezi tchyněmi a snachami, nepovedené soulože, sousedské klevetění i zlodějinu.“ – iliteratura.cz

„Příběhy v Dědině neukazují život nijak idylický, ale hlavně hodně reálný. Jsou zde na vesnici všudypřítomné drby, závist a také skvěle vykreslené zažité stereotypy. A to ve stylu: rád bych jí za jídlo pochválil, ale neudělám to, ani můj táta to nedělal a ženy nás taky nechválí, že jsme pěkně vykydali hnůj.“ – kultura21.cz

Petra Dvořáková (* 1977)

Absolventka FF MU v Brně vstoupila do povědomí čtenářů knihou rozhovorů Proměněné sny, za kterou obdržela cenu Magnesia Litera 2007 v kategorii publicistika. Pozornost si získaly i její další tituly, biograficky laděný příběh anorektičky Já jsem hlad (2009) a Sítě – příběhy (ne)sebevědomí (2016). Za knihu Julie mezi slovy (2013) byla oceněna Zlatou stuhou za nejlepší beletristickou knihu pro mládež. Dětem věnovala i prózy Flouk a Líla (2015) a Každý má svou lajnu (2017). V zatím posledním románu Chirurg (2019, též audiokniha) nahlíží autorka do profesního prostředí, které poznala v praxi, neboť vystudovala střední zdravotnickou školu a pracovala jako sestra na anesteziologii.

Pavla Tomicová (* 1962) 

Česká divadelní a filmová herečka se narodila v Karviné, ale vyrůstala v Havířově. Vystudovala střední pedagogickou školu a rok učila. Přihlásila se na obor loutkářství na pražské DAMU. Už při studiu začala spolupracovat s divadlem Drak v Hradci Králové. Po dokončení studií nastoupila v tomto divadle do stálého angažmá. Jako loutkoherečka působila deset sezón. Režisér Vladimír Morávek jí nabídl v roce 1996 roli Milady Kotrlé ve hře Buldočinauváděné v Klicperově divadle v Hradci Králové. Po úspěchu v této roli již v tomto divadle zůstala v angažmá do sezony 2016/2017, kdy odešla na volnou nohu. V rámci festivalu rozhlasové tvorby Prix Bohemia Radio obdržela v roce 2014 rozhlasovou Thálii za roli Mado v rozhlasové hře francouzské autorky Danièle Sallenave Znásilnění. Má dvě děti. Do širšího podvědomí televizních diváků se zapsala rolí ve filmu Snowboarďácí (2004).

Dita Kaplanová (* 1965) 

Herecká dráha brněnské rodačky měla doslova raketový start: první herecká zkušenost přišla v šesti letech, kdy byla vybrána pro dabing sovětského filmu Čajkovskij. O dva roky později se objevila poprvé na obrazovce. Od šesti let byla také členkou divadelního souboru Pírko při Domě pionýrů a mládeže v Brně, se kterým navštívila i několik zahraničních divadelních festivalů (např. v Londýně). Zde ji také objevila asistentka Karla Kachyňi, když hledala blonďatou představitelku hlavní role pro film Čekání na déšť. Dita vyhrála konkurz a role Aleny odstartovala její kariéru dětské filmové hvězdy. Za ztvárnění této postavy získala na XVIII. Filmovém festivalu pro děti v Gottwaldově zvláštní cenu poroty.

První velký úspěch přišel v roce 1980, kdy za roli Vendulky v psychologickém dramatu Dívka s mušlí dostala v tomtéž roce na MFF v Karlových Varech hlavní cenu za ženský herecký výkon. Během 80´ let pak hrála v dalších filmech a inscenacích, z nichž za některé rovněž získala další ocenění na festivalech v Montrealu, Gijónu a Moskvě. Vystudovala brněnskou JAMU a poté působila v brněnském Divadle na provázku. Její filmová kariéra ale bohužel po roce 1990 zatím skončila. Od roku 2007 je členkou činohry Národního divadla v Brně, nadále pravidelně účinkuje v dabingu a v rozhlase. Angažuje se i v zahraničí, vedla dětské divadelní worshopy UFA Fabrik v Západním Berlíně, na Miami Sommer University v Oxfordu, Ohiu a v dánském Aarhusu.

Jiří Vyorálek (* 1974)

Narodil se v Třebíči, vystudoval Konzervatoř a JAMU. Po angažmá v Divadle 7 a půl účinkoval v Divadle Husa na provázku, kde se úspěšně zhostil např. Hamleta či role Idiota v jevištní tetralogii Sto roků kobry podle F. M. Dostojevského v režii Vladimíra Morávka. Za souborné uvedení tohoto představení byl roku 2007 nominován na Cenu Thálie. Několik dalších let působil na volné noze a ztvárnil řadu rolí v Divadle Reduta, ale i ve filmu (Největší z Čechů, Rodina je základ státu, Posel, My 2) a v televizi (České století, První republika). Od roku 2013 je stálým členem hereckého souboru Divadla Na zábradlí.

Jaromír Dulava (* 1960)

Po studiu na brněnské konzervatoři působil v Divadle Husa na provázku a od roku 1990 je členem souboru pražského Činoherního klubu, kde hraje dodnes. V roce 2008 zde získal Cenu Alfréda Radoka za roli Předsedy v Kunderově Ptákovině (v inscenaci L. Smočka). Během své kariéry se objevil také v řadě filmů, např. Muži v říjiGrandhotel, Obsluhoval jsem anglického krále, Tmavomodrý svět, Padesátka nebo Hmyz, televizní diváci si ho pamatují z populárních seriálů jako Konec velkých prázdnin, Doktor Martin, Reportérka,Vraždy v kruhu, Sanitka 2 či  Neviditelní a z dabingu je dobře známý i jeho nezaměnitelný hlas.

Johanna Tesařová (* 1945) 

Celoživotní lásku k divadlu a umělecké vlohy zdědila Johanna Tesařová po rodičích, otec Alois Tesař byl operním a operetním zpěvákem, maminka zpívala ve sboru. Herectví vystudovala na JAMU v Brně, kde take získala první angažmá v divadle Husa na provázku. Po třech letech se na celou jednu dekádu přesunula do Ostravy, kde hrála v Divadle Petra Bezruče. Zahrála si take ve známých filmech jako Katapult (1983) či Slavnosti sněženek (1983). V roce 1992 byla angažována do činohry Národního divadla a působí zde dodnes.

Robert Hájek (* 1992)

Vystudoval hudebně-dramatický obor na Pražské konzervatoři a hned po absolutoriu v roce 2012 se stal členem souboru Městských divadel pražských. Jeho hereckou kariéru odstartovala role Macha v celovečerním filmu Václava Vorlíčka Mach, Šebestová a kouzelné sluchátko (2001), televizní diváci ho však znají zejména z retro seriálu Četníci z Luhačovic, kde ztvárnil postavu desátníka Martina Lásky. Objevil se i v mnoha dalších (Labyrint, Inspektor Max, Rapl) a prosazuje se také v dabingu.

Ivana Uhlířová (* 1980) 

Středoškolské studium absolvovala česká divadelní a filmová herečka na ostravské Janáčkově konzervatoři. Poté působila dva roky v Divadle Petra Bezruče v Ostravě, následovalo angažmá v divadle v Karlových Varech, které trvalo dva a půl roku. Kvůli nespokojenosti se zaměřením karlovarského divadla jej opustila a tři až čtyři roky se živila jednoduchými nekvalifikovanými zaměstnáními. Nakonec se jí podařilo prosadit se v několika profesionálních divadlech v Praze i v Brně. Nejvýznamnější bylo její působení v Divadle Komedie. V současné době působí ve Studiu Hrdinů (Veletržní palác) a dokonce hostovala jako jediná česká žijící herečka coby německy mluvící ve Vídni, v Mnichově, Brémách, ale i ve švýcarském Zürichu.

Dvakrát získala Cenu Alfréda Radoka, poprvé jako Talent roku 2006 a o čtyři roky později (Ženský herecký výkon roku 2010) za roli Alžběty v inscenaci Víra, láska, naděje.

Lit.: Smolíková, Klára: Co si ti sósedi o nás pomyslí?! In web Naposlech.cz, 27. 1. 2020 (recenze). – Cit.: Jako městské dítě bez početného příbuzenstva na venkově jsem si idealizovala obrázek staroušků z chaloupky nebo život s hospodářskými zvířaty uprostřed polí a na dohled lesů. Věkem člověk prozře. Ostatně historky kamarádů pravidelně vláčených za prarodiči na venkov vykazovaly jisté znepokojivé rysy.

Petra Dvořáková se ve své novinkové knize Dědina k teplákům, do kterých se narodila, odhodlaně hlásí. Audioknižní verze pak všem těm traumatům z poměrů na dědině přidává nesmírně autenticky znějící promluvy. Přímá řeč, především však vnitřní monology několika vesničanů se hrnou jako proud povzbuzený vydatným deštěm, který do stružky spláchnul všechnu špínu, nenaplněné tužby i dávná rodová příkoří.

OneHotBook nedávno představilo od stejné autorky jednohlasou audioknihu Chirurg v režii Jitky Škápíkové, která se nyní ujala i Dědiny. Text tentokrát není výpovědí jednoho unaveného pětačtyřicátníka, ale mozaikou tvořenou sedmi vypravěči zastupujícími různé generace a obě pohlaví. Zvuková kniha přirozeně odráží toto rozložení, takže posluchače čeká sedm narátorů připravených utkat se s použitým nářečím.

Poučená, profesionální a emocemi nadupaná četba vyloupne ze stránek knihy šťavnatý zvukomalebný jazyk, který spisovatelka v knize bravurně zachytila. Zatímco vnímání jiné než spisovné řeči čtenáře zatěžuje, posluchačovo ucho doslova nadšením křepčí. Je to tam! Herci čtou, jako by zpívali z partesu.

Když na nás, tedy na maló Petrunu, Pavla Tomicová coby přísná bábička hókne, nadskočíme. Jakmile alkoholem zpitomělý Laďa čučí na cirguli a cosi si hlasem Jiřího Vyorálka mumlá, už tušíme potíže. Dita Kaplanová v roli Maruny v duchu počítá smažínky a ledňáky a my jsme v té ošuntělé prodejně s ní. Slyšíme na Věruny „dědi“, kterým oslovuje dědouška v posledním tažení, a nabízí mu trochu čaju. Rozumíme i starostem nemluvného Josefa v podání Jaromíra Dulavy. Ani jednomu interpretovi není co vytknout.

Audioknihu uvozuje hlášení místního rozhlasu, který zve k poslechu. Karikaturní zkreslení, komediální vsuvky ani plakátové pranýřování obecných nectností nás však nečeká. Dvořáková nás postupně nechá nahlédnout klíčovou dírkou do několika domácností, několika rodin a několika hlav a navzdory drobnokresbě pečlivě vybírá typické rysy. Není drbnou, je špionem, který slyší, co ostatní slyšet nemohou, přestože neustále šmírují sousedy přes plot a chtějí vidět do oken a nejlépe až do talíře.

Působivost knihy není v dějových zvratech, ale ve vykreslení pocitu, že ty vesničany vlastně známe, jen jsme se nikdy nezamysleli nad tím, co si doopravdy myslí. Hraní naoko, aby si sousedi neřekli a nepomluvili nás, je jedním z nejcharakterističtějších rysů vesnického života. Dvořáková dala postavám možnost své postoje, chování a motivace obhájit. Nakonec se tedy zdá, že dědina je jen jiné jméno pro patovou situaci. Čas zde běží pomaleji a na staré křivdy se nikdy úplně nezapomene. Díky za tuto sondu.

If you enjoyed this post, please consider to leave a comment or subscribe to the feed and get future articles delivered to your feed reader.

.
Komentáře

Zatím nemáte žádné komentáře.

Napište komentář k článku

(povinné)

(povinné)